ECLI:CZ:US:2019:2.US.3735.18.1
sp. zn. II. ÚS 3735/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2018 č. j. 13 Co 151/2018-156 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 1. 2018 č. j. 0 Nc 9334/2017-75, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, K. J., zastoupené Mgr. Eliškou Smelikovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 475, Návsí, jako vedlejší účastnice řízení, a Města Třinec, se sídlem Jablunkovská 160, Třinec, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čl. 6, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), a dále měla být porušena též Úmluva o právech dítěte.
2. Řízení před obecnými soudy bylo vedeno ve věci péče, výživného a styku nezletilého syna stěžovatele; stěžovatel v něm navrhoval svěřit nezletilého do střídavé péče rodičů. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 Nc 9334/2017-75 ze dne 25. 1. 2018 byl nezletilý svěřen do péče matky, stěžovateli bylo uloženo hradit výživné ve stanovené výši a byl upraven jeho styk s nezletilým, a to každý sudý kalendářní týden od čtvrtku do neděle a každý lichý kalendářní týden ve středu odpoledne, mimo období prázdnin, pro něž byl upraven styk nezletilého se stěžovatelem zvlášť. Své rozhodnutí o svěření nezletilého zdůvodnil okresní soud zejména s poukazem na to, že u matky žije také polorodý sourozenec nezletilého a matka též dosud projevovala větší pochopení pro individualitu nezletilého, a to i při zvládání jeho povahy. Okresní soud poukázal též na absenci komunikace rodičů na dobré úrovni.
3. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 8. 2018 č. j. 13 Co 151/2018-156 potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud, stejně jako předtím okresní soud, shledal, že oba rodiče jsou schopni zajistit péči o nezletilého, který k nim oběma má kladnou citovou vazbu. Podle krajského soudu však obecně střídavá péče není automatickým ani přednostním způsobem řešení péče o dítě při rozchodu rodičů; základním kritériem je vždy nejlepší zájem dítěte, který je třeba posuzovat objektivně v každém případě zvlášť s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, a ne pouze dle subjektivního hodnocení rodiče. V posuzovaném případě podle krajského soudu není střídavá péče o nezletilého vhodná s ohledem na vyhrocený až nepřátelský vztah mezi rodiči, kteří spolu v podstatě nekomunikují a neshodnou se ani v zásadních otázkách výchovy nezletilého; nezletilého je přitom třeba před konflikty a zátěžovými situacemi chránit, a ne na něj přenášet vyhrocené vztahy mezi rodiči. Krajský soud pak shledal, že zájmu nezletilého odpovídá spíše výlučná péče matky než stěžovatele, matka je více empatická k potřebám nezletilého a také prokazuje větší schopnost se dohodnout o výchově nezletilého se stěžovatelem, navíc nelze opomenout ani sourozeneckou vazbu nezletilého. Otec je však též osobou nezastupitelnou v životě nezletilého, a tak byl stanoven jejich vzájemný široký styk; nadto krajský soud akcentoval, že ani toto rozhodnutí není neměnné, změní-lise zásadním způsobem poměry, z nichž vychází. Krajský soud pak neshledal důvodnými odvolací námitky matky ve prospěch zúžení styku nezletilého se stěžovatelem.
4. Jednání před krajským soudem proběhlo v nepřítomnosti právní zástupkyně stěžovatele; na jednání byly zejména čteny listinné důkazy založené ve spise a provedeny doplňující výslechy obou rodičů, v nichž se vyjadřovali především ke svým poměrům a dále ke zdravotnímu stavu nezletilého. Na začátku jednání stěžovatel k dotazu krajského soudu uvedl, že je srozuměn s nepřítomností své právní zástupkyně a souhlasí, aby jednání probíhalo bez její účasti. Ve svém rozsudku pak k tomu krajský soud doplnil, že právní zástupkyně stěžovatele sice včas a z důležitého důvodu požádala o odročení jednání, soud však přihlédl k dalším okolnostem situace, v níž se nabízela i další řešení, například se právní zástupkyně mohla nechat zastoupit jiným advokátem či si stěžovatel mohl zvolit jiného advokáta; nadto stěžovatel s jednáním v nepřítomnosti své zástupkyně souhlasil.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a že soudy nesprávně zjistily skutkový stav. Nezletilý nebyl svěřen do střídavé péče rodičů, přestože nezletilý má oba rodiče rád, líbí se mu u nich a oba rodiče jsou celkově péče o něj schopni; navíc i střídavá péče několik měsíců před vydáním napadených rozhodnutí v praxi fungovala. Napadenými rozhodnutími tak bylo zasaženo do práva na rodinný život jak stěžovatele, tak nezletilého. Stěžovatel má rovněž za to, že byl znevýhodněn z důvodu svého pohlaví, neboť objektivně neexistují překážky bránící navrhované střídavé výchově. Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 153/16 a sp. zn. I. ÚS 2482/13. Závěrem stěžovatel namítá, že bylo popřeno i jeho právo na spravedlivý proces, neboť krajský soud jednal v nepřítomnosti jeho právní zástupky, přestože tato se včas a náležitě omluvila.
6. K ústavní stížnosti se vyjádřili také účastníci a vedlejší účastnice řízení a Město Třinec, které v řízení před obecnými soudy vystupovalo jako kolizní opatrovník nezletilého. Okresní soud odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že stížnostní námitky týkající se výsledku řízení se shodují s odvolacími námitkami stěžovatele, a odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. K námitce porušení práva na spravedlivý proces uvedl, že svůj postup v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, a dále zdůraznil, že před jednáním byla stěžovateli předestřena možnost jeho odročení, k čemuž ale stěžovatel výslovně uvedl, že je s jednáním v nepřítomnosti své zástupkyně srozuměn a souhlasí s tím.
7. Vedlejší účastnice řízení se ztotožňuje s postupem a závěry i rozhodnutími obecných soudů, které považuje za ústavně souladné. Nedomnívá se, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ani k porušení relevantních právních předpisů.
8. Město Třinec poukázalo na průběh řízení před obecnými soudy a dále připomnělo, že v řízení navrhovalo s ohledem na věk nezletilého, jeho sourozenecké vazby, problematickou komunikaci mezi rodiči a jejich odlišné výchovné postupy svěřit nezletilého do péče matky a stěžovateli jako otci upravit soudně styk v co nejširším rozsahu. Mimoto byla rodičům opakovaně nabízena možnost využití odborné pomoci, a to mediace za účelem uzavření mimosoudní dohody ohledně styku stěžovatele s nezletilým a psychologických konzultací za účelem zlepšení vzájemného postoje a komunikace mezi rodiči; nedošlo však k zásadnímu zlepšení.
9. Popsaná vyjádření byla zaslána stěžovateli k možnosti repliky, které využil a reagoval na vyjádření krajského soudu k otázce nepřítomnosti právní zástupkyně stěžovatele při jednání. Stěžovatel zdůraznil, že krajský soud nepřijal důvodnou omluvu jeho právní zástupkyně; navíc obecně právní laik, který je dotázán, zda trvá na svém právním zastoupení, a je si vědom sdělení soudu o nepřijetí omluvy právního zástupce, neví, jak se zachovat.
10. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a dalších vyjádření dotčených subjektů zaslaných Ústavnímu soudu, jakož i spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 Nc 9334/2017, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. V projednávaném případě spočívá ústavní stížnost na dvou základních námitkách - proti nesvěření nezletilého do střídavé péče rodičů a proti postupu krajského soudu, který vedl jednání ve věci bez přítomnosti právní zástupkyně stěžovatele. Pokud jde o první námitku, Ústavní soud předně připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
14. V tomto ohledu Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče, která obecné soudy musí v těchto případech posuzovat. Jedná se zejména o čtyři objektivní kritéria: existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a přání dítěte. Mimoto jsou ale obecné soudy povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti dotčeného případu vyžadují. Obecně pak platí, že v případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Ústavní soud tak zdůrazňuje, i s ohledem na závěry krajského soudu v napadeném rozhodnutí, že svěření dítěte do střídavé péče není samozřejmě jediným možným ani automatickým řešením při rozchodu rodičů; nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě a péči o něj skutečný a upřímný zájem a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, pak ústavně zaručená práva jejich i jejich dítěte (dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci však lze vyvrátit, pokud k tomu jsou pádné důvody opírající se o nejlepší zájem dítěte; takovým důvodem může být například specifický zdravotní stav dítěte, v jehož důsledku by pro něj střídavá péče představovala nepřiměřenou zátěž; či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, především mohla-li by zásadně narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, předtím by se však soudy měly pokusit zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace mezi rodiči a tento stav také pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit [viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), body 38 a 28; a další navazující judikatura, například nález I. ÚS823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637)]. Naopak Ústavní soud zdůrazňuje, že vyloučit střídavou péči zpravidla nebude možné jen s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Střídavá péče je tak praktikovatelná i u mladších dětí, například ve věku tří let (byť u nich může být vhodnější kratší než týdenní interval střídání); a rozhodně ji s pouhým poukazem na nízký věk dítěte nelze vyloučit u pětiletého dítěte.
15. Prizmatem shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a nedospěl k závěru, že by jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte. Obecné soudy se naopak otázkou nejlepšího zájmu nezletilého podrobně zabývaly a shledaly, že mu lépe odpovídá, bude-li nezletilý svěřen do péče matky a stěžovateli stanoven široký styk s ním. To odůvodnily potřebami nezletilého, kombinací jeho nižšího věku a zároveň zásadně odlišných přístupů obou rodičů k jeho výchově i jejich neschopností spolu komunikovat a značně vyhroceným vztahům, k jejichž zlepšení nedošlo ani po intervenci mediátora. Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů o nevhodnosti svěření nezletilého do střídavé péče rodičů za protiústavní; stejně jako jejich rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky, při němž obecné soudy vzaly v potaz jednak větší schopnost matky dohodnout se o výchově dítěte se stěžovatelem i její větší respekt k rodičovské roli stěžovatele nežli naopak, jednak lepší možnost zachování dalších příbuzenských vazeb nezletilého.
16. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla porušena stěžovatelova rodičovská práva, střídavá péče o nezletilého byla zvažována, ale nebyla shledána v souladu s jeho nejlepším zájmem, který musel být uvážen jako přední hledisko; tuto úvahu přitom obecné soudy dostatečně odůvodnily. Nelze tak uvažovat ani o diskriminaci stěžovatele; oba rodiče nezletilého byli ve vztahu k němu hodnoceni jako rodiče, nikoliv jako matka (žena) a otec (muž). Zároveň je třeba poznamenat, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilé dítě stěžovatele platný jednou pro vždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilého, přičemž může nastat situace, že zájmům nezletilého bude nejvíce odpovídat rozšíření výchovného působení a péče stěžovatele o něj. Samozřejmě také nelze vyloučit změnu výchovných poměrů nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4311/18 ze dne 22. 1. 2019, bod 18).
17. Dále stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku vedení jednání u krajského soudu bez přítomnosti jeho právní zástupkyně, přestože tato se včas a důvodně omluvila a požádala o odročení jednání. V tomto ohledu je vskutku pochopitelný nesouhlas stěžovatele a jeho nespokojenost s reakcí krajského soudu, že si snad stěžovatel mohl obstarat jiného advokáta, případně alespoň v substituci. Ústavní soud ovšem současně zdůrazňuje, že jeho úkolem není dohlížení nad zákonností a dodržením všech procesních pravidel podústavního práva, nýbrž dohled nad ústavností postupu orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů, a přezkum, zda jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv jednotlivců. Přitom ne každé pochybení obecných soudů znamená také porušení ústavně zaručeného práva účastníka řízení; neboli ne každé porušení práva účastníka řízení dosahuje intenzity způsobilé nepřípustně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2684/14 ze dne 23. 9. 2014 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2867/18 ze dne 31. 10. 2018, bod 13; obdobně i usnesení sp. zn. IV. ÚS 469/19 ze dne 19. 2. 2019). V posuzovaném případě tak z hlediska ústavněprávního nelze opominout kontext celého řízení, v jehož celém průběhu byl stěžovatel zastoupen a využíval právní pomoci advokátky, která za něj činila jednotlivá podání, mohla nahlížet do spisu i se stěžovatelem připravit na jednání soudu pro krajní případ, že by bylo vedeno i v její nepřítomnosti. V tomto ohledu mohl být stěžovatel také připraven nesouhlasit s vedením jednání bez účasti své právní zástupkyně; ani on sám ostatně neuvádí, že by byl k souhlasu s tímto postupem nucen. Nelze také přehlédnout, že na dotčeném jednání nebyly provedeny žádné důkazy či se obecně neobjevily žádné skutečnosti, které by přinesly zásadní převrat v relevantních okolnostech případu; navíc se jednalo o řízení s větší rolí soudu samotného při zjišťování podstatných skutečností. Lze proto shrnout, že i přes namítaný postup krajského soudu nebyla narušena ústavní konformita řízení jako celku; nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, včetně možnosti právní pomoci a plnohodnotné účasti na řízení, ani nedošlo k podstatnému (relevantnímu) znevýhodnění stěžovatele oproti jiným účastníkům řízení.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele či jeho nezletilého dítěte. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu