ECLI:CZ:US:2019:2.US.3577.18.1
sp. zn. II. ÚS 3577/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Vaňhy, právně zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018 č. j. 25 Co 180/2018-65 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 1. 2018 č. j. 10 C 186/2017-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které tvrdí, že v jeho věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva být slyšen a vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") vydal rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). V něm určil, že stěžovatel je povinen platit žalobkyni výživné a příspěvek na náklady rodinné domácnosti v celkové výši 15 000 Kč (výrok I.), dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 55 000 Kč (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhrady nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně (manželka stěžovatele) se žalobou domáhala toho, aby stěžovateli byla uložena povinnost k placení výživného mezi manželi a k příspěvku na náklady rodinné domácnosti. Okresní soud stěžovatele dne 23. 11. 2017 vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k věci a uvedl, zda uplatněný nárok uznává; neuznává-li jej, pak je povinen ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti, na kterých staví svoji obranu, a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatel byl také poučen o důsledcích nereagování na takovou výzvu. Tato výzva byla stěžovateli doručena dne 28. 11. 2017, lhůta pro podání písemného vyjádření pak uplynula dne 28. 12. 2017 (§114b odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel se k věci nevyjádřil. Z toho důvodu okresní soud vydal napadený rozsudek pro uznání v souladu s §153a odst. 3 o. s. ř.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání s odůvodněním, že nebyly splněny náležitosti dle §114b o. s. ř., protože mu výzva nebyla řádně doručena a podpisy na doručenkách nejsou jeho. Z toho důvodu okresní soud pochybil, když rozsudek pro uznání vydal. Dále pak uvedl, že žaloba byla zcela nedostatečná pro vydání rozsudku pro zmeškání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu napadeným rozhodnutím. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba byla stěžovateli doručena vhozením do schránky a výzva dle §114b o. s. ř. byla stěžovateli doručena do vlastních rukou dne 28. 11. 2017. Dle sdělení České pošty, s. p., které si krajský soud vyžádal, mu byla vydána na postě T., zásilku mu vydala příslušná zaměstnankyně pošty a přiložena byla i kopie scanu dodacího dokladu podepsaného stěžovatelem. K tvrzení, že stěžovateli nebyl doručen rozsudek, soud uvedl, že mu byl doručen do vlastních rukou na doručovací pochůzce a součástí spisu je jím podepsaná doručenka ze dne 5. 2. 2018, což bylo potvrzeno příslušnou poštovní doručovatelkou. I vzhledem k rozporům ve stěžovatelových vyjádřeních soud jeho tvrzení považoval za nevěrohodná a jeho postup za obstrukční. Z toho důvodu stěžovateli nevyhověl a potvrdil rozsudek okresního soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k věci, neboť mu nebyla doručena kvalifikovaná výzva a neměl tak být vydán rozsudek pro uznání. Dále uvádí, že krajský soud nemohl učinit závěr o pravosti podpisů na doručenkách bez znaleckého posudku.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud se institutem tzv. kvalifikované výzvy dle §114b občanského soudního řádu a rozsudkem pro uznání dle §153a odst. 3 občanského soudního řádu v návaznosti na ni zabýval ve své rozhodovací činnosti již dříve. Kombinaci těchto dvou institutů nepovažuje za protiústavní, jsou-li její normy ústavně-konformně vykládány a obecné soudy k postupu podle nich při hodnocení splnění zákonných podmínek přistupují velmi uvážlivě [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.)].
7. Nemožnost vydat rozsudek pro uznání dle §153a odst. 3 občanského soudního řádu mají tak za následek např. vyjádření k tzv. kvalifikované výzvě sice opožděné, ale prokazatelně učiněné opožděně ze zdravotních důvodů [viz nález sp. zn. I. ÚS 3263/19 ze dne 12. 9. 2016 (N 168/82 SbNU 629)], vyjádření nedoručené toliko v důsledku doložené chyby při odesílání [viz nález sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179)], vyjádření sice nevyčerpávající všechny požadavky kvalifikované výzvy, ale jednoznačně projevující vůli žalovaného nárok neuznat [srov. nález sp. zn. IV: ÚS 2503/13 ze dne 1. 4. 2014 (N 49/73 SbNU 29)], jakož i vyjádření, v němž není souhlas s žalobou prezentován výslovně, ale přesto v něm obsažen je [nález sp. zn. IV. ÚS 544/05 ze dne 17. 10. 2006 (N 189/43 SbNU 159)].
8. K nemožnosti vydat rozsudek pro uznání pak vedou i procesní pochybení ze strany soudu, např. nesprávné doručení [nález sp. zn. I. ÚS 3158/11 ze dne 28. 3. 2012 (N 63/64 SbNU 731)]. Aktuální případ je však od uvedeného odlišný, neboť v uvedeném případě soud opakovaně zcela ignoroval neexistenci doručovací adresy, tak tomu ale v aktuálním případě stěžovatele nebylo. Dále je třeba uvést, že rozsudek pro uznání na základě kvalifikované výzvy je z ústavněprávního hlediska přípustný jen jako řešení lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá [viz nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229)].
9. V souladu s výše uvedenou judikaturou je potřeba posuzovat i stěžovatelovo podání. Ústavní stížnost směřuje proti vydání rozsudku pro uznání. Krajský soud měl za dostatečně prokázané, že stěžovateli bylo okresním soudem řádně doručeno, což podložil důkazními prostředky. Stěžovatelovo jednání během řízení pak soudy považovaly za obstrukční a účelové (zejména tvrzení o nepravosti podpisů) a svá rozhodnutí pak obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily. V tomto ohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění. Odůvodnění krajského soudu pak reaguje na tvrzení stěžovatele. Soudy dále srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Nelze v nich spatřovat porušení stěžovatelem uváděných základních práv. V posuzovaném případě proto Ústavní soud neshledal žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu