ECLI:CZ:US:2019:2.US.3864.18.1
sp. zn. II. ÚS 3864/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) I. K., 2) J. L., 3) P. L. K., současně jako zákonné zástupkyně: 4) nezl. V. L. a 5) nezl. M. L., všech společně zastoupených JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018 č. j. 10 To 188/2016-575 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 3. 2016 č. j. 6 T 22/2015-507, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti, napadených usnesení obecných soudů a vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Kladně se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byl návrh stěžovatelů, kteří se v postavení poškozených domáhali vůči odsouzenému P. K. náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění jejich nároků na náhradu škody (nemajetkové újmy) v trestním řízení, vzniklých přibráním zmocněnce.
3. Okresní soud v Kladně shora označeným usnesením uložil odsouzenému P. K. nahradit stěžovatelům účelně vynaložené náklady spojené s přibráním zmocněnce v trestním řízení, a to v rozsahu: I. K. ve výši 141 702 Kč, P. L. K. ve výši 152 737 Kč, J. L. ve výši 48 192 Kč a V. L. ve výši 48 192 Kč. Při stanovení výše mimosmluvní odměny soud jako tarifní hodnotu určil v souladu s ustanovením §10 odst. 5 zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 7. 2014 (dále jen "advokátní tarif"), částku, která byla jednotlivým poškozeným přisouzena jako náhrada škody (k tomu blíže rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 8. 2015 č. j. 6 T 22/2015-417).
4. Stěžovatelé proti usnesení Okresního soudu v Kladně podali prostřednictvím svého zmocněnce stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2016 zamítl jako podanou opožděně. Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno nálezem sp. zn. I. ÚS 2084/16 ze dne 21. 11. 2017, poté, co Ústavní soud shledal, že Krajský soud v Praze porušil základní ústavně zaručené právo stěžovatelů na přístup k soudu. Po opětovném předložení věci Krajský soud v Praze povolil navrácení lhůty k podání stížnosti proti předmětnému usnesení Okresního soudu v Kladně. V dalším průběhu řízení konstatoval, že ve věci není žádnou ze soudních instancí zpochybňována účelnost nákladů vynaložených stěžovateli na právní zastoupení zmocněncem. Okresní soud v Kladně podle stížnostního soudu postupoval při výpočtu náhrady nákladů stěžovatelů v souladu s platnými právními předpisy a správně též posoudil jednotlivé úkony učiněné v řízení zmocněncem ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 advokátního tarifu. Jako důvodnou shledal námitku stěžovatelů, podle níž Okresní soud v Kladně nerozhodl o celém uplatněném nároku, resp. ve výroku se soud nevypořádal s tou částí návrhu, v níž stěžovatelům nebylo vyhověno. Tento formální nedostatek Krajský soud v Praze napravil a napadené usnesení doplnil v souladu s ustanovením §149 odst. 1 a 4 trestního řádu o chybějící výrok, jímž se návrh stěžovatelů ve zbývajícím rozsahu zamítá.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Krajský soud v Praze nerozhodl o stížnosti stěžovatele, pouze "zhojil" pochybení Okresního soudu v Kladně ve výrokové části. Dále stěžovatelé brojí proti postupu obecných soudů při výpočtu náhrady nákladů vynaložených v rámci trestního řízení společným zmocněncem. Konkrétně nesouhlasí s tím, z jaké částky obecné soudy při rozhodování vycházely a žádají, aby jako tarifní hodnotu soudy určily částky, které poškození uplatňovaly jako náhradu škody v adhezním řízení. Konečně stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily účelnost a oprávněnost některých z vynaložených nákladů.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily jejich základní práva fakticky ve dvou oblastech. Předně namítají, že stížnostní soud ve věci pochybil, když sice správně doplnil usnesení Okresního soudu v Kladně o výrok, kterým se vypořádal se zbývající částí návrhu stěžovatelů v rozsahu, v jakém jim nebylo ze strany okresního soudu vyhověno, avšak o samotné stížnosti stěžovatelů nijak nerozhodl.
9. Podle ustanovení §149 odst. 4 trestního řádu záleží-li vada v tom, že v napadeném usnesení některý výrok chybí nebo je neúplný, může nadřízený orgán (soud), aniž vysloví zrušení napadeného usnesení, sám dané usnesení doplnit. Jinak řečeno, v případě, že taková situace nastane, není důvod jinak věcně správné výroky rušit a znovu rozhodovat zčásti stejně. Namísto toho lze v chybějícím rozsahu nově rozhodnout tak, aby napadené usnesení a nové rozhodnutí ve svém souhrnu tvořilo celek, odpovídající požadavkům zákona (blíže srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J., a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1383.). Z uvedené dikce zákona plyne, že stížnostní soud nepochybil, jestliže ve výroku svého usnesení doplnil chybějící část výroku okresního soudu. Stížnostní soud ve věci logicky nepřistoupil ke zrušení části usnesení okresního soudu, když z odůvodnění usnesení jasně plyne, že jeho rozhodnutí bylo jinak správné.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále brojí proti postupu obecných soudů a vytýkají jím, že při rozhodování o náhradě nákladů, vzniklých poškozeným přibráním (zvoleného) zmocněnce, jako tarifní hodnotu určily nesprávně přisouzenou částku náhrady škody.
11. Pravidlo určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení pro účely stanovení náhrady nákladů řízení je obsaženo v advokátním tarifu. Podle ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu se při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč; pokud byla poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka. Podle ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží zástupci za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.
12. Z formulace "pokud byla poškozenému přisouzena jako náhrada újmy" se podává, že musí jít o pravomocně přisouzenou částku a tedy o skončené řízení. Obdobně například z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 4 To 917/2003 (Sbírka ORAC - rozhodnutí ve věcech trestních, sešit 2/2004, poř. č. 363/2004) plyne, že při výpočtu odměny advokáta - zmocněnce poškozeného nelze za tarifní hodnotu považovat částku požadovanou poškozeným v trestním řízení, ale je nutno vycházet z částky, která byla poškozenému přiznána pravomocným rozhodnutím podle §228 odst. 1 trestního řádu.
13. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci jde očividně o výklad jednotlivých ustanovení advokátního tarifu, tj. jednoduchého (zde nadto podzákonného) práva. Takový výklad Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Současně jde v dané věci o otázku náhrady nákladů řízení, při jejímž posuzování Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť tato je způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 2013 sp. zn. III. ÚS 4462/12). I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru obecným soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá učiněným skutkovým zjištěním (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11). Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
14. Obecné soudy ve světle výše uvedených závěrů svá rozhodnutí náležité odůvodnily, je z nich zřejmé, jakými úvahami se pří výpočtu odměny řídily a že se otázkou náhrady nákladů řízení uplatněných stěžovateli jako poškozenými pečlivě zabývaly, zdůraznily jejich účelnost a okolnosti daného případu. Proto také podle odůvodnění usnesení stížnostního soudu nepřistoupily k omezení výše náhrady ve smyslu ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu. Pochybení (jakkoliv pouze formální) Okresního soudu v Kladně ve výrokové části bylo zcela v souladu s příslušnou právní úpravou řádně zhojeno rozhodnutím stížnostního soudu, resp. jeho výrokem. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu