ECLI:CZ:US:2019:2.US.3687.19.1
sp. zn. II. ÚS 3687/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 12. 2018 č. j. 7 Nc 2441/2016-265, 7 P a Nc 187/2018, 22 P a Nc 228/2016 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 96 Co 120/2019-426, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na rodinný život a péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozsudky Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy je spor rodičů nezletilého A. P. - stěžovatelky a L. P. (dále jen "otec") o úpravě péče a výživy a o úpravě styku s nezletilým.
3. Okresní soud v Litoměřicích shora označeným rozsudkem rozhodl o svěření nezletilého do péče otce (výrok I. rozsudku), stanovil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 2 000 Kč měsíčně k rukám otce (výrok II. rozsudku), dále stanovil otci nezletilého povinnost přispívat na jeho výživu částkou 5 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatelky (výrok III. rozsudku) a stanovil povinnost otce uhradit stěžovatelce dlužné výživné (výrok IV. rozsudku). Ve výroku V. rozsudku soud zastavil řízení o úpravě styku s nezletilým. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu plyne, že soud při rozhodování vycházel zejména z výpovědí účastníků řízení, výpovědi nezletilého, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví klinické psychologie a výpovědi znalkyně či zprávy kolizního opatrovníka. Soud konstatoval, že v daném případě nebylo možné rozhodnout jinak, než svěřit nezletilého do péče otce či stěžovatelky, a to mimo jiné i z důvodu vzdálenosti mezi jejich bydlišti. Soud zdůraznil, že není účelem rozhodnutí znemožnit styk s nezletilým druhému z rodičů, avšak při rozhodování musel zohlednit nejlepší zájem dítěte a jako vhodnější prostředí v zájmu nezletilého se podle soudu pro jeho další vývoj jeví svěření do péče otce. Soud neopomněl zmínit ani postoj stěžovatelky, která měla nezletilému sdělit, že v případě, že bude bydlet u otce, nebude schopna za ním kvůli svému těhotenství, resp. pozdějšímu narození dalšího dítěte, jezdit.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem závěry soudu prvního stupně fakticky potvrdil; formálních změn dostálo pouze dosavadní uspořádání péče o nezletilého a výše výživného. Vycházel přitom jak z příslušného znaleckého posudku, tak i z pohovoru s nezletilým, který měl mj. spontánně vyjádřit přání bydlet u otce. Na základě provedených důkazů soud dospěl - stejně jako soud prvního stupně - k závěru, že není v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do střídavé péče obou rodičů. Současně uzavřel, že není zapotřebí v daném případě jakkoliv v rámci rozhodnutí upravovat styk nezletilého se stěžovatelkou, když je zřejmé, že otec bránit jejich styku nebude. V opačném případě má stěžovatelka možnost podat návrh na úpravu styku s nezletilým u příslušného soudu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v řízení postupovaly nesprávně a formalisticky. Nesouhlasí s jejich závěrem, že není v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče obou rodičů. Brojí rovněž proti tomu, že soudy nijak neupravily styk s nezletilým. V dalším textu stížnosti zejména uvádí, že soudy nezkoumaly a nehodnotily veškeré relevantní skutečnosti a zcela ignorovaly zájmy a potřeby nezletilého. Současně však uvádí judikaturu Ústavního soudu, podle níž "názor dítěte je jednou, nikoli jedinou okolností, k níž je třeba při rozhodování přihlížet" a v závěru ústavní stížnosti se snaží prokázat "nezralost" či nedostatečnou rozumovou vyspělost nezletilého stran vyjádření, u kterého z rodičů by raději bydlel.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud předně opakuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje obzvláště restriktivně. Konstantně přitom judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je proto primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je proto velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však nyní nejedná.
8. V posuzované věci obecné soudy vycházely jak z provedených důkazů, mj. i ze znaleckého posudku či vyjádření kolizního opatrovníka, tak i z poznatků dosavadního styku rodičů s nezletilým, včetně vyjádření samotného nezletilého před soudy obou instancí. Odvolací soud nadto zohlednil, že v průběhu jednoho roku mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu to byl zejména otec, který projevoval snahu o styk s nezletilým, bydlícím v tomto období převážně u stěžovatelky, vyzvedával jej a opět přivážel zpět ke stěžovatelce ve stanovené době, kterou však právě stěžovatelka postupně zkracovala. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, resp. z rekapitulace průběhu rozhovoru s nezletilým je rovněž zřejmé jeho přání bydlet u otce. Odvolací soud neopomenul zhodnotit celkový vývoj dané situace mezi nezletilým a rodiči, přičemž apeloval (byť nikoliv výslovně) na otce, aby nebránil styku nezletilého s matkou, kterou poučil o možnosti domáhat se úpravy styku s nezletilým u příslušného soudu novým návrhem.
9. S ohledem na výše uvedené je možné uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 12. 2019*)
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu
_____________________________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 30. 12. 2019