ECLI:CZ:US:2019:2.US.3563.18.1
sp. zn. II. ÚS 3563/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. L. O., zastoupeného JUDr. et Mgr. Pavlem Klímou, advokátem se sídlem Hradčanské náměstí 60/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018 č. j. 6 Tdo 781/2018-43, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 5 To 338/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2017 sp. zn. 46 T 21/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada zákonnosti trestu zakotvená v čl. 39 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §80 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Trestného jednání se stěžovatel dopustil tím, že dne 8. 2. 2015 nejprve v ranních hodinách poškozené po předchozí hádce zkroutil pravou ruku za záda a z levé ruky jí vytrhl mobilní telefon, přičemž ji do této ruky několikrát kousnul, a z bytu odešel. Mobilní telefon stěžovatel poškozené po několika dnech po intervenci společného známého vrátil. V odpoledních hodinách téhož dne vnikl do bytu poškozené tak, že vyšplhal do lodžie bytu, následně rozbil okno a vzniklým otvorem ve skle si otevřel okno kličkou. V bytě poškozené vyndal z ledničky potraviny, které částečně snědl a částečně nechal ležet na stole. V napadeném rozsudku nalézací soud vycházel ze závazného právního názoru vysloveného nadřízeným soudem v předchozím řízení, že skutková podstata trestného činu loupeže je naplněna i tedy, pokud se pachatel věci násilně zmocní pouze za účelem přechodného držení. Vina stěžovatele byla prokázána svědeckou výpovědí poškozené, společného známého, který zprostředkoval následné vrácení mobilního telefonu, osoby bydlící v domě, kde k incidentu došlo, a majitele bytu. Trest nalézací soud uložil na samé spodní hranici trestní sazby. K podmíněnému odkladu výkonu trestu neshledal soud důvod. Vyhoštění z území České republiky na dobu tří let nalézací soud uložil, neboť stěžovatel není občanem České republiky a uložení tohoto trestu vyžaduje obecný zájem.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu (které do značné míry vycházejí z jeho předchozího zrušovacího rozsudku). Doplnil, že obhajoba stěžovatele, že mu poškozená dobrovolně předala mobilní telefon ke kontrole a on pak nedopatřením telefon z bytu odnesl, je sama o sobě nevěrohodná, tím spíše s ohledem na svědectví sousedky poškozené, která po setkání s poškozenou na chodbě domu, po vyslechnutí informací o útoku a vzhledem ke stavu, ve kterém se poškozená nacházela, zalarmovala policii. Poškozená během hlavního líčení vypovídala konzistentně a jasně a pravdivost její výpovědi je podporována řadou nepřímých důkazů. Z provedených důkazů je dle odvolacího soudu zřejmé, že ve vztahu mezi poškozenou a stěžovatelem nešlo o pevný či dokonce snoubenecký vztah, jak namítal stěžovatel ve své obhajobě. K druhému skutku odvolací soud uvedl, že ze zjištěných skutečností lze bez důvodných pochybností přijmout závěr, že stěžovatel si neoprávněně činil nárok na přístup do bytu poškozené. Výrok o trestu odvolací soud neshledal nepřiměřeně přísným. Trest byl uložen v rámci zákonné sazby, stěžovateli přitěžuje spáchání více trestných činů, násilí se dopustil na slabší ženě, vůči které si osoboval nároky neslučitelné s civilizovanými vztahy, a výrazným způsobem snižoval její životní komfort. Ačkoli z důvodu fikce neodsouzení pachateli nelze přičítat přitěžující okolnost recidivy, předchozí trestnou činnost na území České republiky a Rumunska lze zohlednit při hodnocení osobnostního profilu stěžovatele. Osobní poměry stěžovatele jsou navíc nestálé, v minulosti se zdržoval na ubytovnách, nemá na území České republiky pracovní ani rodinné zázemí. Po odmítnutí návrhu na vzetí do vazby stěžovatel mařil úkony trestního řízení tím, že se skrýval. Stěžovateli nesvědčí ani polehčující okolnost doznání či lítosti. Ve vztahu k trestu vyhoštění se odvolací soud zabýval závěry Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1216/2014, přičemž dospěl k závěru, že násilné útoky proti ženě na pozadí vnuceného soužití a neoprávněného osobování si práv vůči jejímu majetku a životu vyžaduje, aby stěžovatel byl (i s ohledem na výše uvedenou neukotvenost na území České republiky) vyhoštěn, a to alespoň na určitou dobu.
4. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto. K prvnímu okruhu dovolacích námitek Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel pouze opakuje námitky uplatněné již v řízení před nalézacím a odvolacím soudem; jeho námitky jsou skutkové a procesní povahy, nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nad rámec uvedeného přesto Nejvyšší soud námitky týkající se hodnocení provedených důkazů, prokázání viny a souhlasu poškozené s trestním řízením posoudil a ztotožnil se se závěry nižších soudů. K námitce, že na posuzovaný případ bylo třeba aplikovat §12 trestního zákoníku, Nejvyšší soud uvedl, že jednání, správně kvalifikované jako zločin loupeže, není možné bagatelizovat a blíže odkázal na podrobné odůvodnění odvolacího soudu. Výrok o náhradě škody byl logicky odůvodněn a vycházel z provedeného znaleckého posouzení. Tvrzená nepřiměřená přísnost trestu nezakládá dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu se stěžovatel zabýval přípustností trestu vyhoštění ve vztahu ke státní příslušnosti stěžovatele jakožto občana Rumunska, a tedy i občana Evropské unie. Česká republika implementovala požadavky směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen "směrnice č. 2004/38/ES") do ustanovení §80 odst. 3 písm. e), f) a g) trestního zákoníku, které se však na stěžovatele neuplatní, neboť nesplňuje podmínku trvalého pobytu, dlouhodobé rezidence ani nepřetržitého desetiletého pobytu na území České republiky. Stěžovateli - občanu Evropské unie, na kterého se nevztahuje privilegovaná úprava vyhoštění podle §80 odst. 3 písm.) e), f) a g) trestního zákoníku - tak lze uložit trest vyhoštění, jestliže se tak stane z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, a to v podobě skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, navíc v souladu se zásadou přiměřenosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1216/2014). Stěžovatel byl několikrát trestně stíhán na území České republiky i Rumunska, od své trestné činnosti neupustil, naopak ji stupňoval. Je tedy zcela zřejmé, že dříve uložené tresty neměly na obviněného žádný výchovný vliv. V posuzované věci byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, a to navíc na slabší ženě. Jeho trestné jednání proto lze označit za zvlášť závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti v oblasti veřejného pořádku; poškozoval nejen majetek, ale i bezpečnost osob a veřejný zájem na respektování společenského soužití.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí se dostatečně nezabývala skutečnou povahou jednání stěžovatele a nerespektovala zásadu subsidiarity trestní represe, ani princip přiměřenosti. Své jednání označuje za bagatelní partnerský konflikt ze žárlivosti. Upozorňuje, že poškozená vyslovila nesouhlas s trestním stíháním stěžovatele; považuje za nerozhodné, že nesouhlas poškozené není v posuzovaném případě s ohledem na §163 trestního řádu relevantní. Stěžovatel dále tvrdí, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřený. Trest vyhoštění považuje stěžovatel za nepřípustný, neboť je občanem Evropské unie se svobodou pohybu. Namítá, že Nejvyšší soud se nedostatečně zabýval řádnou implementací směrnice č. 2004/38/ES a nezjišťoval, zda uložení trestu vyhoštění naplňuje podmínky stanovené touto směrnicí. Uložení trestu vyhoštění nelze odůvodnit předchozími odsouzeními stěžovatele, neboť ve vztahu k těmto trestným činů již na stěžovatele musí být nahlíženo jako by nebyl odsouzen ve smyslu §106 trestního zákoníku. Závěrem stěžovatel podotýká, že provedené dokazování netvoří ucelený a logický řetězec.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Z napadených rozhodnutí i ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelovými argumenty (tvrzená bagatelnost trestného jednání, přiměřenost trestu a přípustnost vyhoštění) se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích; zejména otázce přípustnosti uložení trestu vyhoštění ve světle práva Evropské unie se Nejvyšší soud podrobně věnoval. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Jejich závěry jsou odůvodněné a nejsou neudržitelné, na ústavní rovině tak Ústavní soud zásah do práv stěžovatele neshledal.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6 srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu