ECLI:CZ:US:2019:2.US.3714.18.1
sp. zn. II. ÚS 3714/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo Mikšovského 818/13, se sídlem Mikšovského 818/13, Praha 5, zastoupeného JUDr. Ing. Soňou Sedláčkovou, advokátkou, AK se sídlem V Háji 29, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018 č. j. 2 As 384/2017-79 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017 č. j. 5 A 159/2014-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na soudní ochranu v souvislosti s právem na ochranu životního prostředí [čl. 36 odst. 2 a čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel je vlastníkem nemovitosti nacházející se v blízkosti stavby dvou nových bytových domů "Viladomy na Farkáně I - objekt B1, B2" v Praze v Košířích. Před správními soudy se domáhal zrušení stavebního povolení, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však jeho žalobu v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Městský soud předně nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti odvolacího správního rozhodnutí spočívající v nedostatečném vypořádání čtyř odvolacích námitek (týkajících se platnosti územního rozhodnutí; doplnění podkladů rozhodnutí a porušení zásady dvojinstančnosti; odvodu dešťových vod; a odůvodnění závazného stanoviska vodoprávního úřadu). K věcným žalobním námitkám městský soud konstatoval, že ze zákona nevyplývá, že by vydání stavebního povolení nemohlo předcházet rozhodnutí o umístění zařízení staveniště. Je naopak věcí veřejného zájmu, aby byla ve stavebním povolení stanovena podmínka týkající se provedení stavby za účelem minimalizace obtěžování okolí. Její zahrnutí do stavebního povolení nicméně nijak nepředurčuje výsledek územního řízení o umístění zařízení staveniště. Ohledně tvrzených procesních pochybení dospěl městský soud k závěru, že zásada dvojinstančnosti správního řízení porušena nebyla, neboť doplněné podklady nebyly vzhledem k celkovému rozsahu podkladů použitých ve stavebním řízení podstatné, ke změně stavebního povolení nadto došlo jen v nepatrné části. Opomenutí stěžovatele a druhého žalobce (Bytové družstvo Mikšovského 817/15) bylo napraveno v odvolacím řízení.
3. Nejvyšší správní soud se se závěry městského soudu ztotožnil a v záhlaví označeným rozhodnutím kasační stížnost zamítl. Předně se zabýval uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozsudku a shledal, že městský soud řádně vypořádal všechny uplatněné žalobní námitky. Upozornil, že stěžovatel v žalobě namítal pouze nevypořádání námitky týkající se odvodu dešťových vod, neuvedl žádné argumenty, proč by řešení odvodu dešťových vod mělo být posuzováno ve stavebním řízení. Městský soud se tedy zabýval pouze tím, zda odvolací správní orgán námitku vypořádal, nemohl se vyjádřit k tomu, zda odvod dešťových vod je třeba posuzovat v územním či stavebním řízení. Domáhá-li se tohoto posouzení stěžovatel až v kasační stížnosti, je jeho námitka nepřípustná. Obdobně námitky týkající se nezákonnosti řešení likvidace dešťových vod stěžovatel v žalobě neuplatnil, ačkoli tak učinit mohl, Nejvyšší správní soud se proto jimi taktéž nemůže zabývat.
4. K problematice vydání stavebního povolení před rozhodnutím o umístění zařízení staveniště stavby a zařazení koordinační podmínky do stavebního povolení Nejvyšší správní soud uvedl, že součástí posouzení projektové dokumentace v rámci stavebního řízení je i přezkum navrženého rámce provedení stavby, přičemž správní orgány zjišťují, zda navrhovaný způsob provedení stavby nepřekračuje únosný rámec zásahu do okolního prostředí. Projektová dokumentace obsahuje v části E i "Zásady organizace výstavby" včetně návrhu na zřízení protihlukové stěny kolem staveniště. Zájem na ochraně okolí proti hluku v daném případě převáží nad dočasným omezením pohody bydlení členů stěžovatele. Stěžovatel tento závěr zpochybňuje pouze obecným odkazem na zásah do pohody bydlení. Požadavky na pohodu bydlení však nelze podle Nejvyššího správního soudu absolutizovat, po vlastnících nemovitostí lze naopak spravedlivě požadovat, aby snášeli zatížení okolí například v důsledku umístění stavby, jde-li o zatížení přiměřené poměrům. V posuzovaném případě se navíc jedná pouze o dočasný diskomfort vzniklý prováděním stavby. Nejvyšší správní soud dále aproboval závěr městského soudu, že ze zákona ani ze systematiky stavebního práva nevyplývá, že by rozhodnutí o umístění stavby zařízení staveniště muselo předcházet vydání stavebního povolení. Jedná se o samostatné rozhodnutí, ve kterém se posuzují jiná hlediska a které se zpravidla dotýká užšího okruhu osob.
5. Ohledně námitek týkajících se procesních vad správního řízení vycházel Nejvyšší správní soud z judikatury Ústavního soudu, dle které je primárně třeba zkoumat, jakým způsobem a v jaké míře byl jednotlivec omezen v možnosti uplatňovat jednotlivá práva a konat procesní úkony. Po prostudování správního spisu dospěl soud k závěru, že stěžovateli doplněním podkladů žádná zásadní újma nevznikla, neboť mu byl dán prostor, aby se s nimi seznámil a vyjádřil se k nim. Námitka opomenutí stěžovatele jako účastníka řízení byla před městským soudem vznesena žalobcem b), nikoli stěžovatelem, polemika stěžovatele se závěry městského soudu je proto striktně vzato nepřípustná. Nad rámec nutného odůvodnění však Nejvyšší správní soud konstatoval, že odvolací správní orgán nepochybil, pokud po provedení poměřování oprávněného zájmu stavebníka vyplývajícího z dobré víry ve vydané prvoinstanční rozhodnutí a práv stěžovatele přistoupil výjimečně k tomu, že rozhodnutí stavebního úřadu nezrušil, nýbrž sám odstranil zjištěné procesní pochybení.
6. Obdobný postup jako v řízení před správními soudy volí stěžovatel i v ústavní stížnosti a zevrubně popisuje námitky, které nebyly správními soudy dle jeho názory řádně vypořádány. Má za to, že jej správní orgány a následně i správní soudy zkrátily na právech tím, že se řádně nevypořádaly s námitkou týkající se řešení odvodu dešťových vod. Jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná, a tedy i v rozporu s ústavním pořádkem, neboť absence důvodů rozhodnutí svědčí o v právním státu nepřípustné libovůli výkonu veřejné moci. Dále namítá nesprávnost skutkového závěru Nejvyššího správního soudu, že správní orgány přezkoumaly vhodnost a přiměřenost způsobu provedení stavby. Nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy představuje porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále považuje za překvapivý a nesrozumitelný závěr Nejvyššího správního soudu, že námitka opomenutí stěžovatele jako účastníka stavebního řízení nebyla uplatněna v řízení před městským soudem. Nesouhlasí dále s tím, že Nejvyšší správní soud i přes vyslovení nepřípustnosti uplatněné námitky závěr městského soudu aproboval. Nejvyšší správní soud ve svém odůvodnění odkazuje na povolení změny stavby, v posuzovaném případě se však jednalo o povolení celé stavby, které představuje mnohem závažnější zásah do práv než povolení změny stavby. Argumentace zásadou proporcionality a procesní ekonomie není na místě.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
9. Stěžovatel v řízení před správními soudy zvolil procesní taktiku uplatnění mnoha dílčích méně i více závažných námitek proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Obecné soudy na tento způsob argumentace reagovaly tak, že veškeré dílčí námitky stěžovatele vypořádaly jednotlivě, avšak důsledně pouze v rozsahu stěžovatelem namítané protiprávnosti. Omezily se tedy na přezkum či posouzení dané námitky, přičemž striktně dbaly dodržení zásad správního soudnictví. Není ostatně ani porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nepřikročí pouze k oponentuře vznesených námitek, ale postaví proti nim vlastní, logicky skloubený argumentační celek [nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Pokud tedy stěžovatel některou námitku v řízení před soudem první instance neuplatnil, ačkoli tak učinit mohl, Nejvyšší správní soud odmítl posouzení soudu první instance nahrazovat a nově uplatněnou námitku odmítl pro nepřípustnost. V takovémto postupu Ústavní soud neshledává porušení práva na soudní ochranu. Pokud jde o tvrzenou nesprávnost skutkových závěrů Nejvyššího správního soudu, pak je třeba připomenout, že řízení před Ústavním soudem zásadně k zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží. Výjimkou jsou pouze případy extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Závěrem Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že Nejvyšší správní soud v bodu 26 svého rozhodnutí skutečně hovořil o povolení změny stavby, a nikoli o povolení stavby. Z celkového kontextu odůvodnění je však zřejmé, že se jedná ze strany soudu o překlep, který nemůže být důvodem zrušení napadeného rozhodnutí.
10. Ústavní soud pro úplnost k posuzované věci podotýká, že oblast stavebního práva, a zejména veškerá řízení postupně vedoucí k uskutečnění stavby, její změny či jejího následného odstranění, je specifická mnohostí různých a často i protichůdných zájmů velkého množství osob plánovanou stavbou dotčených. Ústavní soud rozumí tomu, že osoby žijící v okolí plánované stavby dvou velkých bytových domů přirozeně s takovou stavbou nesouhlasí, přičemž snaha střežit své zájmy v souvisejících správních řízeních je s ohledem na rozsah projektové dokumentace a souvisejících podkladů pro tyto osoby značně zatěžující. Průběh stavebního řízení, jakož i výsledné stavební povolení a veškerou spisovou dokumentaci nicméně přezkoumaly dvě instance správního soudnictví a Ústavní soud v jejich posouzení neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv. Jak již bylo výše zdůrazněno, Ústavní soud nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví, a opětovně činnost obecných soudů přezkoumávat z hlediska podústavního práva.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Rozhodnutí obecných soudů nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu