ECLI:CZ:US:2019:2.US.3841.19.1
sp. zn. II. ÚS 3841/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 101 Co 356/2019-885, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2019, č. j. P 259/2016-865, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla L. S., matce jeho nezletilé dcery S., do doby pravomocného rozhodnutí o změně výchovy nezletilé v řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. P 259/2016, uložena povinnost platit na výživu nezletilé částku 6.000 Kč měsíčně splatná vždy k rukám stěžovatele do 15. dne v měsíci předem. Návrh na nařízení předběžného opatření stěžovatel odůvodnil zvýšenými náklady vzniklými v souvislosti s plněním povinné školní docházky nezletilé (tj. dojížděním z B. do P. a zpět). Okresní soud dovodil, že předběžným opatřením nelze výživné pro nezletilou zvyšovat, neboť výživné se stanoví v nezbytné míře.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který rozhodnutí okresního soudu dle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nelze rozhodnout předběžným opatřením, což odůvodnil následovně: "O poměrech nezletilé bylo rozhodnuto pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, dosud je ve střídavé péči rodičů, od 1. 9. 2019 dochází do základní školy v bydlišti matky v P. Ač otci vzrostly náklady spojené s dopravou nezletilé do základní školy v týdnu, kdy má nezletilou svěřenu pravomocným rozhodnutím soudu do péče, nelze předběžným opatřením rozhodnout o zvýšení výživného. Podle §76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být předběžným opatřením uloženo účastníku zejména, aby platil výživné v nezbytné míře. Za situace, kdy o výživném bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto, nelze předběžným opatřením výživné matce zvýšit, neboť by se jednalo o rozhodnutí předjímající rozhodnutí konečné. Předběžným opatřením nelze výživné snížit (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, č. j. 14 Co 64/2010-508), nelze jej analogicky ani zvýšit."
5. Stěžovatel se s těmito závěry obecných soudů neztotožnil a napadá je ústavní stížností, přičemž předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opětovně tedy uvádí, že obecné soudy "nezohlednily výjimečnost situace stěžovatele, který je bez svého zavinění vystaven novému soudnímu řízení vyvolanému matkou nezletilé pro její požadavek výlučné péče vůči nezletilé, to vše za situace, kdy obecné soudy bez reflexe extrémního zvýšení nákladů stěžovatele na nezletilou, rozhodly o povinnosti nezletilé plnit školní docházku v základní škole v bydlišti matky, což pro stěžovatele představuje ve dnech jeho péče každodenní zajištění dovozu a odvozu nezletilé." Stěžovatel je toho názoru, že napadená rozhodnutí obecných soudů hraničí s prvky justiční libovůle a zneužití práva.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy - v posuzovaném případě konkrétně krajský soud v řízení o stěžovatelem podaném odvolání, resp. okresní soud v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud má za to, že z podání stěžovatele je zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že se již v minulosti vyjádřil ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, přičemž formuloval závěr (s nemalou mírou rezervovanosti), že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
10. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004) současně najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a čl. 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Obecně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
11. Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové formy protiústavnosti však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
12. Jak totiž vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, obecné soudy odůvodnily zamítnutí stěžovatelova návrhu tím, že ke zvýšení výživného nemůže dojít prostřednictvím předběžného opatření, přičemž za použití analogie aplikovaly usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, č. j. 14 Co 64/2010-508 (srov. usnesení krajského soudu, bod 16). Citované usnesení Krajského soudu v Ostravě přitom zdejší soud již v minulosti opakovaně aproboval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 823/18 ze dne 24. 4. 2018, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3706/14 ze dne 25. 3. 2015), a to se současným zdůrazněním účelu předběžného opatření dle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (tj. nutnosti prozatímní ochrany oprávněného, v případě výživného typicky nezletilého dítěte), "jenž by neměl být rozšiřován na situace toho druhu, kdy se v důsledku tvrzené změny poměrů stěžovatel snaží, ještě před novým rozhodnutím soudu ve věci, dosáhnout snížení soudem již dříve stanoveného výživného" (srov. cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 823/18, bod 18). Ústavní soud má ve shodě s obecnými soudy za to, že citovaná právní věta svou podstatou dopadá rovněž na situace, v nichž je návrhem na nařízení předběžného opatření požadováno rovněž zvýšení dříve stanoveného výživného druhého účastníka řízení. Pro zdejší soud je tudíž v nyní projednávané věci podstatné, že o výživném pro nezletilou bylo v minulosti rozhodnuto meritorně (konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 1. 2017, č. j. 0 P 259/2016-258, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 20 Co 112/2017-420, které nabyly právní moci dne 6. 2. 2018), resp. bude o něm meritorně rozhodováno v souvislosti s řízením o návrhu matky na změnu péče ze dne 19. 12. 2018.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ústavní soud závěrem dodává, že jelikož bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto v nejkratším možném termínu, pozbylo tím smyslu stěžovatelem požadované posouzení návrhu na její projednání mimo pořadí dle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu