ECLI:CZ:US:2019:2.US.4039.18.1
sp. zn. II. ÚS 4039/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Lukášem Frenclem, advokátem se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZT 547/2018-12 ze dne 26. 9. 2018, usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. KZV 50/2018-13 ze dne 6. 8. 2018 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje č. j. KRPS-150359-33/TČ-2018-010083 ze dne 12. 7. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na efektivní vyšetřování vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, v záhlaví označeným rozhodnutím Policie České republiky byla odložena pro neúčelnost trestního stíhání věc podezření ze zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měla dopustit M. T. tím, že jako advokátka a následně jako fyzická osoba bez živnostenského oprávnění v úmyslu se obohatit neoprávněně nakládala s finančními prostředky, které převzala do úschovy, čímž způsobila stěžovatelce a její matce škodu ve výši 1 000 000 Kč. Krajské státní zastupitelství v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím stížnost stěžovatelky a její matky proti rozhodnutí policejního orgánu zamítlo jako nedůvodnou. Vrchní státní zastupitelství v Praze v postupu dozorové státní zástupkyně neshledalo pochybení, na které by bylo nutno reagovat dohledovým opatřením, a podnět v záhlaví uvedeným sdělením odložilo.
3. Orgány činné v trestním řízení odůvodnily odložení věci neúčelností trestního stíhání z důvodu, že již uložený trest pro jiný trestný čin je dostačující ke splnění účelu sledovaného trestní sankcí. Prošetřované jednání je dílčím útokem pokračujícího trestného činu, pro který byla M. T. již odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokacie na dobu deseti let; ve věci by proto v případě zahájení trestního stíhání a případného následného odsouzení pro uvedenou trestnou činnost přicházelo v úvahu uložení společného trestu ve smyslu §45 trestního zákoníku. Lze nicméně předpokládat, že vzhledem k tomu, že vyjma počtu útoků a navýšení škody nedošlo ke změně okolností rozhodných pro ukládání trestu (tj. dosavadní bezúhonnost odsouzené, doznání, částečná náhrada způsobené škody a snaha řešit svou tíživou finanční situaci), by uložený trest byl totožný, případně by byl zvýšen o dobu maximálně šesti měsíců. S ohledem na uvedené dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že uložené tresty mají na odsouzenou i z hlediska generální prevence takový dopad, že není důvod trvat na jejich podstatném navýšení.
4. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí jsou účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Stěžovatelka brojí proti odložení trestního řízení ve věci zločinu zpronevěry finančních prostředků stěžovatelky a její matky v celkové výši 1 000 000 Kč. Odložením trestního řízení dochází dle stěžovatelky k popření účelu trestního řízení, a to především z hlediska generální a individuální prevence. Namítá, že útok proti stěžovatelce a její matce představoval čtvrtou, resp. pátou zpronevěru, nejedná se proto o jednání zcela zanedbatelné; podezřelá stěžovatelce a její matce jako jediným nevrátila nic ze zpronevěřených finančních prostředků, ani se jim neomluvila či neprojevila účinnou lítost; stěžovatelce a její matce vznikla jednáním podezřelé značná škoda; a dluh podezřelá zamlčela i v rámci insolvenčního řízení. Stěžovatelka se domnívá, že s ohledem na uvedený výčet okolností by chování podezřelé vůči její osobě mělo mít vliv na ukládání společného trestu, přičemž připomíná, že podezřelá byla odsouzena k trestu odnětí svobody v nejnižší možné míře. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že orgány činné v trestním řízení porušily svou povinnost provést řádné a adekvátní vyšetřování, které by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)].
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry orgánů činných v trestním řízení. Se stěžovatelčinými argumenty se orgány činné v trestním řízení vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné; na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
10. Stěžovatelka napadá odložení trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, neboť má pocit, že jím bylo zasaženo do jejího práva na účinné vyšetřování. Jak ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") konstatuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně Ústavní soud, právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného (nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz). S ohledem na judikaturu ESLP, která právo na účinné vyšetřování zpravidla dovozuje pouze ve vztahu k čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") vychází Ústavní soud z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život či porušením zákazu mučení či jiného ponižujícího a nelidského zacházení [nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91)], jako je např. obchodování s lidmi [nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475)].
11. V posuzované věci se jedná o podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, jímž měla stěžovatelce společně s její matkou vzniknout škoda v celkové výši 1 000 000 Kč. Nejednalo se tedy o trestný čin zasahující do fyzické integrity stěžovatelky, ani jinak zvlášť intenzivním způsobem porušující její lidskou důstojnost (srv. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 2012/18). Právo na účinné vyšetřování stěžovatelce proto nevzniklo. V takovém případě je pak Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení pouze v případě jejich extrémní neaktivity (srv. např. usnesení ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 264/06) či svévolného jednání (srv. ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 8/03). Takové nedostatky však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Orgány činné v trestním řízení provedly zevrubné prověření předmětné věci, přičemž na základě nashromážděných podkladů a závěrů orgánů činných v trestním řízení je věc po skutkové a právní stránce zcela vyjasněna, a stěžovatelka se tak může domáhat náhrady své finanční újmy, o kterou v trestním řízení šlo primárně, v civilním řízení. Důvody pro odložení trestního řízení orgány činné v trestním řízení rovněž řádně odůvodnily, ve věci tak Ústavní soud neshledal ani znaky svévole.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu