ECLI:CZ:US:2019:2.US.4085.18.1
sp. zn. II. ÚS 4085/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 3514/2017-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž mělo být porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s principem rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti němu, které trvalo celkem osm let a tři měsíce (stěžovatel byl nakonec odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody). Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 20. 3. 2014 (ve znění následného doplňujícího usnesení a opravného usnesení) stěžovateli přiznal přiměřené zadostiučinění v částce 115 667 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2015 změnil výrok rozsudku prvního stupně, konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a návrh na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích zamítl; následné dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Toto usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1686/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 222/83 SbNU 471; rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu, že stěžovatelovo dovolání odmítl na základě nesprávné interpretace jeho textu, a tím se v důsledku dopustil odepření spravedlnosti. Dále se Ústavní soud vyslovil k problematice aprioriního odmítání práva některých pachatelů trestných činů odsouzených v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení na finanční satisfakci. Ústavní soud zdůraznil, že na jednu stranu je pravomocné odsouzení za trestný čin významnou skutečností při hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, avšak na druhou stranu nelze v některých případech peněžní odškodnění v přiměřené výši zcela vyloučit - kupříkladu v případech excesivních průtahů na straně soudů, extrémního nepoměru mezi délkou řízení a uloženým trestem či mimořádně rozsáhlých průtahů mezi rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího, čímž by byl účinek trestu výrazně oslaben a fakticky by se přenášel do roviny dříve na obviněného uvalené vazby (bod 25 citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1686/16).
3. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2017 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 9. 3. 2017 č. j. 70 Co 355/2014-200 původní rozsudek obvodního soudu částečně změnil a částečně potvrdil, přičemž ve výsledku bylo stěžovateli přiznáno přiměřené zadostiučinění v částce 43 750 Kč s příslušenstvím. Městský soud uzavřel, že v daném případě byla délka trestního řízení nepřiměřená a stěžovatele je namístě odškodnit peněžitou částku. Základní částku pro odškodnění (ve výši 109 375 Kč) pak městský soud snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti a o dalších 30 % s ohledem na význam předmětu řízení pro stěžovatele. V tomto ohledu městský soud poukázal, že nebylo zjištěno ani prokázáno, ba ani tvrzeno, že by u stěžovatele v průběhu trestního řízení nastaly nějaké konkrétní negativní důsledky plynoucí z nepřiměřené délky řízení; dále podle městského soudu nebylo možno odhlédnout ani od výsledku trestního řízení, v němž byl stěžovatel shledán vinným. Městský soud nakonec doplnil, že přiznaná forma i výše zadostiučinění rovněž odpovídá částkám přiznávaným Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen "ESLP") v obdobných případech.
4. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 3514/2017-232, napadeným nynější ústavní stížností. Nejvyšší soud se v něm blíže zabýval otázkou stanovení výše peněžitého odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byla osoba posléze žádající o odškodnění uznána vinnou ze spáchání úmyslného trestného činu. Podle Nejvyššího soudu přitom existují neopomenutelné rozdíly v intenzitě působení nepřiměřeně dlouhého trestního řízení na žadatele o odškodnění v případě, že je pachatelem úmyslného trestného činu, za nějž byl v dotčeném trestním řízení odsouzen, a v případě, že pachatelem není. Pachatel úmyslného trestného činu totiž musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude odsouzen a bude mu uložen trest; on se tedy vědomě sám stal "hybatelem děje" a musel si být vědom, že spácháním trestného činu vnáší do svého života na dlouhou dobu nejistotu, na rozdíl od osoby, která se trestného činu nedopustila, a tak si nejistotu vyplývající z obavy z trestu a z trestního stíhání nepřivodila sama vlastní činností. Mimoto u takové osoby se ani nepředpokládá možnost formou doznání či přistoupení k odklonu ovlivnit rychlejší vyřízení trestní věci. Nepřiměřená délka trestního řízení tedy jistě působí újmu i obviněnému, který je posléze shledán vinným; je zde však výrazná odlišnost ve vznikající újmě oproti osobě, která nakonec vinnou shledána není. Nejvyšší soud tak shrnul, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. K posuzovanému případu stěžovatele pak Nejvyšší soud poznamenal, že právě v jeho případě nicméně přicházelo v úvahu odškodnění v peněžní formě, a to s ohledem na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení se v jeho věci dopustily vícero pochybení, napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, a docházelo též k průtahům v řízení. Částka přiznaná stěžovateli jako přiměřené zadostiučinění pak odpovídá částkám, které v případech nepřiměřené délky trestních řízení, v nichž byl poškozený odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, přiznává ESLP jako dostatečné odškodnění.
5. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí za extrémně nespravedlivá. Má za to, že byl odškodněn částkou, která je zjevně nepřiměřeně nízká a ve své podstatě popírá odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Napadené rozhodnutí je podle něj založeno na "dvojím" trestání za tutéž věc, neboť již jednou byl potrestán v rámci odsuzujícího rozsudku ve své trestní kauze a podruhé je potrestán v kompenzační kauze, v níž na něj soudy hledí optikou jeho odsouzení a z tohoto důvodu snižují jeho odškodnění. Domnívá se, že spravedlivým by bylo přistupovat v kompenzačním řízení k okolnosti jeho odsouzení v trestní věci jako k irelevantní. Stěžovatel zdůrazňuje, že mu nebyl uložen spravedlivý trest (zohledňující nepřiměřenou délku řízení) a že v odškodňovacím řízení z něj nelze dělat osobu druhé kategorie. Preferoval by, aby nepřiměřená délka trestního řízení byla zohledněna přímo ve výši jemu uloženého trestu a on se nemusel domáhat relutární náhrady; v takovém případě mu měl být uložen trest o rok až dva kratší; a pokud by tato doba byla posuzována obdobně jako nezákonná vazba, náležela by mu náhrada ve výši 182 500 Kč (za rok) či 365 000 Kč (za dva roky), což je ve značném nepoměru k částce odškodnění, která mu byla fakticky přiznána. Dále stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí městského soudu, které postrádá úvahy ohledně základních rozhodných skutečností dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; a to konkrétně úvahy ohledně postupu orgánů rozhodujících kauzu a korelace mezi instančností a složitostí věci. Stěžovatel namítá, že celková nepřiměřená délka řízení byla způsobena výlučně postupem orgánů činných v trestním řízení, které se dopustily závažných procesních vad (věc musela být dvakrát odvolacím soudem vrácena státnímu zástupci k došetření).
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu i jemu předcházejících soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V posuzovaném případě stěžovatel především rozporuje podle něj nesprávné a nedostatečné hodnocení okolností rozhodných pro určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním řízením, jehož se účastnil jako obviněný, které provedly obecné soudy, a v důsledku kritizuje podle něj nedostatečnou výši odškodnění, jež mu byla nakonec přiznána.
10. Právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny a podrobnosti ohledně jeho uplatnění jsou upraveny zákonem čl. 82/1998 Sb. Ve vztahu k rozhodování obecných soudů o nárocích podle tohoto zákona Ústavní soud pravidelně připomíná, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; ovšem při aplikaci zákonného provedení dotčeného základního práva v řízení před orgány veřejné moci nesmí fakticky dojít k jeho vyprázdnění. Obdobné platí i pro určení přiměřené kompenzace pro poškozeného v případě, že u něj došlo ke vzniku újmy, za niž veřejná moc odpovídá. Ústavní soud též opakovaně připomíná, že přiměřené zadostiučinění nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1138/16 ze dne 29. 11. 2016). Zákonná úprava ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem, zvolily konkrétní formu přiměřeného zadostiučinění, a v případě přiznání zadostiučinění v penězích též jeho výši odpovídající danému případu. Toto posouzení zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nenáleží, aby jej přehodnocoval; přezkum Ústavního soudu je omezen pouze na hodnocení, zda napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle či jiného zjevného excesu, jímž by obecné soudy překročily meze ústavnosti; to by se mohlo stát například za situace, kdy by závěry obecných soudů nebyly náležitě odůvodněny anebo by přiznané zadostiučinění bylo očividně nepřiměřené způsobené újmě (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3849/16 ze dne 14. 3. 2017 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3359/16 ze dne 18. 7. 2017).
11. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal. Obecné soudy, tedy Městský soud v Praze a Nejvyšší soud, ve svých rozhodnutích následujících po nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1686/16, vydané též věci, náležitým a z pohledu Ústavního soudu dostatečným způsobem zvažovaly konkrétní okolnosti projednávaného případu a relevantní kritéria pro určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou stěžovateli nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřeně dlouhého trestního řízení. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Městského soudu v Praze za dostatečná, obsahující nezbytné náležitosti a také řádně reagující na námitky a argumenty vznesené stěžovatelem. Závěry obecných soudů přitom nejsou nijak extrémní, svévolné ani jinak vykračující z mezí ústavností a obecné spravedlnosti. Ústavní soud tedy ze svého pohledu nemá co vytknout těmto rozhodnutím co do posouzení otázek intenzity nemajetkové újmy vzniklé stěžovateli shledaným nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu. Obecné soudy se evidentně zabývaly jednotlivými zákonnými základními kritérii pro posouzení újmy a přiměřeného zadostiučinění za ni; včetně kritéria složitosti věci a postupu orgánů veřejné moci, přičemž právě ve formě přiznaného zadostiučinění se projevilo též zhodnocení podstatných pochybení orgánů činných v trestním řízení (viz bod 30 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Ústavní soud rovněž neshledává očividně nepřiměřenou ani samotnou výši přiměřeného zadostiučinění přiznanou stěžovateli; obecné soudy, respektive městský soud náležitě odůvodnil, proč odškodnění stěžovatele bylo přiznáno právě v takové částce a proč tuto částku považoval za spravedlivou a odpovídající okolnostem daného případu, a Ústavní soud v těchto závěrech nespatřuje žádnou svévoli či vykročení z mezí spravedlnosti. Naopak lze poznamenat, že přiznaná výše přiměřeného zadostiučinění je srovnatelná s výší odškodnění přiznávanou Evropským soudem pro lidská práva v obdobných případech porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v trestním řízení (srov. rozsudek ve věci Szabo a další proti Rumunsku ze dne 18. 3. 2014 č. 8193/06; rozsudek ve věci László Magyar proti Maďarsku ze dne 20. 5. 2014 č. 73593/10; či rozsudek ve věci Krivoshey proti Ukrajině ze dne 23. 6. 2016 č. 7433/05; všechna citovaná rozhodnutí ESLP jsou dostupná na https://hudoc.echr.coe.int/).
12. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že nelze přitakat názoru stěžovatele, že by při posuzování újmy způsobené obviněnému nepřiměřenou délkou jeho trestního řízení byl zcela bez významu výsledek tohoto řízení, tj. zda v něm byl obviněný odsouzen (pro úmyslný trestný čin) či ne. To ostatně připomenul Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1686/16 ve věci stěžovatele, v němž na jednu stranu zpochybnil, že by někteří pachatelé trestných činů odsouzení v nepřiměřeně dlouhém řízení a priori neměli právo na finanční satisfakci v souvislosti s onou nepřiměřenou délkou řízení; ale na druhou stranu přisvědčil, že pravomocné odsouzení za trestný čin je jistě významnou skutečností při hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení. To nicméně neznamená, že by tato okolnost vylučovala nutnost přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích; tato forma přiměřeného zadostiučinění bude naopak zvláště připadat v úvahu například v případech excesivních průtahů na straně soudů (viz body 24 a 25 nálezu sp. zn. II. ÚS 1686/16). Ústavní soud tedy obecně souhlasí se závěrem, který vyjádřil i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, že totiž význam předmětu řízení, jako jedno z hledisek pro hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení a přiměřeného zadostiučinění za ni, je zpravidla odlišný pro osobu, která je v řízení shledána vinnou úmyslným trestným činem, a pro osobu, která se žádného trestného činu nedopustila (přitom je třeba zdůraznit, že po pravomocném shledání viny obviněného je toto rozhodnutí pro soudy v civilním řízení závazné). Tím samozřejmě není zpochybněno, že obě tyto osoby mají stejné základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a že nepřiměřeně dlouhé trestní řízení působí nemajetkovou újmu i obviněnému, který je nakonec shledán vinným. Orgány veřejné moci rovněž nemohou ospravedlňovat svá pochybení a porušování základních práv jednotlivců poukazem na to, že tito jednotlivci jsou pravomocně odsouzenými pachateli (úmyslné) trestné činnosti - i tyto osoby pochopitelně mají rovná základní práva, která stát musí dodržovat a chránit. Uvedené obecné premisy nicméně nejsou v rozporu s tím, že existenci nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a nemajetkovou újmu tím způsobenou je třeba vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Přitom újma způsobená totožně dlouhým řízením může být v různých případech odlišná, a to i vzhledem k osobě poškozeného a významu a důsledkům řízení pro něj.
13. K dalším konkrétním námitkám stěžovatele pak Ústavní soud doplňuje, že v daném případě rozhodně nelze hovořit o porušení principu ne bis in idem, respektive zákazu dvojího trestání za tutéž věc. Pravomocné odsouzení obviněného za trestný čin neznamená, že tato okolnost již nikdy více v jeho životě nebude orgány veřejné moci zohledněna; toliko je nepřípustné, aby za tutéž činnost byl obviněný stíhán a trestán znovu. Při hodnocení újmy za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení se přitom nejedná o trestání stěžovatele. Zcela irelevantní je pak stížnostní argumentace brojící proti výši trestu uloženému stěžovateli; otázkou spravedlnosti stěžovatelova trestu bylo možno zabývat se pouze v rámci trestního řízení (případně možné navazující ústavní stížnosti); naopak tuto otázku již nelze rozporovat a přezkoumávat v řízení kompenzačním za nepřiměřenou délku trestního řízení.
14. Ústavní soud shrnuje, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, ani jemu předcházejícím rozhodnutím Městského soudu v Praze, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces a na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, a to ani ve spojení s principem rovnosti v právech. Podaná ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu