ECLI:CZ:US:2019:2.US.3547.18.1
sp. zn. II. ÚS 3547/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Aleny Rouha, zastoupené Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2018 č. j. 13 Co 278/2018-31 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. července 2018 č. j. 33 Nc 2367/2018-15, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, podanou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2018, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených usnesení, jimiž bylo vyhověno návrhu žalobkyně, společnosti TILAKAS, spol. s r. o., a nařízeno předběžné opatření před zahájením řízení.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 33 Nc 2367/2018, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že obvodní soud vyhověl návrhu žalobkyně a ústavní stížností napadeným usnesením uložil stěžovatelce, aby se zdržela neoprávněného zásahu do práv žalobkyně způsobem formulovaným ve výrokové části I. usnesení, žalobkyni uložil, aby ve lhůtě tří měsíců podala žalobu ve věci samé (výrok II.). Podle skutkových okolností žalobkyně využívala předmětnou jednotku ke svým podnikatelským účelům na základě nájemní smlouvy sjednané se stěžovatelkou. Dne 1. 7. 2018 stěžovatelka porušila nájemní smlouvu tím, že do jednotky vstoupila, vyměnila zámky vstupních dveří a zabránila žalobkyni v jejím užívání.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I. potvrdil v upraveném znění tak, že stěžovatelce uložil povinnost nebránit žalobkyni vstupu do jednotky č. X1, která je součástí pozemku parc. č. X2 a nachází se v prvním nadzemním podlaží domu, objektu bydlení č. p. X3, a umožnit jí užívání této jednotky nalézající se v k. ú. Staré Město, vedené Katastrálním úřadem hl. m. Prahy, Katastrálním pracovištěm Praha na listu vlastnictví č. X4, a bez oprávnění do ní nevstupovat; ve výroku II. městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že stanovil žalobkyni povinnost podat žalobu ve věci samé ve lhůtě jednoho měsíce k věcně a místně příslušnému soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení
4. Stěžovatelka namítla, že jí bylo odepřeno právo jakýmkoliv způsobem ovlivnit rozhodnutí obvodního soudu vlastním stanoviskem, tvrzením nebo navržením důkazů. Již v odvolacím řízení upozornila, že návrh žalobkyně obsahoval řadu nepravdivých tvrzení, zejména bylo zamlčeno, že k nájemní smlouvě byl sjednán dodatek, jehož smluvní ujednání žalobkyně opakovaně hrubě porušila, což bylo důvodem k výpovědi z nájmu, či že mezi ní a stěžovatelkou došlo k uzavření ústní dohody o podmínkách vyklizení předmětné jednotky, kterou rovněž nedodržela. Bez těchto důkazů nemohl obvodní soud jakékoliv skutečnosti tvrzené v návrhu na vydání předběžného považovat za alespoň osvědčené. Podle stěžovatelky bylo povinností soudu, v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1874/16, vyžádat si před nařízením předběžného opatření její vyjádření. K zásahu do práv přispěl i městský soud, neboť nepřihlédl k jejím tvrzením a důkazním návrhům a odmítl se jimi zabývat s tím, že jde o nepřípustné novoty. Tímto postupem stěžovatelce odňal reálnou možnost bránit se proti rozhodnutí obvodního soudu a uplatnit svá skutková tvrzení.
5. Obvodní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 12. 2018 zcela odkázal na usnesení městského soudu, který zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své potvrzující rozhodnutí. Obvodní soud uvedl, že stěžovatelka se proti rozhodnutí obvodního soudu odvolala, avšak některé listinné důkazy (místy v nečitelné podobě) doplnila až po rozhodnutí městského soudu. Pokud stěžovatelka tvrdila, že žalobkyně některé údaje zamlčela, mohla a měla konkrétní listiny, zejména dodatek k nájemní smlouvě a výpověď z ní, předložit společně s odvoláním nebo v době do vydání rozhodnutí o odvolání. V závěru svého vyjádření obvodní soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí o návrzích stěžovatelky na zrušení předběžného opatření (č. l. 92 a 115).
6. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 1. 2019 poukázal na odůvodnění svého usnesení a v něm označenou judikaturu vyšších soudů, z níž při svém rozhodování vycházel. Uvedl, že si není vědom toho, že by svým rozhodnutím, či postupem, který jeho vydání předcházel, porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces nebo jiné její právo chráněné Ústavou nebo Listinou.
7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti nevyužila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; s výjimkou období od 19. 12. 2018 do 7. 2. 2019 stěžovatelka byla právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ve své dosavadní rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně zabýval povahou předběžného opatření, jakož i hodnocením jeho případného vlivu na ústavně zaručená práva nebo svobody dotčené osoby. Konstatoval, že i přes jeho zatímní povahu, může rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření v obecné rovině představovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce, zvláště tehdy, omezuje-li se jím, byť dočasně, vlastnické právo, konkrétně ta jeho složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Zároveň však zdůraznil, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a Ústavní soud může jen přezkoumat, zda byly vůbec dány. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. II. ÚS 1263/16 ze dne 1. 8. 2016 (N 142/82, SbNU 269, bod 21), ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
10. Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že obě napadená usnesení byla vydána příslušnými soudy na základě zákona a nelze je označit za svévolná. Z odůvodnění usnesení městského soudu je dostatečně zřejmé, z jakých skutečností obvodní soud osvědčil potřebu zatímní úpravy a jak se městský soud vypořádal s námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí respektoval, neboť neshledal, že by tato rozhodnutí vykazovala pochybení takového charakteru, že by byl namístě jeho zásah.
11. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že neposuzuje, resp. nepřezkoumává naplnění podmínek pro vydání předběžného opatření, tj. skutečnosti relevantní pro jejich nařízení, neboť není v postavení další instancí v civilním řízení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002 (U 10/25 SbNU 379)]. K námitce stěžovatelky, že neměla možnost vyjádřit se k návrhu žalobkyně a reagovat na něj, je třeba připomenout, že řízení o předběžných opatřeních z pohledu procesních záruk účastníků řízení nedosahuje kvalit řízení ve věci samé, neboť soud rozhoduje o prozatímním, dočasném uspořádání vzájemných vztahů na základě návrhu na nařízení předběžného opatření bez toho, že by prováděl dokazování, přičemž jedinými podklady pro jeho rozhodnutí jsou návrh a listiny k němu předložené; to ostatně souvisí i s nutností bezodkladného rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření (§75c odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na předběžné opatření, aniž by o podání návrhu byla informována protistrana, nepředstavuje bez dalšího porušení práva na spravedlivý proces, neboť nelze pominout, že v některých případech by tato informace mohla zmařit celý jeho zamýšlený účel. V posuzované věci lze mít za dostatečné, že stěžovatelka se s návrhem žalobkyně seznámila před rozhodnutím městského soudu, využila svého práva bránit se proti němu prostřednictvím odvolání, kterým se městský soud zabýval a na její námitky přiměřeným způsobem reagoval.
12. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016, podle kterého je soud povinen dát při rozhodování o předběžném opatření, v souladu s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, prostor pro vyjádření oběma stranám sporu, Ústavní soud shodně jako městský soud nepovažoval za případný s ohledem na podstatně odlišné okolnosti případu řešeného v citovaném rozhodnutí. Jednalo se totiž o situaci, kdy odvolací soud na základě odvolání žalobců zrušil původní zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a sám vydal předběžné opatření, aniž by v celém řízení měl žalovaný jakoukoli možnost vyjádřit se k návrhu žalobců na předběžné opatření (nebyl o něm informován ani soudem prvního stupně, ani odvolacím soudem). Tuto situaci tak nelze bez dalšího srovnávat se stěžovatelčiným případem, kdy - jak shora uvedeno - předběžné opatření nařídil obvodní soud a stěžovatelka se s ním seznámila a bránila se mu odvoláním.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu