ECLI:CZ:US:2019:2.US.354.19.1
sp. zn. II. ÚS 354/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, advokáta se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, jako insolvenčního správce VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, SRN, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Afs 128/2018-49, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 5 Af 37/2015-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 3. 2015, č. j. 7645/15/5100-41453-710158. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 19. 9. 2014, č. j. 199334/14/4000-27901-107540, kterým bylo zřízeno zástavní právo k movitým věcem stěžovatele k zajištění neuhrazené pohledávky (nesplněné daňové povinnosti). Podstata celé věci spočívá především v posouzení otázek, zda bylo v daňovém řízení jednáno se správným subjektem, resp. zda byly splněny předpoklady pro zřízení předmětného zástavního práva.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Městský soud nevyhověl žalobním námitkám stěžovatele a vyhodnotil, že orgány finanční správy považovaly za daňový subjekt, a tedy i příjemce správních rozhodnutí, německou společnost VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, a nikoliv, jak setrvale tvrdil stěžovatel, její odštěpný závod se sídlem v České republice. Soud dále dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva, přičemž postup orgánů finanční správy označil za "vhodný s ohledem na sledovaný cíl (zabezpečení úhrady daní), jeho rozsah nezbytný a rovněž přiměřený s ohledem na zajišťovací funkci zvoleného institutu."
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl, když potvrdil závěry městského soudu.
6. Stěžovatel předkládá obdobné námitky i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že orgány finanční správy jednaly s nesprávným subjektem (tj. organizační složkou), z čehož dovozuje nicotnost jimi vydaných rozhodnutí. Obdobně jako ve správní žalobě a následné kasační stížnosti uvádí, že Specializovaný finanční úřad nebyl místně příslušný k vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Napadá, že toto rozhodnutí bylo podepsáno neoprávněnou osobou. Stěžovatel dále zpochybňuje vhodnost zvoleného zajišťovacího nástroje.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, městského soudu (a ani správních orgánů) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při rozhodování o zřízení zástavního práva. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení jak ze strany obecných soudů, tak ze strany správních orgánů, konkrétně již Odvolacího finančního ředitelství. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
11. Co se týká stěžejní námitky, tj. tvrzení, že orgány finanční správy jednaly s non-subjektem, Ústavní soud je toho názoru, že jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud velmi pečlivě odůvodnily, že daňovým subjektem, a tedy i příjemcem rozhodnutí orgánů finanční správy, byla společnost VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, nikoliv její odštěpný závod (srov. bod 10-25 rozsudku městského soudu, resp. bod 13 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Dlužno doplnit, že tak ke stejným námitkám stěžovatele učinily opakovaně i v dalších rozhodnutích, která jsou v nyní napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu rovněž citována. Obecné soudy dále srozumitelně a velmi podrobně vypořádaly rovněž další námitky stěžovatele (týkající se mj. místní příslušnosti orgánů finanční správy, podpisu správního rozhodnutí či naplnění podmínek pro použití zajišťovacího institutu zástavního práva). Na závěrech obecných soudů nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat.
12. Ze shora předestřeného průběhu řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžejní námitky, jež jsou stěžovatelem předkládány i nyní v projednávané ústavní stížnosti, již byly těmito soudy řádně a dostatečně pečlivě vypořádány. Na těchto závěrech a postupu obecných soudů Ústavní soud neshledává cokoliv, co by - s ohledem na jeho vymezení v ústavním systému - odůvodnilo jeho kasační zásah.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu