ECLI:CZ:US:2019:2.US.3782.19.1
sp. zn. II. ÚS 3782/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky ALFA-FOOD s.r.o., se sídlem K Vinici 1378, Kolín V, zastoupené Mgr. Renatou Korábovou, advokátkou, se sídlem Na Pobřeží 84, Kolín IV, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 281/2018-50 ze dne 20. 9. 2019 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 48 Af 30/2016-36 ze dne 20. 7. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále namítá porušení principu důvěry v právo, předvídatelnosti práva a odepření spravedlnosti.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Odvolací finanční ředitelství (dále též "žalovaný") potvrdilo rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj, jímž v důsledku neuznání stěžovatelkou uplatněné opravy výše daně za dlužníkem v insolvenčním řízení o částku 975 057 Kč vyměřil stěžovatelce daň ve výši 466 304 Kč. Krajský soud v napadeném rozsudku, kterým zamítl stěžovatelčinu správní žalobu, vysvětlil, že ten, kdo riskantně poskytuje na úvěr plnění osobě, která je na pokraji úpadku, by neměl být zvýhodňován před tím, kdo vstoupil do obchodního vztahu, kdy ještě známky snížené solventnosti nemusely být zjevné. V případě dlužníka stěžovatelky již bylo z insolvenčního rejstříku zřejmé, že došlo k zahájení insolvenčního řízení.
3. Stěžovatelka polemizuje ve své ústavní stížnosti se závěry obecných soudů. Uvádí, že Nejvyšší správní soud své zamítavé rozhodnutí v odůvodnění argumentačně opírá o rozhodnutí (stanovisko) rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 29/2018-33 ze dne 16. 7. 2019, jímž bylo v obdobné právní věci týkající se výkladu §44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 4. 2011 do 28. 7. 2016, vedené na základě kasační stížnosti jiného žalobce (insolvenční správce Mgr. Daniel Siwy, insolvenční správce úpadce, společnosti TRAKCE - TOR SPOLKA z OGRANICZONA ODPOWIEDZIALNOSCIA), rozhodnuto tak, že: Ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 23512004 Sk, o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od l. 4. 2011 do 28. 7. 2016 je nutno vykládat tak, že oprávnění plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň, provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky se vztahuje na pohledávky, které vznikly v období končícím 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Nevztahuje se naopak na pohledávky vzniklé z tohoto plnění později než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Stěžovatelka vysvětluje, že tento výklad předložené právní otázky rozšířený senát Nejvyššího správního soudu podal v abstraktní rovině s tím, že posouzení dopadů tohoto výkladu, řešení právní otázky na právní vztahy účastníků řízení o kasační stížnosti již bude věcí předkládajícího senátu. Dle názoru stěžovatelky však rozhodující senát, jenž vydal napadený rozsudek Nevyššího správního soudu, shora uvedené doporučení nerespektoval a temporální účinky změny judikatury a dopad změny jednotné a dlouhodobě praktikované judikatury na právní vztahy účastníků řízení o kasační stížnosti dostatečně neřešil.
4. Stěžovatelka se dále domnívá, že smyslem uvedené právní úpravy nemělo být pomoci ekonomickým subjektům, které jsou v platební neschopnosti z důvodu dlouhodobě nedobytných pohledávek a které obchodovaly s dlužníkem v době, kdy úpadek ještě nehrozil. Jediným záměrem zákonodárce dovoditelným již z důvodové zprávy je pomoci těm věřitelům, kteří neobdrželi od příjemců plnění úplatu, za předpokladu, že se tito příjemci současně dostali do insolvenčního řízení. Stávající výklad právní otázky podaný rozšířeným senátem se tak stěžovatelce jeví jako nelogický, neboť opravit výši daně dle uvedeného výkladu je tedy možné nikoliv právě u (předinsolvenčních) pohledávek, které nebyly uhrazeny z důvodu úpadku, ale jen u pohledávek podstatně starších, které vznikly a nebyly zaplaceny i v době daleko předcházející úpadku dlužníka a lze předpokládat, že bez jakékoliv spojitosti s následným úpadkem dlužníka.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů na úrovni podústavního práva.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu