ECLI:CZ:US:2019:2.US.3633.19.1
sp. zn. II. ÚS 3633/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Sportovní areál Břve, s.r.o., IČ 26158779, se sídlem Hájecká 1290, Hostivice - Břve, zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 353/2018-120 ze dne 21. 2. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 11 C 24/2018-74 ze dne 7. 9. 2018 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že dohoda o narovnání uzavřená mezi žalovaným 2) a stěžovatelem označená datem 30. 4. 2014, s datem ověření podpisů 27. 12. 2017, "včetně rozhodčí doložky" sjednané v dohodě o narovnání, je neplatná; a dále žaloba na určení, že žalovaný 1) nemá vůči stěžovateli pohledávku z titulu dohody o narovnání uzavřené mezi žalovaným 2) a stěžovatelem.
3. Krajský soud v napadeném rozhodnutí stěžovateli přisvědčil v tom, že soud prvního stupně se měl zabývat námitkou nedostatku pravomoci a rozhodnout procesně, a nikoli věcně (na základě nedostatku naléhavého právního zájmu). Krajský soud poukázal na to, že je argumentace stěžovatele paradoxní, neboť sám podal další žalobu u soudu, ačkoli o probíhajícím rozhodčím řízení věděl. Soud prvního stupně měl řízení o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy (doložky) nejprve přerušit podle §106 odst. 3 o. s. ř. do doby vyřešení otázky pravomoci rozhodce a poté, co byla tato otázka rozhodcem vyřešena (nejpozději vydáním nálezu), mohl a měl soudní řízení v této části zastavit. S ohledem na to, že již byl rozhodčí nález vydán, již není přerušení řízení namístě. V daném případě bylo rozhodčí řízení zahájeno dříve než řízení před soudem prvního stupně, přičemž otázka určení platnosti dohody o narovnání ze dne 30. 4. 2014 je ve vztahu k žalobě na plnění z této dohody (byť po postoupení) projednávané v rozhodčím řízení otázkou předběžnou. Otázka určení, že stěžovatel není dlužníkem, resp. že žalovaný č. 1 není věřitelem pohledávky z uvedené dohody, je dokonce stejná, neboť stěžovatel v zásadě žádá určit částečně opak toho, co již bylo deklarováno v rozhodčím řízení (že žalovanému č. 1 dluží částku 5 630 000 Kč s příslušenstvím) a částečně žádá určit totéž, co již bylo deklarováno v rozhodčím řízení (že nedluží smluvní pokutu ve výši 2 550 000 Kč). Předmětem řízení před rozhodcem totiž byla povinnost stěžovatele zaplatit uvedenou pohledávku a smluvní pokutu na základě uvedené dohody o narovnání, přičemž žalobě bylo částečně vyhověno a částečně byla zamítnuta. Žalovaný je přitom právním předchůdcem žalovaného 1), uvedené závěry se tedy vztahují i na něho, žádná jiná odlišnost zde není. Krajský soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení o stěžovatelově žalobě zastavil. Dále uložil stěžovateli uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 239 333 Kč. Náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal nikomu.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že neakceptoval jeho argumentaci, že v době podání žaloby měl naléhavý právní zájem na určení neplatnosti, resp. neexistence rozhodčí doložky, pokud dosud nedošlo k vydání rozhodčího nálezu dle rozhodčí doložky a stejně tak měl naléhavý právní zájem na určení neexistence pohledávky, je-li tvrzen nedostatek pravomoci rozhodce a dosud nebyl vydán rozhodčí nález. Stěžovatel je přesvědčen, že nezavinil zahájení řízení a nemělo mu tak být uloženo hradit náklady soudního řízení. Nad to rozporuje i výši náhrady nákladů, neboť se domnívá, že v případě sporu o určení neexistence pohledávky měla být tarifní hodnotou hodnota pohledávky odvislá od toho, zda je pohledávka důvodná, popř. měla být určena tarifní hodnota dle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
9. V posuzovaném případě obecný soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč rozhodl ohledně náhrady nákladů řízení v neprospěch stěžovatele a odůvodnil i výši přiznané náhrady nákladů. Při tom postupoval v souladu se svými zákonem stanovenými možnostmi. V jeho závěrech neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu