ECLI:CZ:US:2019:2.US.3536.19.1
sp. zn. II. ÚS 3536/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Josefy Sejkorové, zastoupené Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 335, Chrudim, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019, č. j. 54 Co 83/2019-654, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2019, č. j. 34 C 328/2011-644, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 34 C 328/2011-564, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala na žalovaném, RSDr. J. Sejkorovi, zaplacení částky 189.980 Kč spolu se 7,75% úroky z prodlení od 11. 4. 2011 do zaplacení (výrok I.). Stěžovatelce byla dále uložena povinnost zaplatit žalovanému na vzájemném návrhu částku ve výši 55.544,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a povinnost zaplatit v téže lhůtě náklady řízení, a to žalovanému ve výši 232.483 Kč (výrok III.) a České republice na účet tamního soudu ve výši 3.417,60 Kč (výrok IV.).
4. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 3. 2018, č. j. 54 Co 6/2018-605, ve výrocích I. a II. potvrzen a ve výrocích III. a IV. zrušen. V tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 258.443 Kč (výrok I.) a České republice částku ve výši 3.417,60 Kč (výrok II.). Přihlédl přitom k tomu, že v projednávané věci byl žalovaný zcela úspěšný co do žalobního nároku i nároku plynoucího ze vzájemného návrhu žalovaného. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 a §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. K odvolání stěžovatelky, směřujícímu toliko proti výrokům I. a II. citovaného rozhodnutí obvodního soudu, rozhodl městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením následovně (výrok I.): "Usnesení soudu prvního stupně se v napadeném výroku I. mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 312.843 Kč a spolu s výrokem II. dále tak, že stěžovatelka je povinna náklady řízení zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, jinak se v těchto výrocích potvrzuje." Stanovení vyšších nákladů řízení odůvodnil městský soud tím, že o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodováno odděleně, tj. samostatně ve věci stěžovatelkou podané žaloby a samostatně ve věci vzájemné žaloby podané žalovaným, což však obvodní soud neučinil.
7. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a na podporu svých tvrzení předkládá obdobné námitky, jež byly uplatněny již v průběhu předchozího řízení, zejména v podaném odvolání. Nadále tak uvádí, že "nejsou dány zákonné důvody, aby bylo vedlejšímu účastníku přiznáno právo na plnou náhradu nákladů řízení, a to ani podle §142 odst. 1 o. s. ř. ani dle §146 odst. 2 o. s. ř." Má za to, že "naopak jsou dány zákonné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce."
8. Po zvážení argumentace stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud - s ohledem na své kompetence orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a své postavení vůči obecným soudům - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud totiž není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví a přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva; Ústavnímu soudu nenáleží ani pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech a polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Porušení podústavního práva tak musí dosahovat určité intenzity, aby se teprve projevilo v rovině ústavního práva. Při respektování tohoto východiska Ústavní soud při své činnosti akcentuje princip minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, zejména právě obecných soudů. Do ústavně vymezených kompetencí jiných orgánů tak zásadně nezasahuje.
10. Princip minimalizace zásahů je tím patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, například tehdy, když soud náhradu nákladů bezdůvodně nepřizná vůbec.
11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud nehodlá zpochybňovat závěr městského soudu, opírající se o judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení městského soudu, bod 7), dle kterého mají být náklady řízení posouzeny odděleně, tj. samostatně ve věci stěžovatelkou podané žaloby a samostatně ve věci vzájemné žaloby podané žalovaným. Obecné soudy rovněž přesvědčivě vyvrátily stěžovatelčino přesvědčení, že jí bylo soudem plně vyhověno (tento názor je jednoznačně mylný, a to již z toho důvodu, že stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 189.980 Kč z titulu bezdůvodného obohacení byla v plném rozsahu zamítnuta). Pro zdejší soud je dále podstatné, že při stanovení nákladů právního zastoupení vycházely obecné soudy správně z tarifní hodnoty určené dle výše stěžovatelkou uplatněné pohledávky, resp. z výše pohledávky vzešlé z uplatněného vzájemného návrhu. Dle Ústavního soudu tak posuzovanou situaci není možné označit za případ shora naznačené extrémní nespravedlnosti dosahující intenzity způsobilé porušit ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody, která teprve by mohla iniciovat přezkumnou pravomoc zdejšího soudu.
12. Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud vyhovět ani stěžovatelčině návrhu, aby jí byly zaplaceny náklady jejího zastoupení v řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takovému návrhu lze totiž vyhovět jen tehdy, jestliže se Ústavní soud ústavní stížností zabývá meritorně, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
13. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu