ECLI:CZ:US:2019:2.US.4123.18.1
sp. zn. II. ÚS 4123/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Bejčkové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem Domažlická 800/III, Klatovy, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 28 Co 199/2017-101, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 5944/2017-148, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze. Má totiž za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 proti České republice - Českému úřadu zemědělskému a katastrálnímu, a domáhala se takto náhrady škody ve výši 133.828 Kč a nemajetkové újmy ve výši 5.000.000 Kč. Škoda údajně vznikla nesprávným postupem katastrálního pracoviště v Klatovech, které umožnilo ztrátu listin ve sbírce listin a stěžovatelka díky tomu neuspěla ve správním a poté soudním řízení týkajícím se návrhu na opravu chyb v katastrálním operátu. Nalézací soud žalobu na náhradu škody zamítl z důvodu neunesení břemene tvrzení při doložení existence škody a souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Odvolací soud následně nyní napadeným rozsudkem prvoinstanční rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro vady, jelikož stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Stěžovatelka s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Považuje postup soudů za formalistický, překvapivý (nalézací soud např. změnil výrok oproti původnímu platebnímu příkazu) a právně nepřiléhavý (kupř. ve vztahu k judikatuře použité v odůvodnění odvolacího soudu). Dovolání bylo přípustné a dovolací důvody byly dle stěžovatelky naplněny.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozsudku Městského soudu).
7. Nepřípustnost je způsobena řádným nevyčerpáním dovolání. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, totiž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako "o. s. ř."), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
8. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., ani by však jednotlivé dovolací důvody konkretizovala a splnila tak předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto správně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace či parafráze ustanovení §237 o. s. ř.
9. Daný zákonný požadavek přitom není samoúčelný, jelikož pokud by stěžovatelka (resp. její právní zástupce) postupovala řádně, nepochybně by zjistila, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v závěru, že pokud tvrzený nesprávný úřední postup vyústí ve vydání rozhodnutí, stát může být odpovědný pouze za újmu způsobenou tímto rozhodnutím, které navíc musí být předtím zrušeno pro nezákonnost (viz rozhodnutí citovaná v napadeném usnesení Nejvyššího soudu). K tomu nicméně v případě stěžovatelky nedošlo. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti pouze uvádí, že se závěrem dovolacího soudu nesouhlasí a považuje jím použitý výklad za nepřípustně rozšiřující. Nijak však toto tvrzení neodůvodňuje, tzn. např. nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem vymezila přípustnost dovolání, která rozhodnutí Nejvyššího soudu označila (a s kterým právním názorem v nich obsaženým se dostal odvolací soud do rozporu, resp. zda tento rozpor plyne přímo z judikatury dovolacího soudu atp.), čímž ani nevysvětluje ústavněprávní rozměr svých námitek proti postupu Nejvyššího soudu. Jinak řečeno, stěžovatelka ve skutečnosti argumentačně nezpochybňuje postup Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání jako vadné, a kterému tedy svým vlastním pochybením ani nedala procesní prostor pro meritorní přezkum rozsudku odvolacího soudu.
10. Za této situace však Ústavní soud nemohl shledat odmítnutí dovolání pro vady Nejvyšším soudem v předmětné věci za protiústavní. V této části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
11. Za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům výše citovaného stanoviska pléna pak Ústavní soud nemůže přezkoumávat ani ústavnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Stručně řečeno, nepodala věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
12. Pokud stěžovatelka ohledně přípustnosti ústavní stížnosti poukazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je nutno uvést, že toto zákonné ustanovení pamatuje na situace, kdy stěžovatel "vsadí vše na jednu kartu" a namísto využití procesního prostředku k ochraně svých práv podá přímo ústavní stížnost s tím, že argumentuje přesahem vlastních zájmů. Toto zákonné ustanovení však pojmově nemůže dopadat na případy, kdy stěžovatel sice všechny procesní prostředky k ochraně svých práv formálně využije, nicméně způsobem, který znemožní jejich věcné projednání a rozhodnutí, jako se tomu stalo právě v nyní projednávaném případě. Nemluvě ani o tom, že stěžovatelka nenabídla žádný argument, ze kterého by byl zmíněný přesah jejích vlastních zájmů ve smyslu citovaného zákonného ustanovení jakkoliv dovoditelný, když argumentuje výhradně porušením svých ústavně zaručených práv, tedy bez jakéhokoliv obecnějšího přesahu. Tímto obecnějším přesahem totiž nemůže být pouhé tvrzení o přílišném soudním formalismu.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu