ECLI:CZ:US:2019:2.US.3839.18.1
sp. zn. II. ÚS 3839/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Tejchmana, právně zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3419/2018-326 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2018 č. j. 24 Co 90/2018-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny jeho práva dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se především podává, že stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") návrh na obnovu řízení, jenž byl usnesením ze dne 16. 1. 2018 zamítnut, neboť uvedený soud byl přesvědčen, že stěžovatel nepředložil nová tvrzení nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Stěžovatel tudíž podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž jej odmítl ústavní stížností napadeným usnesením, protože dospěl k přesvědčení, že stěžovatel v dovolání vůbec nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považoval za splněný. Jelikož je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jednou z jeho obligatorních náležitostí a jelikož tato náležitost nebyla splněna, Nejvyšší soud musel stěžovatelovo dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout (výrok I). Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu nemohl uskutečnit své plány na trvalé vycestování do Itálie, pročež "nenaplnil své rozvětvené podnikatelské aktivity a vznikla mu majetková újma." Uvedenou majetkovou újmu vyčíslil nejprve na 400 000 eur a jejím postupným navyšováním v doplněních ústavní stížnosti dospěl až k částce převyšující 67 trilionů eur (konkrétně k částce 67 749 425 569 055 032 922 eur). V dalších doplněních ústavní stížnosti uvádí, že v důsledku jiných pochybení orgánů veřejné moci mu vznikla majetková újma ve výši téměř 122 trilionů eur (konkrétně 121 861 542 337 534 121 032 eur), která se každý den údajně navyšuje o 1%. Dále měla stěžovateli vzniknout i majetková újma ve výši téměř 11 trilionů eur (konkrétně 10 868 574 997 760 347 955 eur). Stěžovatel rovněž považuje napadená rozhodnutí za přepjatě formalistická.
4. Stěžovatel - prostřednictvím svého právního zástupce - zaslal Ústavnímu soudu rovněž řadu dokumentů adresovaných nejrůznějším orgánům veřejné moci a cizím státům. Jelikož obsah těchto dokumentů je z převážné části tvořen vulgarizmy, urážkami, výhružkami a výmysly, jelikož je ze značné části psán v italštině a jelikož jejich relevance pro řízení před Ústavním soudem je přinejmenším pochybná, nepovažuje Ústavní soud za nutné podrobně rekapitulovat jejich obsah. Postačuje uvést, že příslovečnou červenou nití stěžovatelových podání je myšlenka, že je obětí nuceného pobytu v "nežádoucím a stupidně dementním státě," čímž se Česká republika dopouští na stěžovateli "úmyslného trestného činu, což je ublížení na zdraví s následkem smrti" a v důsledku čehož "denně (tutti giorni) úmírá (morte) tisíce (mila) osob (persone) di globale." Závěrem stěžovatel proklíná na Boží soud a přeje smrt rozličným osobám, povětšinou soudcům obecných soudů a jejich rodinám.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustná (ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu).
6. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) dospěl Ústavní soud k závěru, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, přitom dle citovaného stanoviska nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z důvodu absence řádného vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz §243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř.), je nutné považovat ústavní stížnost v části, jež směruje proti v záhlaví citovaným usnesením okresního a krajského soudu, za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních občanského soudního řádu, dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti - není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.
8. Ústavní soud si vyžádal předmětné dovolání a po prostudování jeho obsahu zjistil, že stěžovatel skutečně řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Za tohoto stavu Nejvyšší soud postupoval plně v souladu se zákonnou úpravou, přistoupil-li k odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. Rovněž odůvodnění napadeného usnesení považuje Ústavní soud s ohledem na obsah stěžovatelova dovolání za dostatečné (řádné). Nejvyšší soud v něm srozumitelně a logicky vysvětlil své úvahy stran přípustnosti stěžovatelova dovolání. Napadené usnesení nevykazuje ani známky svévole.
9. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že jednání právního zástupce stěžovatele, jenž Ústavnímu soudu opakovaně přeposílá vulgární a urážlivé listiny sepsané stěžovatelem, lze jen stěží považovat za akceptovatelné. V této souvislosti je vhodné poukázat mj. na ustanovení §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), dle něhož "advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis." Tímto stavovským předpisem je mj. etický kodex České advokátní komory [usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996; dostupné na https://www.cak.cz/scripts/detail.php?pgid=23], přičemž z jeho čl. 4 odst. 1 a 3 a zejména pak z čl. 17 odst. 1 vyplývá povinnost advokátů zachovávat vůči soudům rozhodujícím ve věci "náležitou úctu a zdvořilost." Dle mínění Ústavního soudu k ní rozhodně nepatří přeposílání listin s vulgárním a urážlivým obsahem. V případě závažných porušení výše uvedených povinností existuje možnost postupovat podle §61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [ve vztahu k této problematice srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 6. 12. 2012; usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012; usnesení sp. zn. II. ÚS 336/05 ze dne 27. 7. 2005] nebo alternativně podle §32 a násl. zákona o advokacii.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavní soud zčásti odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu