ECLI:CZ:US:2019:2.US.3569.18.1
sp. zn. II. ÚS 3569/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiří P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Markem Šťastným, advokátem, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2018 č. j. 6 Tdo 915/2018-28, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2018 č. j. 7 To 23/2018-728 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2018 č. j. 3 T 8/2017-675, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 10. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 1 a č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu shledán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 9. 3. 2017 v rodinném domě v X. po předchozím vulgárním napadení manželky Evy P. (jedná se o pseudonym), která ležela na sedací soupravě, k této přistoupil a začal ji nikoli intenzivně svírat krk se slovy "ty svině, ty svině, dokud budeš dýchat", poté poškozenou povalil na sedací soupravu a za stálého stisku krku jí zatlačil obličej do polštáře. Následně se mu poškozená vysmekla a utekla z domu. Tímto jednáním způsobil poškozené povrchní oděrky v oblasti krku a hrudníku, podvrtnutí krční páteře a dále posttraumatickou stresovou poruchu závažné intenzity omezující ji v běžném způsobu života. Za uvedený zločin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní a psychiatrické v ústavní formě. Byla mu také uložena povinnost zaplatit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč.
3. Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl k odvolání obžalovaného rozsudek krajského soudu zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a současně bylo stěžovateli uloženo omezení, aby se ve zkušební době zdržel požívání alkoholických nápojů. Vrchní soud nově o náhradě nemajetkové újmy rozhodl tak, že je stěžovatel povinen poškozené zaplatit nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. Vrchní soud uvedl, že krajský soud nesprávně (implicitně) považoval způsobení těžké újmy na zdraví poškozené za přitěžující okolnost, když tento je znakem kvalifikované skutkové podstaty §146 odst. 3 trestního zákoníku a nelze k ní tudíž přihlížet. Vrchní soud poukázal na to, že brachiální útok stěžovatele nebyl spojen s výraznějším násilím a délkou, také vzniklé fyzické zranění svým charakterem lze hodnotit jako poranění lehké a nezávažné. I s ohledem na další skutečnosti vrchní soud shledal, že přiměřené je uložení trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a vzhledem k osobě a poměrům stěžovatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu není nutný přímý výkon trestu. Plně odůvodněně uloženým opatřením je ústavní protialkoholní a psychiatrická léčba. Vzhledem ke konkrétním skutkovým zjištěním učiněným v této věci bylo také nutno snížit výši nemajetkové újmy přiznané poškozené.
4. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Shrnul obecná východiska pro uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu a uvedl, že stěžovatel neuplatnil jedinou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Stěžovatel zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci s oporou o ústavní kautelu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, respektive právními závěry, avšak Nejvyšší soud tvrzený nedostatek neshledal. Tvrzený rozpor mezi znaleckými posudky neexistuje, když vyjádření znalce MUDr. Řehulky, že je vyloučeno, aby se škrcená osoba útoku nebránila, nemůže založit nesoulad, natož nesoulad extrémní. Možné závěry o pravidelné reakci oběti na aktivní jednání útočníka, neznamená, že chybějící reakce oběti (nedostatečná reakce oběti), která je jinak obvyklá, je způsobilá zpochybnit závěr o právní kvalifikaci skutku. Nedostatek aktivní obrany na rdoušení může mít mnoho příčin a může pramenit např. ze zaskočení oběti, jejího úleku, strachu před stupňováním agrese atd., ať již byl důvod nedostatečné sebeobranné reakce poškozené jakýkoli, nemění nic na protiprávním jednání stěžovatele. Stejně tak nebylo shledáno porušení práva na obhajobu, když o důkazních návrzích stěžovatele bylo rozhodnuto podle §216 odst. 1 trestního řádu, neboť byly shledány nadbytečnými. Námitky stěžovatele mířící proti uloženému ochrannému opatření jdou mimo uplatněné dovolací důvody [spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) trestního řádu], přesto Nejvyšší soud námitku přezkoumal a nepřisvědčil jí, když stěžovatel spáchal trestný čin pod vlivem návykové látky, tudíž je plně opodstatněn závěr krajského soudu o uložení ochranného léčení protialkoholního a psychiatrického v ústavní formě.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obecné soudy se dopustily deformace důkazu, v důsledku čehož vznikl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími závěry na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Ve věci jsou rozpory mezi jednotlivými důkazy (znaleckými posudky), které obecné soudy nedokázaly vysvětlit a odůvodnit.
6. Předmětem a základem obžaloby je údajný fyzický útok na poškozenou, a to ve formě škrcení, kdy se mělo jednat dle slov poškozené o intenzivní útok s použitím velké intenzivní síly, což bylo jednoznačně vyvráceno znalcem MUDr. Řehulkou. Přestože jde o zcela zásadní rozpor ve výpovědi poškozené, obecné soudy se jím nijak nezabývaly a spokojily se se zjištěním, že poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu v souvislosti s napadením, což vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Mgr. Navrátilové, který je tak v přímém rozporu se zjištěním znalce MUDr. Řehulky. Znalkyně MUDr. Mgr. Navrátilová dospěla k závěru, že poškozená trpí posttraumatickou poruchou způsobenou jednáním stěžovatele, oproti tomu znalec MUDr. Řehulka vyloučil, že by se škrcený člověk při útoku nebránil, a dále připustil, že blokace páteře může být způsobena i tzv. ústřelem bez úrazového podkladu. Znalec MUDr. Řehulka doplnil, že zranění poškozené by se v případě škrcení dále postupně vyvíjelo, vybarvovalo se, přičemž ani pozdější šetření či fotografování takovýto jev neprokázalo. Ve věci tudíž byla prokázána posttraumatická porucha u poškozené, ale nebylo již prokázáno, že došlo ke škrcení nebo jakémukoli fyzickému kontaktu mezi stěžovatelem a poškozenou. Pokud by se vycházelo z hodnotících úvah obecných soudů, muselo by se dojít k absurdnímu závěru, že poškozená mohla utrpět posttraumatickou stresovou poruchu i letmým dotekem, např. při běžném podání ruky či poplácání po ramenou. Rozpory mezi znaleckými posudky mohou být odstraněny pouze vypracováním nových znaleckých posudků.
7. Další námitka stěžovatele směřuje k tomu, že nebyl proveden výslech svědka J. N. a nebyla provedena rekonstrukce, kterou navrhoval.
8. Stěžovatel dále brojí proti uloženému ochrannému léčení protialkoholnímu a psychiatrickému v ústavní formě. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie byl vypracován znalcem MUDr. Faitem v době, kdy byl stěžovatel ve vazbě, a znalec při jeho zpracování vycházel pouze z výpovědi stěžovatele a poškozené. Obecnými soudy nebyla hodnocena skutečnost, že stěžovatel byl 13 měsíců ve výkonu vazby, v průběhu kterého nepodstupoval protialkoholní léčení a nepobíral léky spojené se závislostí na alkoholu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a je nutné poukázat na to, že všechny tři okruhy námitek obsažené v ústavní stížnosti byly obecnými soudy stěžovateli vysvětleny a uspokojivě vypořádány. Ustálená judikatura Ústavního soudu vymezuje zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud rozlišuje případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů opatřených procesně nepřípustným způsobem a případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak existenci opomenutých důkazů a dále skutkových zjištění učiněných v nesouladu s provedenými důkazy.
13. O opomenuté důkazy se přitom jedná, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Tyto podmínky však nejsou splněny v posuzovaném případě, kdy zamítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazování (výslechem J. N.) bylo řádně odůvodněno (viz bod 39 napadeného rozsudku krajského soudu). Pokud jde o neprovedení rekonstrukce, z ústavní stížnosti plyne, že její provedení stěžovatel před soudem (před skončením dokazování) ani nenavrhoval, když tento důkaz byl zamítnut vyšetřujícím policejním orgánem. Nadto možno poukázat na odůvodnění rozsudku vrchního soudu, který zhodnotil, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že se skutek stal, a to bez nutnosti provedení rekonstrukce činu.
14. Základní námitka stěžovatele pak směřuje k tomu, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že skutková zjištění byla učiněna v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ani takové pochybení však v nyní posuzovaném případě nelze shledat. Stěžovatel svou argumentací konstruuje existenci rozporu mezi provedenými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, která však není logická a srozumitelná a stěžovateli bylo opakovaně vysvětleno, proč mezi provedenými znaleckými posudky rozpor není (srov. zejména body 22 až 26 usnesení Nejvyššího soudu). K tomuto Ústavní soud dodává, že provedeným dokazováním v této věci bylo prokázáno, že došlo k napadení poškozené stěžovatelem, přičemž ve skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu je specifikováno, že dané napadení bylo "nikoli intenzivní", čemuž odpovídají také nikoli závažná poranění způsobená poškozené. I takovéto napadení však samozřejmě může vést k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Je zcela nepřípadné tvrdit, že to už by poškozená mohla utrpět posttraumatickou stresovou poruchu na základě letmého dotyku, např. při běžném podání ruky. Takové tvrzení, když prokazatelně došlo k napadení poškozené stěžovatelem, byť v nízké intenzitě, hraničí se zásadami slušnosti. K argumentu stěžovatele, že znalec MUDr. Řehulka uvedl, že by se zranění v případě škrcení dále postupně vyvíjelo, vybarvovalo, přičemž ani pozdější šetření či fotografování takovýto jev neprokázalo, je nutno jednak připomenout, že rdoušení bylo prokázáno toliko v nízké intenzitě, čemuž odpovídá popis skutku ve výroku rozsudku krajského soudu, a dále že stěžovatel zcela opomíná, že se také dopustil dušení poškozené (polštářem), k čemuž nutno poukázat na jiné vyjádření uvedeného znalce (jak již také učinil Nejvyšší soud), že "dušení v důsledku uzávěru (překrytí) dýchacích cest, např. vtištěním obličejové části do polštáře tak, jak uvedla poškozená ... pak nemusí na těle napadené osoby zanechat žádné zjevné změny. Takové specifické změny ... pak nemusíme na těle poškozené nalézt ani v případech letálního zakončení, tedy v případě osoby takovým způsobem napadené a usmrcené."
15. Konečně k námitce stěžovatele týkající se uloženého ochranného léčení protialkoholního a psychiatrického v ústavní formě opět Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uložení tohoto ochranného opatření ve všech napadených rozhodnutích (bod 48 rozsudku krajského soudu, str. 5 rozsudku vrchního soudu a body 30 a 31 usnesení Nejvyššího soudu) a doplňuje, že ochranné léčení bylo uloženo zcela adekvátně, když stěžovatel spáchal čin pod vlivem alkoholu (což sám v přípravném řízení doznal, jak připomíná vrchní soud) a jeho závislost byla prokázána znaleckým zkoumáním. K námitce, že soud při ukládání ochranného opatření vyšel ze znaleckého posudku, v němž nebylo vzato v úvahu, že stěžovatel byl v průběhu řízení ve vazbě, kde alkohol nekonzumoval a neprodělával protialkoholní léčbu, možno odkázat na opakovanou recidivu abusu alkoholu u stěžovatele vyplývající ze znaleckého posudku, který nebyl (jak uváděl stěžovatel) zpracován pouze na základě výpovědi stěžovatele a poškozené, ale také z lékařských zpráv a z opakovaných hospitalizací stěžovatele na psychiatrii.
16. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu