ECLI:CZ:US:2019:2.US.3689.18.1
sp. zn. II. ÚS 3689/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Jarkovské, zastoupené Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem Moravská 924/6, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 22 Cdo 1696/2016-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výrok III. shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se žalobkyně - Jana Nosková (později Zdeňka Kobrlová) proti žalovaným (stěžovatelce a Ivanu Gottwaldovi) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo žalovaným znemožněno provádět zásahy do strouhy pro svádění vyvěrající užitkové vody na jejím pozemku. Okresní soud v Semilech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2015 č. j. 3 C 92/2014-43 uložil ve výroku I. žalovaným povinnost "zdržet se vstupu na pozemek žalobkyně a zásahů do struh svádějících vodu po tomto pozemku". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že strouha protékající přes pozemky žalobkyně je ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vodní zákon"), drobným vodním tokem. Bylo povinností žalobkyně udržovat strouhu tak, aby byl zajištěn neškodný odtok vody. Jestliže tak nečinila, měli žalovaní podle soudu na tuto skutečnost upozornit, avšak podle platných právních předpisů neměli oprávnění provádět zásahy do vodního toku (strouhy) sami.
3. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 10. 2015 č. j. 21 Co 309/2015-88 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, o němž Nejvyšší soud v části, proti níž brojí stěžovatelka ústavní stížností (tedy o povinnosti zdržet se zásahů do struh svádějících vodu po pozemku žalobkyně), rozhodl shora označeným rozsudkem tak, že je jako nedůvodné zamítl. Konstatoval, že žádným výkladem nelze dovodit, že by žalovaným svědčilo právo zásahu do koryta vodního toku protékajícího po pozemcích žalobkyně, jelikož takové zásahy (rozšiřování, prohlubování vodního toku a následné zanášení pozemku žalobkyně naplaveninami ze strouhy) nelze podřadit pod obecné nakládání s povrchovými vodami ve smyslu ustanovení §6 odst. 1-4 vodního zákona. Žalovaným proto podle závěrů dovolacího soudu nesvědčí žádné právo, na základě kterého by mohli do vodního toku zasahovat.
4. Stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v nařízení povinnosti zakazující zásah do struh, což podle ní koliduje s právem obecného nakládání s vodami ve vodním toku.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz například usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
7. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti výkladu ustanovení §6 vodního zákona, který provedly obecné soudy. Nejvyšší soud konkrétně dovodil, že obecné nakládání s vodami podle §6 odst. 1, 2, 3 a 4 vodního zákona nepovoluje každému bez omezení zasahovat do přirozeného koryta vodního toku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zákaz zasahovat do struh koliduje s právem obecného nakládání s vodami. Tato námitka však neobstojí, a to právě ve světle výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu, který se dostatečně vypořádal s otázkou, jaké zásahy do strouhy (vodního toku) je možné strpět z hlediska požadavku na zákaz porušování práv a právem chráněných zájmů. Rozhodnutí dovolacího soudu je srozumitelně a logicky odůvodněno, přičemž soud se v něm vypořádal se všemi námitkami, který jsou nyní obsaženy též v ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud nadto opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal. Jiné ústavněprávní námitky stěžovatelka v podané stížnosti nepodává ani nedoplňuje. Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost se ve světle výše uvedeného jeví spíše jako pokračující polemika s rozhodováním obecných soudů, s jejichž rozhodnutím stěžovatelka nesouhlasí.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu