ECLI:CZ:US:2019:2.US.366.19.1
sp. zn. II. ÚS 366/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky L. W., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2018 č. j. 7 To 208/2018-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, jímž byl její druh uznán vinným dvěma přečiny a za ně mu byl uložen trest. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí krajského soudu a dalších přiložených listin vyplývá, že stěžovatelka jako družka obžalovaného podala v souladu s §247 odst. 2 trestního řádu odvolání proti rozsudku okresního soudu; toto odvolání podala prostřednictvím svého právního zástupce jako blanketní poté, co jejímu právnímu zástupci nebylo na pokyn soudce okresního soudu umožněno nahlédnout do spisu, neboť podle okresního soudu stěžovatelka nemůže být v řízení zastoupena právním zástupcem. Po odeslání spisu krajskému soudu tento soud vrátil spis zpět okresnímu soudu bez věcného vyřízení s pokynem, aby okresní soud vyzval právního zástupce stěžovatelky k odstranění vad odvolání, neboť i stěžovatelce náleží právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tento přípis krajského soudu ze dne 24. 8. 2018 byl zaslán na vědomí též právnímu zástupci stěžovatelky. Dne 7. 9. 2018 pak okresní soud zaslal právnímu zástupci stěžovatelky výzvu k odstranění vad odvolání. Na to reagovali stěžovatelka sama i její právní zástupce zasláním přípisů (dne 17. 9. 2018 a dne 11. 9. 2018) k okresnímu soudu, v nichž uváděli, že odvolání nemůže být odůvodněno, dokud nebude změněno původní stanovisko okresního soudu k možnosti právního zástupce stěžovatelky nahlédnout do spisu. Na tyto přípisy okresní soud nereagoval a následně spis odeslal krajskému soudu.
3. Dne 5. 11. 2018 proběhlo veřejné zasedání u krajského soudu, při němž bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto jako nedůvodné ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu. Právní zástupce stěžovatelky při něm byl vyzván k přednesu odvolání, při němž zdůraznil, že mu bylo odepřeno nahlédnout do spisu, a proto není schopen věc zhodnotit ani po procesní, ani po skutkové a právní stránce, a podané odvolání proto bylo odůvodněno jen v obecné rovině. Dále, jak vyplývá z rozhodnutí krajského soudu, se právní zástupce stěžovatelky blíže vyjadřoval k jednotlivým důkazům provedeným okresním soudem a kritizoval jejich hodnocení a skutkové závěry okresního soudu (včetně nedostatečného zkoumání poměrů obžalovaného v souvislosti s určením trestu), jakož i jeho právní posouzení a procesní postup při provádění některých důkazů. Krajský soud ve svém rozhodnutí těmto odvolacím námitkám nepřisvědčil. K procesnímu postupu okresního soudu v souvislosti s podáním odvolání pak krajský soud zdůraznil, že poté, co byla právnímu zástupci stěžovatelky doručena výzva k odstranění vad odvolání, bylo zjevné, že je s ním jednáno jako s právním zástupcem osoby se samostatným odvolacím právem; přesto se však on (ani stěžovatelka) k okresnímu soudu (ani ke krajskému soudu po předložení spisu) nedostavil a nepožádal o nahlédnutí do spisu, což by mu již zjevně bylo umožněno. Dále krajský soud reagoval na námitku právního zástupce stěžovatelky, že mu u veřejného zasedání nebylo umožněno přednést závěrečný návrh ani návrhy na provedení dokazování; podle krajského soudu se však právní zástupce v rámci přednesu odvolání i bez vyzvání vyjádřil, jak má krajský soud rozhodnout a o které skutečnosti opírá odvolací námitky.
4. Stěžovatelka se domnívá, že postupem obecných soudů jí v souhrnu bylo upřeno řádné uplatnění samostatného odvolacího práva proti rozsudku okresního soudu o vině a trestu ve věci jejího druha. Konkrétně stěžovatelka zejména kritizuje, že jejímu právnímu zástupci bylo odepřeno nahlédnutí do spisu; přitom ani dodatečně, i přes jejich přípisy ze dnů 11. a 17. 9. 2018, nebylo právnímu zástupci stěžovatelky výslovně sděleno, že již může do spisu nahlédnout. Právní zástupce stěžovatelky nemohl z ničeho seznat, že došlo ke změně původního stanoviska okresního soudu, naopak okresnímu i krajskému soudu muselo být zjevné, že právní zástupce stále setrvává v domnění, že mu je nahlédnutí do spisu odpíráno, a přesto jej soudy v tomto domnění ponechaly. Dále stěžovatelka namítá, že u veřejného zasedání krajský soud nedal jejímu právnímu zástupci prostor k důkazním návrhům ani k přednesu závěrečného návrhu, přestože v úvodním přednesu odvolání bylo avizováno, že stěžovatelka hodlá předložit lékařské zprávy ke zdravotnímu stavu svých dětí, a to v souvislosti s napadením výroku o trestu. Zájmy nezletilých dětí přitom při ukládání trestu musí být zohledněny.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších přiložených listin a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Žádné pochybení ústavněprávní relevance však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí a předcházejícím postupu obecných soudů neshledal. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud by stěžovatelce skutečně nebylo umožněno být právně zastoupena v řízení o odvolání proti rozsudku okresního soudu, jednalo by se o (nepřípustný) zásah do jejího práva na spravedlivý proces, včetně práva na právní pomoc v soudním řízení, jehož se účastní, podle čl. 37 odst. 2 Listiny. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Z předložených listin je zřejmé, že i když nejprve právnímu zástupci stěžovatelky nebylo umožněno nahlédnout do spisu za účelem odůvodnění odvolání; následně po zásahu krajského soudu byla stěžovatelka právě prostřednictvím svého právního zástupce vyzvána k odstranění vad odvolání a bylo zřejmé, že s ním je nadále jednáno jako s náležitým právním zástupcem oprávněné odvolatelky. Bylo pak na stěžovatelce a jejím právním zástupci samotném, aby se dostavil k okresnímu soudu, či později krajskému soudu, s žádostí o nahlédnutí do spisu; po přípisu krajského soudu a výzvě okresního soudu neměli stěžovatelka a její právní zástupce důvod se domnívat, že přístup ke spisu by byl právnímu zástupci odepřen. Zároveň obecné soudy nebyly povinny adresovat stěžovatelce či jejímu právnímu zástupci výslovné sdělení o možnosti právního zástupce nahlédnout do spisu; uznání této možnosti bylo zřejmé z předchozích kroků soudů, a tak bylo jednoznačně na právním zástupci stěžovatelky, aby se po obdržení výzvy k odstranění vad odvolání chopil iniciativy a dostavil k soudu, což představuje obecně očekávatelný postup advokáta-právního zástupce účastníka řízení.
9. Ani druhou stížnostní námitku, tj. námitku zásadního zkrácení procesních práv stěžovatelky při veřejném zasedání, nelze shledat opodstatněnou. Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že právnímu zástupci stěžovatelky bylo umožněno přednést podrobnou odvolací argumentaci, včetně návrhu na zrušení rozsudku okresního soudu v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu. Krajský soud se pak odvolacími námitkami podrobně zabýval a náležitě je vypořádal způsobem, kterému Ústavní soud nemá z ústavněprávního pohledu co vytknout. Krajský soud též zvláště reagoval na námitky proti výroku o trestu, včetně poukazu na poměry obžalovaného a zájem jeho nezletilých dětí. Krajský soud nijak nezpochybnil tvrzený zdravotní stav nezletilých, ovšem věc odlišil od věci řešené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 a zdůraznil, že nezletilé děti obžalovaného žijí ve společné domácnosti se svou matkou (stěžovatelkou), která péči o ně i dříve musela zajišťovat sama, v době, kdy s nimi obžalovaný nebydlel.
10. Ústavní soud tak shrnuje, že v projednávaném případě evidentně nebylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani specificky do jejího práva na právní pomoc v soudním řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelce bylo v řízení o jejím odvolání umožněno být právně zastoupena, a její právní zástupce nebyl soudy omezován ve výkonu procesních oprávnění (po zásahu krajského soudu v srpnu 2018) v rozporu se stěžovatelčinými ústavně zaručenými právy; naopak při veřejném zasedání u krajského soudu přednesl právní zástupce stěžovatelky odvolání, včetně četných námitek proti rozsudku okresního soudu, a zřetelně učinil návrh na zrušení tohoto rozsudku okresního soudu; krajský soud se potom v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval stěžovatelkou uplatněnými námitkami a argumenty, včetně poukazu na judikaturu Ústavního soudu, a náležitě je vypořádal; nezpochybnil přitom odvolací tvrzení ohledně zdravotního stavu dětí obžalovaného a stěžovatelky, k němuž stěžovatelka podle svých slov chtěla ještě doplnit důkazy. Je tak zjevné, že v řízení před krajským soudem celkově stěžovatelka nebyla zkrácena na svých procesních právech, respektive ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces.
11. S ohledem na uvedený závěr byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu