ECLI:CZ:US:2019:2.US.3771.19.1
sp. zn. II. ÚS 3771/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6, Praha 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 67 To 270/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 7. 2019, sp. zn. 39 T 148/2016, bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit poškozené Z. V. dle ustanovení 154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") náklady související s účastí poškozené v trestním řízení v částce 301.681 Kč. Současně bylo rozhodnuto, že se návrh poškozené na náhradu nákladů souvisejících s její účastí v trestním řízení v částce 9.304 Kč zamítá.
4. Ke stížnosti stěžovatelky ve věci rozhodl v záhlaví citovaným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který usnesení obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v trestním řízení vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 286.338 Kč. Městský soud dal stěžovatelce zapravdu v tom, že byla poškozené nesprávně přiznána náhrada úkonu (označeného jako porada s poškozenou) uskutečněného dne 27. 1. 2017. Nesouhlasil však s tvrzenou neúčelností vynaložených nákladů právní služby v podobě porad zmocněnce s poškozenou před hlavními líčeními konanými ve dnech 1. 3. 2017, 7. 3. 2017 a 27. 7. 2017.
5. Stěžovatelka tento závěr městského soudu napadá v nyní předkládané ústavní stížnosti, v níž v zásadě opakuje argumentaci, kterou použila v předchozí (trestní) stížnosti. Znovu proto uvádí, že náklady vzniklé v souvislosti s poradami poškozené se zmocněncem před shora zmíněnými hlavními líčeními byly vynaloženy neúčelně. Stěžovatelka má za to, že "náhrada je přiznávána čistě za kvalifikované právní zastoupení, nikoli za psychologickou pomoc poškozené." Ve vztahu k poradě ze dne 6. 3. 2017 konané před hlavním líčením nařízeným na 7. 3. 2017 uvádí, že "tato porada byla vykázána čistě účelově se snahou obohatit se na úkor stěžovatelky."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud dále připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž setrvale uvádí, že přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
11. Již ze stručné rekapitulace stěžovatelčiny argumentace plyne, že se týká jen jejích výhrad k výkladu příslušných ustanovení trestního řádu, tedy k aplikaci podústavního práva na posuzovaný případ a ke skutkovým zjištěním obecných soudů. Ústavní soud v těchto jejích argumentech, majících nadto ryze spekulativní charakter, neshledal žádný relevantní aspekt, který by poukazoval na zásah do základních práv a svobod. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem totiž nemůže založit pravomoc Ústavního soudu věcí se zabývat. Městský soud navíc dostatečně jasně, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů (srov. usnesení městského soudu, bod 11), na nichž zdejší soud nehodlá (a ani nemůže) cokoliv zpochybňovat.
12. S ohledem na výše učiněné závěry Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu