ECLI:CZ:US:2019:2.US.3961.18.1
sp. zn. II. ÚS 3961/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Board Vision, s.r.o., se sídlem Stará 1202/62, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního sodu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 5 Afs 277/2017-38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zejména podává, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozsudku krajského soudu o zamítnutí její žaloby proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ve věci vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosince roku 2011. Správce daně stěžovatelce vyměřil daň z přidané hodnoty ve výši nadměrného odpočtu 210.720 Kč, a to namísto původně stěžovatelkou nárokovaného odpočtu ve výši 1.064.720 Kč. Sporným v daném případě bylo, zda stěžovatelkou původně nárokovaný odpočet vznikl správným doúčtováním subdodávek společností, které se stěžovatelkou měly spolupracovat na konkrétních zakázkách. Správní orgány a posléze i správní soudy však rozsah stěžovatelkou původně uplatňovaného odpočtu neuznaly, protože v řízení nebylo prokázáno, že subdodávky stěžovatelce skutečně dodaly jí udávané společnosti jako osoby povinné k dani z přidané hodnoty (jinak by se totiž nejednalo o zdanitelné plnění).
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
5. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (resp. následném soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí především správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není zatížen libovůlí.
6. V nyní posuzované věci je nicméně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje de facto pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě zdejší soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či odklon od zákonných zásad ovládajících postup soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z principů ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
7. V předmětném řízení (srov. k tomu zejména podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu přezkoumávaného ke kasační stížnosti) bylo totiž jednoznačně prokázáno, že udávané společnosti subdodávky pro stěžovatelkou zajišťovanou zakázku dodávat nemohly (problematický byl už jen harmonogram prací na zakázce, který neodpovídal samotné existenci subdodavatelských společností; jednotliví svědci nebyli schopni dostatečně podrobně popsat práci na subdodávkách; sporné bylo převzetí těchto subdodávek atp.). To ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani přímo nezpochybňuje. Podstatu její argumentace tak tvoří odkaz na usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 7. 2013 ve věci C-572/11 (resp. její odkaz na výrok tohoto usnesení), který stěžovatelka interpretuje tak, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty jí lze odepřít jen tehdy, pokud by se zdanitelné plnění vůbec neuskutečnilo; stěžovatelka tak podle svého názoru nemusí prokázat, že jí subdodávky skutečně dodaly jí označené společnosti.
8. Zde ovšem Ústavní soud musí souhlasit se správními soudy v tom ohledu, že stěžovatelka citované usnesení Soudního dvora značně dezinterpretuje. Vychází totiž jen z výroku tohoto usnesení, který je ale takto vytržen z konkrétních okolností posuzovaného případu. Soudní dvůr se přitom vyjadřoval k předběžné otázce bulharského soudu, který se - zjednodušeně řečeno - ptal, zda lze nárok na odpočet daně z přidané hodnoty odepřít i přesto, že daň z přidané hodnoty za plnění, které se ve skutečnosti vůbec nerealizovalo, byla uhrazena (srov. k tomu odst. 18 odůvodnění citovaného usnesení). K tomu Soudní dvůr ovšem uvedl, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty je spojen jen s reálným dodáním zboží nebo služeb. Tím ale přirozeně Soudní dvůr nesměřoval argumentačně k tomu, že by samotná existence zboží nebo služeb byla jedinou dostačující podmínkou pro odpočet daně z přidané hodnoty. Společnosti dodávající zboží (služby) na vstupu musí být mimo jiné osoby podléhající dani. Protože ale v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, nebylo prokázáno, kdo stěžovatelce subdodávky vlastně dodal (neboť uváděné subjekty to být fakticky nemohly), nemohla ani stěžovatelka po právu nárokovat odpočet daně z přidané hodnoty v původně uplatňované výši.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelné a stěžovatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo postupováno ústavně nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu