ECLI:CZ:US:2019:2.US.3869.18.1
sp. zn. II. ÚS 3869/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Pravoslavné církevní obce v Chomutově, sídlem Dukelská 1112/24, Chomutov, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 21 Cdo 1518/2018-377, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Dexindra s.r.o., sídlem Křižovnická 86/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 11. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 8. 2016 č. j. 50 Nc 2854/2007-270 byl podle §200z odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nařízen k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 1 973 717,96 Kč s příslušenstvím (dále jen "pohledávka") soudní prodej zástavy ve vlastnictví stěžovatelky, a to v usnesení blíže specifikovaných pozemků nacházejících se v Chomutově. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 10. 2017 č. j. 17 Co 612/2016-359.
3. Předmětná pohledávka zahrnuje nesplacenou jistinu z úvěru poskytnutého společnosti SoDeP spol. s r.o. na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 30. 9. 1996, kterou tato společnost uzavřela s Investiční a poštovní bankou, a.s., dále úroky z tohoto úvěru a úrok z prodlení jistiny, vše ke dni 30. 5. 2007. Od Investiční a poštovní banky, a.s. následně pohledávku převzala, společně se všemi jejími dalšími právy a závazky, Československá obchodní banka, a.s., která s ní dne 19. 6. 2000 uzavřela smlouvu o prodeji podniku. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2004 byla pohledávka postoupena společnosti CDV - 2, LTD., sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Právě tato společnost podala žalobu, v řízení o níž byl nařízen soudní prodej zástavy. Dne 23. 9. 2015, tedy již v průběhu tohoto řízení, uzavřela společnost CDV - 2, LTD. smlouvu o postoupení pohledávek se společností CARDINALE s.r.o., jejímž předmětem byla i uvedená pohledávka. Nakonec byla pohledávka postoupena vedlejší účastnici, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 12. 2015, uzavřené mezi společností CARDINALE s.r.o. a vedlejší účastnicí. Usnesením ze dne 7. 4. 2016 č. j. 50 Nc 2854/2007-245 okresní soud podle §107a odst. 2 občanského soudního řádu připustil, aby na místo žalobce vstoupila vedlejší účastnice. Učinil tak na základě návrhu společnosti CARDINALE s.r.o., jemuž předcházel návrh společnosti CDV - 2, LTD., aby na místo žalobce vstoupila společnost CARDINALE s.r.o.
4. Oba soudy v usneseních, kterými rozhodly o žalobě vedlejší účastnice, zdůraznily, že v řízení o soudním prodeji zástavy podle §200y a násl. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zkoumá soud pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné skutečnosti nejsou v tomto řízení významné. Tyto skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány, nýbrž postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné.
5. V posuzované věci byla doložena existence pohledávky již zmíněnou smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 30. 9. 1996, jakož i přihláškou této pohledávky Československou obchodní bankou a.s. v konkursu na majetek úpadce SoDeP spol. s r.o. v likvidaci, vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 163/2000. Účastníci soudního řízení shodně potvrdili, že pohledávka doposud nezanikla. Existence zástavního práva byla doložena smlouvami o zřízení zástavního práva k nemovitostem (cizím) z 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997, uzavřenými mezi Investiční a poštovní bankou, a.s. a stěžovatelkou, na jejichž základě byl povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Existence a platnost těchto smluv již byla posuzována ze strany obecných soudů, které dospěly k závěru, že zástavní právo platně vzniklo, nedošlo k jeho zániku a není promlčeno. Rovněž neexistovaly pochybnosti ohledně toho, že zástavním dlužníkem je stěžovatelka jako vlastnice zastavených nemovitostí.
6. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uvedla, že krajský soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyjádřené například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) tím, že jí nedoručil návrhy, aby na místo žalobce vstoupila do řízení jiná osoba, a současně tím, že při svém rozhodování vycházel z návrhu společnosti CARDINALE, s.r.o., která však v tomto řízení neměla postavení žalobce. Dále stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastnice nikdy nevstoupila do řízení na místo žalobce, neboť o jejím vstupu nebylo pravomocně rozhodnuto. Usnesení, kterým byl připuštěn vstup vedlejší účastnice na místo žalobce, bylo doručeno advokátovi, jenž sice původně zastupoval společnost CDV - 2, LTD. na základě procesní plné moci ze dne 11. 1. 2007, její platnost však byla časově omezena dobou tří let. Poté již proto nemohlo jít o doručení původní žalobkyni, v důsledku čehož usnesení nenabylo právní moci. Tato skutečnost zpochybňuje i právní moc některých dalších usnesení vydaných v průběhu řízení. V mezidobí byla navíc do spisu založena nová procesní plná moc k zastupování původní žalobkyně ze dne 23. 9. 2015, která byla na dobu jednoho roku udělena jinému advokátovi. Podle stěžovatelky je tak třeba - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. 29 Odo 47/2005 nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4191/2011) - nadále považovat za žalobkyni společnost CDV - 2, LTD., která ale sama tvrdí, že již není zástavním věřitelem. Pakliže by se ale vedlejší účastnice přesto stala žalobkyní, postoupení pohledávky by z více důvodů (zejména pro nepřesvědčivost písemností) nebylo lze považovat za řádně osvědčené. Tím, že je krajský soud za řádně osvědčené považoval, se měl odchýlit od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 384/2016.
7. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018 č. j. 21 Cdo 1518/2018-377. Podle dovolacího soudu v něm měla stěžovatelka uplatnit vady řízení, tedy jiný dovolací důvod, než ten, který je jako jediný přípustný uveden v §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Z jejích námitek neměly vyplývat žádné rozhodné právní otázky dle §237 občanského soudního řádu, pročež tyto námitky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
III.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve svém dovolání dostatečným způsobem vymezila jednu otázku procesního a jednu otázku hmotného práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proto mělo být ze strany dovolacího soudu věcně projednáno, a nikoli odmítnuto. Odmítnutím dovolání, aniž by byl ve skutečnosti naplněn důvod nepřípustnosti, jí měl být odepřen přístup k dovolacímu soudu, a tím porušeno její základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadeným usnesením i obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 50 Nc 2854/2007, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny procesní předpoklady projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Nesprávné posouzení těchto předpokladů, jež by mělo za následek odmítnutí či zastavení řízení o řádně a včas podaném návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči tomu, kdo jej podal, za následek odepření přístupu k soudu.
13. Zodpovězení otázky, zda takovýto následek nastal i v případě odmítnutí dovolání stěžovatelky, předpokládá posouzení jeho náležitostí z hlediska §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 občanského soudního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se dovolatel domáhá.
14. Ústavní soud přisvědčuje závěrům dovolacího soudu, že dovolání nesplňovalo uvedené náležitosti. Tvrzená vada řízení spočívající v nedoručení návrhů, aby místo původní žalobkyně vstoupila do řízení vedlejší účastnice, měla být stěžovatelkou uplatněna v odvolání proti usnesení okresního soudu č. j. 50 Nc 2854/2007-245, kterým byl vstup vedlejší účastnice do řízení připuštěn. Možnost podat odvolání proti tomuto rozhodnutí ale stěžovatelka nevyužila. Pokud jde o další námitku, Ústavní soud v obecné rovině připouští, že se obecné soudy mohly dopustit pochybení, jestliže rozhodly o soudním prodeji zástavy, aniž by vyčkaly řádného doručení usnesení o připuštění změny na místě žalobce původní žalobkyni. Takovéto pochybení by mohlo mít za následek, že původní žalobkyně má stále otevřenou možnost podat proti usnesení o připuštění vstupu do řízení odvolání a dosáhnout tak jeho zrušení, což by znamenalo, že dovoláním napadené usnesení krajského soudu mohlo zasáhnout do jejích práv, včetně práv základních, a stěžovatelka by proti němu mohla brojit, neměla-li by k dispozici jiný zákonem stanovený procesní prostředek, alespoň ústavní stížností. Tyto potenciální následky ovšem nemění nic na tom, že okresní soud byl při rozhodování o nařízení soudního prodeje zástavy, stejně jako krajský soud při rozhodování o odvolání proti tomuto rozhodnutí, vázán usnesením, kterým bylo rozhodnuto o připuštění vedlejší účastnice do řízení na místo žalobce. Toto její postavení proto již nemohlo být předmětem přezkumu meritorního rozhodnutí v odvolacím řízení, a tudíž ani předmětem dovoláním napadeného usnesení krajského soudu.
15. Obě uvedené námitky nemohly založit přípustnost, potažmo důvodnost dovolání, neboť z nich z povahy věci nemohla vyvstat otázka procesního práva, na níž by záviselo dovoláním napadené usnesení krajského soudu. Je tedy zřejmé, že posouzení těchto námitek nemohlo vést k jinému výsledku dovolacího řízení, než k jeho odmítnutí. Za situace, kdy se stěžovatelka ústavní stížností nedomáhá i přezkumu dovoláním napadeného usnesení krajského soudu nebo jemu předcházejícímu usnesení okresního soudu, přitom není podstatné, zda dovolací soud, který rozhodl ve složení všech tří členů příslušného senátu, odmítl dovolání pro vady nebo pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
16. Stěžovatelka nakonec v dovolání rozporovala závěr krajského soudu, že postoupení pohledávky vedlejší účastnici bylo řádně osvědčeno. K odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu mělo dojít právě nerespektováním požadavku "řádného osvědčení" existence pohledávky. Jak však vyplývá z obsahu dovolání, stěžovatelka v této souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouze vyjadřuje odlišný názor na skutková zjištění krajského soudu. Lze tak souhlasit s dovolacím soudem, že stěžovatelka ve vztahu k této námitce řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ani tato námitka nemohla vést k věcnému projednání dovolání.
17. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Nad rámec uvedeného je ale žádoucí dodat, že vypořádání se s otázkou náležitostí dovolání mohlo a také mělo být v napadeném usnesení provedeno srozumitelnějším způsobem, než formulací jedné věty zahrnující 42 řádků (!), která navíc vedle shrnutí argumentace stěžovatelky fakticky jen konstatuje důvod odmítnutí. Takovéto odůvodnění neodpovídá ani jen minimálním požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí, jež byly v minulosti formulovány v rozhodovací praxi Ústavního soudu [zejména nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Pouze skutečnost, že odmítnutí dovolání jednoznačně vyplynulo z posouzení jeho náležitostí, brání tomu, aby tyto výhrady opodstatňovaly závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu