ECLI:CZ:US:2019:2.US.3698.18.1
sp. zn. II. ÚS 3698/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, č. j. 30 Cdo 400/2017-419, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Stěžovatelce byla v řízení vedeném u Městského úřadu v Litovli ve věci sp. zn. VYS 142/2010 ohledně dodatečného stavebního povolení v bytě, jehož byla nájemcem, přiznána práva účastníka řízení, do něhož se následně aktivně zapojovala. Když jí bylo dne 17. 2. 2010 stavebním úřadem sděleno, že účastníkem řízení není, podala odvolání, jehož výsledkem byl potvrzený závěr stavebního úřadu.
3. Ve stejné době došlo k tvrzenému závadnému jednání úřední osoby a nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku stěžovatelka údajně čelila slovním výpadům a arogantnímu chování. Proto dne 24. 5. 2011 podala stížnost, na niž správní orgán zareagoval tak, že se stěžovatelce omluvil a zároveň jednání úřední osoby vyhodnotil jako méně závažné.
4. Stěžovatelka se následně obrátila s žalobou na Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") a požadovala náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nevhodným chováním zaměstnance správního úřadu a marným uplatňováním neexistujícího práva ve výši 115.000 Kč. Soud však žalobu rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 65 C 2/2012-280, zamítl. Soud se zabýval rovněž skutečností, že byl stěžovatelce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č. j. 19 Co 372/2014-221, ustanoven opatrovník (JUDr. Jana Kašpárková), kdy důvodem pro jeho ustanovení byly především zdravotní problémy, pro které by účast stěžovatelky na soudních jednáních byla mimořádně obtížná. Stěžovatelka v řízení před obvodním soudem navrhla, aby bylo opatrovnictví zrušeno, čemuž však soud nevyhověl a návrh zamítl. Stěžovatelka nicméně v následně podaném odvolání zamítnutí tohoto návrhu nenapadla.
5. Městský soud v Praze jakožto soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 19 Co 271/2015-329, citovaný rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odmítl pro neodstraněné vady dovolání. Dospěl totiž k závěru, že byť byla stěžovatelka v době podání dovolání řádně zastoupena opatrovnicí (advokátkou JUDr. Kašpárkovou), podala jen tzv. blanketní dovolání a toto nebylo opatrovníkem v zákonné lhůtě doplněno. Na tom nic nemění ani okolnost, že stěžovatelce byla osoba stejné advokátky později ustanovena jako zástupkyně.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky spolu s napadeným rozhodnutím, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
7. Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý proces má v podmínkách demokratického právního státu významné postavení. Bez záruk spravedlivého procesu by totiž jakákoliv ochrana práv byla iluzorní, neboť by jednotlivec neměl zajištěn způsob, jak dosáhnout ochrany vůči veřejné moci. V judikatuře Ústavního soudu bylo toto právo dále hlouběji rozvedeno tak, že právu na spravedlivý proces odpovídá zejména právo na (a) soud, resp. na přístup k soudu, (b) zákonem stanovený postup a upravený proces, (c) spravedlivé rozhodnutí, (d) efektivní prostředky nápravy a (e) nárok na náhradu za nezákonné rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), nález ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
8. Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů přitom připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že funkce opatrovníka, který jí byl ustanoven v návaznosti na ustanovení §29 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zanikla již v průběhu řízení před obvodním soudem, kdy "důvod ustanovení pominul". Byl-li proto, jak tvrdí stěžovatelka, opatrovník ustanoven pouze k domnělé ochraně práv účastníka řízení, jednalo by se o vadné zastoupení, jehož důsledkem by bylo znemožnění jednat před soudem samostatně. Tuto skutečnost má podle stěžovatelky potvrzovat rovněž okolnost, že dovolání k Nejvyššímu soudu podala samostatně a pro dovolací řízení žádala o ustanovení advokáta.
10. Ústavní soud k této námitce především uvádí, že se obvodní i odvolací soud trvající potřebou opatrovníka stěžovatelky zabývaly, když obvodní soud zamítl stěžovatelčin návrh na zrušení opatrovnictví a odvolací soud tento závěr zohlednil v odůvodnění svého rozhodnutí. Měla-li stěžovatelka přesto za to, že funkce opatrovníka zanikla, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že měla ještě v řízení před obecnými soudy k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv - žalobu pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., kterého však nevyužila (srov. např. usnesení zdejšího soudu sp. zn. II. ÚS 586/05). Pouhý předpoklad stěžovatelky o zániku opatrovnictví, založený na tom, že požádala o ustanovení advokáta pro řízení před dovolacím soudem, ačkoliv byla stále zastoupena opatrovníkem, totiž ještě sama o sobě trvání opatrovnictví nevylučuje.
11. Konečně nelze přehlédnout skutečnost, že o ustanovení opatrovníka požádala sama stěžovatelka, když v návaznosti na ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. prokazovala před obecnými soudy svou nemajetnost a zdravotní důvody (onkologické onemocnění), ztěžující jí účast na jednáních. I touto okolností se obecné soudy zabývaly, když seznaly, že důvod ustanovení opatrovníka trvá, a to mj. proto, že se stěžovatelka opakovaně nedostavovala na jednání a tuto nepřítomnost omlouvala právě zdravotními důvody. Jak se ostatně podává ze shora uvedeného, stěžovatelka proti výroku rozsudku obvodního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení advokátky JUDr. Kašpárkové jejím opatrovníkem, nepodala odvolání, takže se lze důvodně domnívat, že i nadále si musela být dobře vědoma okolnosti, že toto zastoupení trvá. Odvolací soud totiž jednal s opatrovnicí stěžovatelky (viz také záhlaví cit. rozsudku městského soudu).
12. Dovolacímu soudu tak nelze vytýkat učiněný závěr, že v návaznosti na ustanovení §29 odst. 4 o. s. ř. zastoupení ustanovenou opatrovnicí stěžovatelky v době podání dovolání i nadále trvalo, zvlášť když opatrovníkem stěžovatelky byla advokátka, která má ze zákona stejné postavení jako advokátka, jíž byla účastníkem udělena plná moc (§31 o.s.ř.). Nyní rozhodovaný případ je ostatně značně specifický rovněž tím, že ustanovenou opatrovnicí a (později) též právní zástupkyní stěžovatelky byla osoba stejné advokátky, která tak jako jediná osoba vystupovala ve dvou "procesních rolích". Závěr Nejvyššího soudu, že jmenovaná advokátka měla blanketní dovolání stěžovatelky řádně doplnit v předpokládané zákonné lhůtě již v postavení opatrovníka, tak není vybočující z hlediska základního práva na přístup k soudu.
13. Z výše citovaných ustanovení o. s. ř. totiž také vyplývá, že stejně jako funkce advokáta nutně nezaniká výplatou odměny (nýbrž zánikem smluvního vztahu), nezaniká stanovením odměny (konkludentně) ani funkce opatrovníka, která je ostatně vázána na trvání potřeby ochrany účastníka řízení a nikoliv na odměnu. O pominutí důvodů trvání opatrovnictví rozhoduje soud, což vyplývá i z ustanovení §29 odst. 4 o. s. ř., k čemuž však v tomto případě nedošlo. Tento závěr nachází oporu i v ustanovení §28 odst. 6 o. s. ř., který stanoví: "Nevyplývá-li z plné moci něco jiného, plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena" (v tomto případě tedy dnem právní moci rozhodnutí o dovolání).
14. Jakkoliv tedy stěžovatelka argumentuje pominutím důvodů ustanovení opatrovníka, je zjevné, že si musela být vědoma toho, že opatrovnictví vzniklé v návaznosti na její vlastní žádost stále trvá (viz opakovaně zmiňované zamítnutí návrhu na zrušení opatrovnictví obvodním soudem). Nesouhlasila-li s tímto závěrem, měla k dispozici řádný opravný prostředek (odvolání proti tomuto zamítnutí) a příp. také opravný prostředek mimořádný, tj. žalobu pro zmatečnost, kterého však nevyužila a rozhodla se sama obrátit na dovolací soud.
15. V návaznosti na výše uvedené tak Ústavní soud uzavřel, že ke stěžovatelkou tvrzenému odepření přístupu k soudu (denegationis iustitiae) nedošlo, jelikož ze strany dovolacího soudu se nejednalo o svévolný postup (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario), nýbrž o postup respektující zákonnou úpravu a odpovídající konkrétním okolnostem jednání stěžovatelky.
16. Ústavní soud proto připomíná, že pokud by stěžovatelka v daném případě řádně využila svých procesních práv, měla reálnou možnost svá práva hájit. V souladu s již dříve vyřčeným názorem Ústavního soudu v usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2648/17, lze pak pouze připomenout "zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem".
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, kterých se stěžovatelka dovolává, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
18. Za této procesní situace Ústavní soud nutně odmítl rovněž návrh na náhradu nákladů řízení podaný podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu, jelikož tomuto návrhu lze vyhovět pouze v případě, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky spolu s napadeným rozhodnutím, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
7. Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý proces má v podmínkách demokratického právního státu významné postavení. Bez záruk spravedlivého procesu by totiž jakákoliv ochrana práv byla iluzorní, neboť by jednotlivec neměl zajištěn způsob, jak dosáhnout ochrany vůči veřejné moci. V judikatuře Ústavního soudu bylo toto právo dále hlouběji rozvedeno tak, že právu na spravedlivý proces odpovídá zejména právo na (a) soud, resp. na přístup k soudu, (b) zákonem stanovený postup a upravený proces, (c) spravedlivé rozhodnutí, (d) efektivní prostředky nápravy a (e) nárok na náhradu za nezákonné rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), nález ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
8. Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů přitom připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že funkce opatrovníka, který jí byl ustanoven v návaznosti na ustanovení §29 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zanikla již v průběhu řízení před obvodním soudem, kdy "důvod ustanovení pominul". Byl-li proto, jak tvrdí stěžovatelka, opatrovník ustanoven pouze k domnělé ochraně práv účastníka řízení, jednalo by se o vadné zastoupení, jehož důsledkem by bylo znemožnění jednat před soudem samostatně. Tuto skutečnost má podle stěžovatelky potvrzovat rovněž okolnost, že dovolání k Nejvyššímu soudu podala samostatně a pro dovolací řízení žádala o ustanovení advokáta.
10. Ústavní soud k této námitce především uvádí, že se obvodní i odvolací soud trvající potřebou opatrovníka stěžovatelky zabývaly, když obvodní soud zamítl stěžovatelčin návrh na zrušení opatrovnictví a odvolací soud tento závěr zohlednil v odůvodnění svého rozhodnutí. Měla-li stěžovatelka přesto za to, že funkce opatrovníka zanikla, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že měla ještě v řízení před obecnými soudy k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv - žalobu pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., kterého však nevyužila (srov. např. usnesení zdejšího soudu sp. zn. II. ÚS 586/05). Pouhý předpoklad stěžovatelky o zániku opatrovnictví, založený na tom, že požádala o ustanovení advokáta pro řízení před dovolacím soudem, ačkoliv byla stále zastoupena opatrovníkem, totiž ještě sama o sobě trvání opatrovnictví nevylučuje.
11. Konečně nelze přehlédnout skutečnost, že o ustanovení opatrovníka požádala sama stěžovatelka, když v návaznosti na ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. prokazovala před obecnými soudy svou nemajetnost a zdravotní důvody (onkologické onemocnění), ztěžující jí účast na jednáních. I touto okolností se obecné soudy zabývaly, když seznaly, že důvod ustanovení opatrovníka trvá, a to mj. proto, že se stěžovatelka opakovaně nedostavovala na jednání a tuto nepřítomnost omlouvala právě zdravotními důvody. Jak se ostatně podává ze shora uvedeného, stěžovatelka proti výroku rozsudku obvodního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení advokátky JUDr. Kašpárkové jejím opatrovníkem, nepodala odvolání, takže se lze důvodně domnívat, že i nadále si musela být dobře vědoma okolnosti, že toto zastoupení trvá. Odvolací soud totiž jednal s opatrovnicí stěžovatelky (viz také záhlaví cit. rozsudku městského soudu).
12. Dovolacímu soudu tak nelze vytýkat učiněný závěr, že v návaznosti na ustanovení §29 odst. 4 o. s. ř. zastoupení ustanovenou opatrovnicí stěžovatelky v době podání dovolání i nadále trvalo, zvlášť když opatrovníkem stěžovatelky byla advokátka, která má ze zákona stejné postavení jako advokátka, jíž byla účastníkem udělena plná moc (§31 o.s.ř.). Nyní rozhodovaný případ je ostatně značně specifický rovněž tím, že ustanovenou opatrovnicí a (později) též právní zástupkyní stěžovatelky byla osoba stejné advokátky, která tak jako jediná osoba vystupovala ve dvou "procesních rolích". Závěr Nejvyššího soudu, že jmenovaná advokátka měla blanketní dovolání stěžovatelky řádně doplnit v předpokládané zákonné lhůtě již v postavení opatrovníka, tak není vybočující z hlediska základního práva na přístup k soudu.
13. Z výše citovaných ustanovení o. s. ř. totiž také vyplývá, že stejně jako funkce advokáta nutně nezaniká výplatou odměny (nýbrž zánikem smluvního vztahu), nezaniká stanovením odměny (konkludentně) ani funkce opatrovníka, která je ostatně vázána na trvání potřeby ochrany účastníka řízení a nikoliv na odměnu. O pominutí důvodů trvání opatrovnictví rozhoduje soud, což vyplývá i z ustanovení §29 odst. 4 o. s. ř., k čemuž však v tomto případě nedošlo. Tento závěr nachází oporu i v ustanovení §28 odst. 6 o. s. ř., který stanoví: "Nevyplývá-li z plné moci něco jiného, plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena" (v tomto případě tedy dnem právní moci rozhodnutí o dovolání).
14. Jakkoliv tedy stěžovatelka argumentuje pominutím důvodů ustanovení opatrovníka, je zjevné, že si musela být vědoma toho, že opatrovnictví vzniklé v návaznosti na její vlastní žádost stále trvá (viz opakovaně zmiňované zamítnutí návrhu na zrušení opatrovnictví obvodním soudem). Nesouhlasila-li s tímto závěrem, měla k dispozici řádný opravný prostředek (odvolání proti tomuto zamítnutí) a příp. také opravný prostředek mimořádný, tj. žalobu pro zmatečnost, kterého však nevyužila a rozhodla se sama obrátit na dovolací soud.
15. V návaznosti na výše uvedené tak Ústavní soud uzavřel, že ke stěžovatelkou tvrzenému odepření přístupu k soudu (denegationis iustitiae) nedošlo, jelikož ze strany dovolacího soudu se nejednalo o svévolný postup (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario), nýbrž o postup respektující zákonnou úpravu a odpovídající konkrétním okolnostem jednání stěžovatelky.
16. Ústavní soud proto připomíná, že pokud by stěžovatelka v daném případě řádně využila svých procesních práv, měla reálnou možnost svá práva hájit. V souladu s již dříve vyřčeným názorem Ústavního soudu v usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2648/17, lze pak pouze připomenout "zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem".
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, kterých se stěžovatelka dovolává, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
18. Za této procesní situace Ústavní soud nutně odmítl rovněž návrh na náhradu nákladů řízení podaný podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu, jelikož tomuto návrhu lze vyhovět pouze v případě, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu