ECLI:CZ:US:2019:2.US.4014.18.1
sp. zn. II. ÚS 4014/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Kaislera, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2018 č. j. 24 Co 1243/2018-39, 24 Co 1244/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Na základě usnesení soudního exekutora ze dne 7. 8. 2014 č. j. 8 Ex 345/13-104, kterým mu byl udělen příklep, se stěžovatel stal vlastníkem družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu České Budějovice. Dne 29. 4. 2014 došlo k uzavření smlouvy o nájmu bytu mezi stěžovatelem a bytovým družstvem. Vlastnické právo k předmětné bytové jednotce bylo smlouvou ze dne 8. 2. 2018 převedeno do společného jmění stěžovatele a jeho manželky.
3. Původní vlastnice, Jana Hambergerová, obývající spolu s manželem a dvěma nezletilými dětmi předmětný byt však tento byt dobrovolně nevyklidila, stěžovatel proto podal žalobu na vyklizení. Rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 3. 2017 č. j. 16 C 154/2016-73 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 7. 2017 č. j. 7 Co 785/2017-95 bylo rozhodnuto o povinnosti původní vlastnice byt vyklidit. Vzhledem k tomu, že nedošlo k dobrovolnému postupu podle soudních rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení, podal stěžovatel návrh na nařízení exekuce vyklizením bytu. Původní vlastnice podala k okresnímu soudu návrh na odložení výkonu rozhodnutí, kterému okresní soud usnesením ze dne 13. 6. 2018 č. j. 43 EXE 1349/2018-28 nevyhověl.
4. Výrokem I. ústavní stížností napadeného usnesení změnil krajský soud prvostupňové rozhodnutí tak, že se provedení exekuce vyklizením bytové jednotky odkládá, a to do skončení řízení o dovolání původní vlastnice proti exekučnímu titulu a řízení o určení členství původní vlastnice ve Stavebním bytovém družstvu České Budějovice. Soud ve svém rozhodnutí uvedl, že ačkoliv podání dovolání proti exekučnímu titulu není samo o sobě zpravidla důvodem pro odložení výkonu rozhodnutí, v tomto případě zde důvody pro odklad byly. Je tomu tak proto, že jde o exekuci na vyklizení bytu, ve kterém bydlí původní vlastnice s rodinou včetně dvou nezletilých dětí. Provedení exekuce by pro původní vlastnici vedlo k obtížně řešitelné situaci. Odklad výkonu rozhodnutí je namístě, jelikož se jím předchází těžko odčinitelným důsledkům okamžitého vyklizení bytu, přičemž oprávněný tímto opatřením nebude vážně poškozen.
5. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ve svém podání uvádí, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro odklad exekuce dle §266 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a k odložení výkonu rozhodnutí krajským soudem tak vůbec nemělo dojít.
6. Z formálního hlediska bezvadná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud má specifickou pozici v systému soudnictví a není možné považovat ho za součást soustavy obecných soudů. V řízení o ústavní stížnosti je jeho úkolem ochrana ústavnosti, ne pouhé "běžné" zákonnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva běžnými soudy. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud řídí principem minimalizace zásahů a do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje pouze výjimečně. K zásahu do ústavně vymezených kompetencí jiných orgánů tak soud přistupuje pouze v případě, kdy postupem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Z toho plyne, že jinak soud do činnosti orgánů ani zasáhnout nemůže, a to ani v případě, že by na danou otázku týkající se podústavního práva měl jiný názor.
9. Odklad provedení výkonu rozhodnutí dle §266 občanského soudního řádu je nástroj, jenž má povahu dočasného opatření a kterým se předchází možným neodčinitelným následkům okamžitého provedení výkonu rozhodnutí. Ačkoliv z pohledu oprávněného může odložení výkonu představovat nepříjemné omezení v jeho majetkové sféře, nelze automaticky považovat vydání odkladu za nespravedlivé a protiústavní. K zásahu do ústavně zaručeného práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny by mohlo dojít pouze v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o zjevné svévoli v postupu rozhodujícího orgánu. Již sama dočasná povaha tohoto opatření omezuje možnost porušení ústavně zaručených základních práv a svobod na případy mimořádných excesů (usnesení Ústavní soudu sp. zn. II. ÚS 551/12 ze dne 14. 3. 2012).
10. Takové nedostatky však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Krajský soud odklad výkonu rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž jeho závěry nejsou neudržitelné či excesivní. Za této situace nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal.
11. Ústavní soud dospěl po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí k závěru, že k porušení práva stěžovatele vyplývajícího z článku 11 odst. 1 Listiny nedošlo. Ústavní soud proto ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu