ECLI:CZ:US:2019:2.US.4127.18.1
sp. zn. II. ÚS 4127/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Fialy, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem Veverkova 1343/1, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2018 č. j. 18 ULc 2/2018-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť jím měla být porušena jeho práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení a přiložených listin se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") určil prvostupňovému soudu lhůtu k provedení procesního úkonu. V podání ze dne 17. 9. 2018, které bylo označeno jako "návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174 zákona č. 6/2002 Sb. a dle §6 o. s. ř.," konkrétně požadoval "vydání celistvých a úplných soudních spisů 9 C 34/2011 a 11 C 139/2016 s provedením konfrontace s již vynesenými rozsudky okresního, krajského a nejvyššího soudu za účasti úřední osoby soudu, a to s vyhotovením úředního zápisu o provedeném úkonu." Napadeným usnesením krajský soud rozhodl, že uvedený návrh stěžovatele se zamítá (výrok I) a navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Proti napadenému usnesení nebylo přípustné dovolání. Jedná se tudíž o poslední procesní prostředek ochrany práva, který měl stěžovatel k dispozici.
3. Značná část ústavní stížnosti je tvořena popisem rozličných řízení před obecnými soudy a vyjádřením stěžovatelova nesouhlasu s právními závěry těchto soudů. Stěžovatel není spokojen se závěrem krajského soudu, že jeho žádost o určení lhůty k provedení procesního úkon byla s ohledem na obsah tohoto podání posouzena krajským soudem jako žádost o nahlédnutí do spisu. V této souvislosti připouští, že předmětné podání se sice může jevit jako žádost o nahlédnutí do spisu, nicméně stěžovatel se ve skutečnosti chtěl domoci "zjištění, proč důkazy, o něž se nalézací soud i soudy odvolací opírají při zamítnutí mé žaloby, nejsou součástí soudního spisu, když já při studování spisů jsem oporu v důkazech pro tvrzení soudu a jeho závěrů nenalezl, (...) ačkoli právě o tyto důkazy se opírají soudní rozsudky." Na základě toho dovozuje, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, které má spočívat v neprovedení stěžovatelem navržených důkazů, extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a absenci řádného odůvodnění.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tudíž v příslušném rozsahu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Úvodem je nezbytné předeslat, že v nyní posuzované ústavní stížnosti je mimořádně obtížné identifikovat jakékoli ústavně relevantní námitky, natož ucelenou argumentaci stran tvrzené protiústavnosti napadeného usnesení krajského soudu. Často totiž neexistuje prakticky žádná spojitost mezi stěžovatelem uplatněnými námitkami a ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu. To platí především pro (v ústavní stížnosti nijak nerozvedené) námitky vztahující se k neprovedení navržených důkazů, extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a absenci řádného odůvodnění rozhodnutí, neboť tyto námitky se týkají odlišných soudních řízení. Z důvodu nedostatku konkrétnějších námitek Ústavní soud zkoumal pouze to, zda napadené rozhodnutí nevykazuje známky svévole, zda bylo v řízení vedeno v souladu s ústavními principy plynoucími z práva na spravedlivý proces a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se týká usnesení krajského soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty pro provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Ústavní soud připomíná, že uvedené ustanovení umožňuje účastníkovi řízení reagovat na liknavost soudce rozhodujícího ve věci a naplnit tak požadavek řádné ochrany účastníků před průtahy řízení [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.)]. Jeho účelem nicméně není umožnit stěžovateli, aby mohl donutit rozhodující soudce k provedení libovolných úkonů v souladu s přáním stěžovatele, a to bez jakékoliv vazby na existenci průtahů v řízení.
10. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že - jak již bylo uvedeno výše - stěžovatel ve svém návrhu požadoval "vydání celistvých a úplných soudních spisů 9 C 34/2011 a 11 C 139/2016 s provedením konfrontace s již vynesenými rozsudky okresního, krajského a nejvyššího soudu za účasti úřední osoby soudu, a to s vyhotovením úředního zápisu o provedeném úkonu," a to za účelem "pořízení jejich kopií." Tento požadavek odůvodňoval především údajnou "krádeží" stěžovatelem předložených důkazů obecnými soudy a "zfalšováním důkazů a výpovědí svědků ve prospěch žalovaných." Pokud za těchto okolností krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve skutečnosti podal žádost o nahlédnutí do spisu podle §44 o. s. ř., nikoli návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích, pročež ji zamítl, nelze v jeho postupu spatřovat svévoli. Naopak, Ústavní soud má za to, že postup krajského soudu byl v souladu s povinností soudu posuzovat každý úkon podle jeho obsahu a nikoliv podle jeho formálních znaků [viz §41 odst. 2 o. s. ř.], jakož i s příslušnou judikaturou Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 239/95 ze dne 12. 9. 1996 (N 73/6 SbNU 19); nález sp. zn. II. ÚS 71/96 ze dne 14. 5. 1997 (N 54/8 SbNU 55); nález sp. zn. III. ÚS 3043/10 ze dne 20. 1. 2011 (N 3/60 SbNU 25)]. Rovněž lze konstatovat, že odůvodnění napadeného usnesení je odůvodněn dostatečným (řádným), srozumitelným, koherentním a logickým způsobem. Jelikož se řízení před obecnými soudy (vnímané jako celek) jeví jako spravedlivé a souladné s principy spravedlivého procesu, Ústavní soud neshledal důvod pro kasační zásah do jejich rozhodovací činnosti.
11. Závěrem Ústavní soud dodává, že se nezabýval námitkami stěžovatele stran neprovedení navržených důkazů, extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a absence řádného odůvodnění rozhodnutí, protože se vztahovaly k odlišným, v ústavní stížnosti blíže nespecifikovaným rozhodnutím obecných soudů. Tyto námitky navíc nebyly podrobněji rozvedeny.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu