ECLI:CZ:US:2019:2.US.4089.18.1
sp. zn. II. ÚS 4089/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, Havlíčkovo nábřeží 1835/34a, Ostrava, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, AK se sídlem Havlíčkovo náměstí 732/15, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2018 č. j. 1 To 400/2018-97 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2018 č. j. 0 Nt 16107/2018-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu [čl. 8 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny).
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel byl dne 19. 9. 2018 zadržen a vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2018 č. j. 0 Nt 16107/2018-28 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2018 č. j. 1 To 400/2018-97, a to z důvodů podle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Opatření nahrazující vazbu dle §73 odst. 1 písm. b) a c), §73a odst. 2 písm. b) a §73 odst. 1 písm. d) s přihlédnutím k §88c písm. a), b), c), e) a g) trestního řádu nebyla krajským soudem přijata.
3. Při posouzení otázky, zda byla státním zástupcem dodržena lhůta dle §77 odst. 1 trestního řádu spočívající v odevzdání zadrženého soudu spolu s návrhem na vzetí do vazby do 48 hodin od zadržení, vycházely obecné soudy z úředních záznamů policejního orgánu, dle kterých se stěžovatel k policejnímu orgánu dostavil dne 19. 9. 2018 v 10 hod dobrovolně; podání vysvětlení bylo zahájeno v 10:10 hod a ukončeno v 10:34 hod. Po podání vysvětlení byl poučen o tom, že je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu loupeže a že s ním bude zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel byl srozuměn s tím, že příprava usnesení o zahájení trestního stíhání zabere určitý čas a sdělil, že vyčká na policejní služebně. Po celou dobu seděl nebo se procházel po chodbě, kouřil a několikrát telefonoval se svým obhájcem. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel převzal v 12:15 hod, což potvrdil svým podpisem. Z protokolu o zadržení vyplývá, že byl zadržen téhož dne ve stejný čas. Obecné soudy dospěly k závěru, že není důvod pochybovat o pravdivosti policejním orgánem uvedených skutečností. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel k policejnímu orgánu dostavil dobrovolně, nebylo jej třeba omezovat na svobodě, k jeho zadržení došlo až na základě vyhodnocení jeho postoje a procesního stanoviska k trestní věci. Až do svého zadržení nebyl omezen na svobodě, měl možnost pohybu, měl možnost přeparkovat svůj vůz a telefonovat se svým obhájcem.
4. Ohledně důvodů vazby obecné soudy uvedly, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin, jehož rozpětí zákonné trestní sazby činí 2 roky až 10 let odnětí svobody, posuzované trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za jiné trestné činy, hrozí mu tedy uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obava, že se stěžovatel bude trestnímu stíhání vyhýbat je dále umocněna neexistencí takových rodinných či pracovních vazeb, které by ho mohly poutat k jednomu stálému místu pobytu, neboť stěžovatel nemá pevné faktické místo pobytu, přerušil podnikání a má finanční problémy. Je tedy dán vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu. Obavu, že stěžovatel bude násilnou trestnou činnost opakovat (§67 písm. c) trestního řádu), spatřují soudy v osobě obviněného, v povaze řešené trestní věci a předchozí trestné činnosti stěžovatele. Stěžovatel má problémy s alkoholem, je agresivní a má finanční problémy. V minulosti byl pravomocně odsouzen za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví a dokonaný přečin výtržnictví a ublížení na zdraví. Dále je proti stěžovateli vedeno další trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví. Stěžovatel rovněž v minulosti poškozenou již několikrát napadl.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti posouzení dodržení lhůty pro odevzdání zadrženého soudu a proti odůvodnění vazebních důvodů. Namítá, že obecné soudy dostatečně nevysvětlily, v jakém režimu se stěžovatel nacházel v době od ukončení podání vysvětlení v 10.34 hod. do zadržení v 12.15 hod., a dále tvrdí, že jeho svoboda byla omezena již před desátou hodinou dopolední, kdy byl pod nepřetržitým dohledem policejního komisaře vyzván k přeparkování svého automobilu. Po příchodu na policejní služebnu byl umístěn do zamřížovaného prostoru a uzamčen. Obecnými soudy proto nebylo postaveno najisto, od kterého okamžiku došlo k omezení osobní svobody stěžovatele. V tomto ohledu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 630/02 a dodává, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva omezení osobní svobody počíná okamžikem faktického omezení úkonem příslušného orgánu, nikoli pozdějším rozhodnutím o zadržení nebo o vazbě.
6. K odůvodnění vazebních důvodů stěžovatel namítá, že je ohrožen trestní sazbou od dvou do deseti let, předjímaní nepodmíněného trestu odnětí svobody považuje za nepřijatelné. Nadto, podle judikatury Ústavního soudu ani hrozba vysokého trestu sama o sobě není dostačující pro naplnění důvodu útěkové vazby. Stěžovatel nebyl dosud trestán za přestupky, nelze tak předpokládat, že by mu byl uložen trest na samé horní hranici zákonné trestní sazby. Stěžovatel rovněž projevil snahu spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení (sám se dobrovolně dostavil na policejní služebnu), což vylučuje obavu z vyhýbání se trestnímu stíhání či trestu. Stěžovatel dále rozporuje závěr krajského soudu o neexistenci rodinných vazeb, které by ho poutaly k jednomu a stálému místu pobytu, a upozorňuje, že celá rodina ho ve vazbě pravidelně navštěvuje a rodiče mu zajišťují bydlení v bytě jeho bratra. Ani dřívější přerušení podnikání stěžovateli nemůže být kladeno k tíži. Stěžovatel dále namítá, že odůvodnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu není dostatečné. Krajský soud nadto přičetl stěžovateli k tíži údajné dřívější napadení poškozené, přestože dané trestní řízení bylo odloženo. Stěžovatel rovněž uvádí, že obecné soudy nepřihlédly k námitkám obhájce stěžovatele přednesených v závěrečné řeči během vazebního zasedání a nedostatečně odůvodnily nepřijetí opatření nahrazujících vazbu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
9. Ve vztahu k vazebním řízením Ústavní soud opakovaně judikuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a vůbec na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10 či I. ÚS 2208/13).
10. V posuzovaném případě obecné soudy při odůvodnění útěkové vazby dostály požadavkům vyplývajícím z ústavního pořádku, když zkoumaly nejen konkrétní trestní sazbu hrozící stěžovateli, nýbrž i skutečnosti eliminující obavu z útěku jako uspořádanost životních poměrů či rozsah místně založených citových a zaopatřovacích vazeb [k tomu srov. blíže nálezy sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517) a sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)] a další relevantní faktory jako zaměstnání, majetek a charakter stěžovatele [nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)]. Chování rodiny stěžovatele po vzetí stěžovatele do vazby není relevantní, neboť soud existenci vazebních důvodů posuzuje k okamžiku vazebního zasedání. Ani v odůvodnění existence obavy z možného dalšího páchání trestné činnosti stěžovatelem a nepřijetí opatření nahrazujících vazbu neshledal Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. K námitce, že obecné soudy dostatečně nevysvětlily, v jakém režimu se stěžovatel nacházel dne 19. 9. 2018 od ukončení podání vysvětlení v 10.34 hod. do zadržení v 12.15 hod., Ústavní soud konstatuje, že z pohledu dodržení ústavněprávních garancí je především podstatné, zda byla dodržena zákonná lhůta 48 hodin pro odevzdání stěžovatele soudu. V posuzovaném případě podal státní zástupce návrh na vzetí stěžovatele do vazby dne 21. 9. 2018 v 10.05 hod., z pohledu Ústavního soudu tak není rozhodné, v jakém režimu se stěžovatel nacházel dne 19. 9. 2018 po 10.34 hod., neboť je zřejmé, že zákonná lhůta byla dodržena. Ústavní soud nadto konstatuje, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že po ukončení podání vysvětlení několikrát telefonicky kontaktoval svého právního zástupce, což svědčí o tom, že na osobní svobodě v této době omezen nebyl. Tvrzení o omezení na osobní svobodě již v době přeparkování automobilu před podáním vysvětlení považuje Ústavní soud za účelové a zjevně neopodstatněné.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu