ECLI:CZ:US:2019:2.US.3734.19.1
sp. zn. II. ÚS 3734/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Lucií Mališovou, advokátkou se sídlem Frýdlant nad Ostravicí, Jana Trčky 966, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 21 Cdo 2472/2019-360, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2019, č. j. 16 Co 115/2018-300, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 8 C 66/2016-157, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující mimo jiné právo, aby stěžovatelova věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatel spojil rovněž s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatel jako žalobce se po žalované společnosti OKD, a. s. (nyní Správa pohledávek OKD, a. s.) domáhal zaplacení částky 257.706 Kč s úroky z prodlení, a to jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Stěžovatel se žalovanou nejprve uzavřeli dohodu o sporných nárocích, podle které se žalovaná zavázala poskytovat stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Později však došlo k zastavení výplaty této náhrady, neboť na základě znaleckého posudku bylo zjištěno, že u stěžovatele vzniklo nové obecné onemocnění, pro které by nemohl bez ohledu na pracovní úraz pro žalovanou vykonávat svoji původní práci. Stěžovatel se závěry znaleckého posudku nesouhlasil, přičemž namítal (což tvoří i jádro ústavní stížnosti), že nově zjištěná obecná onemocnění mají původ v pracovním úrazu, a proto mu nadále náleželo právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
3. Obecné soudy se ovšem v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, na základě dalšího znaleckého zkoumání shodly na tom, že se u stěžovatele skutečně nově vyskytlo obecné onemocnění, jež by mu bez ohledu na pracovní úraz bránilo ve výkonu práce pro žalovanou. Proto nalézací soud žalobu stěžovatele zamítl, což odvolací soud potvrdil a následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. K námitkám stěžovatele je především nutno uvést, že ani Ústavnímu soudu nepřísluší, aby přehodnocoval odborné závěry znalců, když navíc - co se týká posuzování zdravotního stavu stěžovatele - jejich hodnocení ani z pohledu Ústavního soudu nevykazuje žádný zjevný ústavněprávní exces. I kdyby totiž Ústavní soud vyšel jen z obecných formulací stěžovatele obsažených v jeho ústavní stížnosti, ani stěžovatel netvrdí, že by například ze zprávy MUDr. Aleše Golucha, která údajně stěžovatelově argumentaci konvenuje, plynulo, že existuje objektivní souvislost mezi pracovním úrazem stěžovatele (zraněním Achillovy šlachy, za něž dostával od žalované náhradu za ztrátu na výdělku) a jeho následným obecným onemocněním (zjednodušeně řečeno bolestivostí zad), jež mu brání, bez ohledu na omezení vyvolaná pracovním úrazem, vykonávat pro žalovanou práci. Taková spojitost podle Ústavního soudu v řízení před obecnými soudy nevyplynula a věcně argumentačně ji dostatečně netvrdí ani stěžovatel. To však pro případnou odpovědnost žalované ani podle Ústavního soudu nestačí, jelikož ústavněprávní relevance by podobná námitka mohla dosáhnout (ve shodě s ustálenou judikaturou zdejšího soudu) pouze tehdy, jednalo-li by se o extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry, což však rozhodně není tento případ.
7. Z napadených rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by znalecké posudky, o něž soudy opřely svá rozhodnutí, pracovaly se zdravotnickou dokumentací stěžovatele toliko selektivně (účelově). Ústavněprávní diskrepanci nemůže založit ani stěžovatelem tvrzené pochybení, že před soudem slyšenému znalci nemohl sám klást další otázky, když soud připustil jen ty, jež formulovala právní zástupkyně. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, čeho by se jeho otázky - nad rámec těch, kladených právní zástupkyní - měly týkat. Stejně tak stěžovatel nevysvětluje, co chtěl uvést ve své "závěrečné řeči", jež údajně nebyla odvolacím soudem připuštěna, a v jakém ohledu by mohla vést k odlišným závěrům rozhodujícího soudu.
8. Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud - byť zcela nevyhoví jeho ústavní stížnosti - alespoň modifikoval (řečeno slovy stěžovatele odložil) jemu obecnými soudy stanovenou povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (jako neúspěšnému žalobci), pak k tomu Ústavní soud uvádí, že do rozhodování obecných soudů může zasahovat jen způsobem, jenž předvídá zákon o Ústavním soudu (tedy zejména rušit napadená rozhodnutí nebo ústavní stížnost zamítat - srov. zejména §82 zákona o Ústavním soudu), pokud ústavní stížnost neodmítne. Nemůže však soudem uložené povinnosti jakkoliv měnit. Tato žádost stěžovatele se proto míjí s příslušností zdejšího soudu.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
10. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu