ECLI:CZ:US:2019:2.US.394.19.1
sp. zn. II. ÚS 394/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Ch., zastoupené Mgr. Petrem Sedláčkem, advokátem se sídlem Václavská 2, Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 11. 2017 č. j. 3 T 1/2017-392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, před Okresním soudem Brno-venkov (dále jen "okresní soud") bylo pod sp. zn. 3 T 1/2017 vedeno řízení v trestní věci obžalované L. K. J. Ta se měla podle obžaloby dopustit trestného jednání tím, že stručně řečeno v blíže specifikovaném čase a místě fyzicky napadla stěžovatelku, vulgárně jí přitom nadávala a při následném pokusu pronásledovat stěžovatelku dovnitř domu rozbila skleněnou výplň vstupních dveří, čímž stěžovatelce způsobila různá pohmoždění s dobou větších potíží a tím i citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu krátce přesahující 7 dnů a škodu ve výši 1 680 Kč.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 16. 11. 201 č. j. 3 T 1/2017-392 byla věc podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, postoupena Městskému úřadu Tišnov, a to s ohledem na možnost jejího posouzení jako přestupku. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že z hlediska následku ve formě újmy na zdraví stěžovatelky nelze jednání obžalované kvalifikovat jako trestný čin. Stěžovatelka byla schopna sama jíst, provádět hygienu, oblékat se, stát, ležet, chodit a následně i vést kulturní, společenský a sportovní život. Její omezení v obvyklém způsobu života proto soud neposoudil jako natolik zásadní, aby naplňovala objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, konkrétně následek. Státní zástupce se po vyhlášení rozhodnutí tohoto práva vzdal.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěru okresního soudu, že nešlo o útok násilného charakteru. Ze znaleckého posudku vyplývá, že stěžovatelka byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu 9 až 12 dní, posuzované jednání obžalované tedy naplnilo objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. Stěžovatelka se ohrazuje proti zjištěním soudu stran jejího společenského života a odkazuje na judikaturu týkající se naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. Dále se pozastavuje nad označením jednání obžalované jako "uvolnění emočních zábran výtržnického charakteru". Z okolností případu nevyplývá, že by u obžalované došlo k vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností. Stěžovatelka žádá po Ústavním soudu, aby vyložil, zda "uvolnění emočních zábran" může být považováno za další z okolností vylučujících protiprávnost, a uvádí, že se okresní soud měl zabývat i trestným činem výtržnictví. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že řízení představuje vyřizování osobních sporů. Měl-li soud pochybnosti ohledně stěžovatelkou vznesených nároků na náhradu škody, mohl je z části či zcela nepřiznat. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že napadené rozhodnutí uráží obyčejné lidské cítění, neboť "viníka nechává bez trestu a oběť stigmatizuje cejchem pomstychtivého kverulanta".
5. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí i ústavní stížnosti je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
8. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla trestní věc, ve které měla stěžovatelka postavení poškozené, podle §222 odst. 2 trestního řádu postoupena příslušnému obecnímu úřadu z důvodu, že zažalovaný skutek by jím mohl být posouzen jako přestupek. Důvodem postoupení byla skutečnost, že jednání obžalované, jímž se měla podle obžaloby dopustit trestného činu a v jehož důsledku měla být stěžovatelce způsobená újma na zdraví, není trestným činem, neboť ztížení společenského postavení stěžovatelky nebylo natolik zásadní, aby naplnilo objektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavně zaručená základní práva stěžovatelky mohla být napadeným rozhodnutím dotčena pouze v případě, pokud by v jeho důsledku stát nedostál své povinnosti vést v dané věci účinné vyšetřování [k právu na účinné vyšetřování blíže např. usnesení ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, nález ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 nebo nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Tato povinnost se však vztahuje - pokud by bylo dotčeno některé z jejích substantivních práv - pouze na řádnost postupu příslušných orgánů, a nikoliv na jeho výsledek. I kdyby totiž bylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že se předmětný trestný čin skutečně stal, nelze na straně poškozeného spatřovat právo na to, aby stát dosáhl za každou cenu odsouzení pachatele [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20].
10. Jak vyplývá již z napadeného usnesení, v dané věci není pochyb, že orgány činné v trestním řízení provedly vyšetřování za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení toho, zda došlo k trestnému činu, jež vyústilo v podání obžaloby. Následně obecný soud věc řádně posoudil a výše uvedeným způsobem v ní rozhodl. Tato zjištění považuje Ústavní soud za postačující pro závěr, že právo stěžovatelky na účinné vyšetřování jejich postupem nebylo porušeno. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti žádné argumenty ohledně porušení svých ústavně zaručených práv nevznáší, její námitky směřují pouze do zákonnosti napadeného rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je však ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy.
11. Je namístě připomenout, že napadené usnesení nebrání tomu, aby stěžovatelka uplatnila případný nárok na náhradu škody soukromoprávními prostředky.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu