ECLI:CZ:US:2019:2.US.4149.18.1
sp. zn. II. ÚS 4149/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti B. Š., zastoupeného Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 8 Tdo 422/2018-56, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2017 sp. zn. 7 To 92/2017 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 16. ledna 2017 sp. zn. 1 T 105/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Soud prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným z přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu 14 měsíců.
Stěžovatel se měl uvedeného přečinu dopustit tím, že ve svém chovatelském zařízení jako dlouhodobý registrovaný držitel exemplářů v rozhodnutí blíže specifikovaných papoušků uvedených v Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, uveřejněné pod č. 572/1992 Sb. (tzv. Úmluva CITES) choval exempláře papoušků, u kterých nebyl schopen řádně prokázat ani doložit jejich původ či konkrétní nezaměnitelnou identifikaci a s tím související povolení k chovu. Šlo o druh přímo ohrožený vyhubením (příloha A nařízení Rady (ES) č. 338/97, resp. příloha 1 Úmluvy CITES). Jeden skutek pak spočíval též v tom, že stěžovatel v červenci 2011 nabyl do svého vlastnictví v rozhodnutí blíže specifikovaného papouška chráněného dohodou CITES, u kterého opět nebyl schopen prokázat jeho původ.
Odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odvolacího soudu zamítnuto jako nedůvodné.
Dovolání, v němž stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy tvrdil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že postupem a rozhodnutími všech soudů došlo k porušení několika jeho ústavně zaručených práv. Konkrétně pak tvrdí porušení záruk plynoucích z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), porušení práva na soudní ochranu plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení zákazu retroaktivity v trestním řízení dle v čl. 40 odst. 6 Listiny, porušení principů demokratického právního státu, konkrétně principu právní jistoty, ochrany nabytých práv, presumpce neviny a subsidiarity trestní represe, dále porušení principu, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i práva na spravedlivý proces spočívající v nesprávně vedeném dokazování a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, dále pak porušení zásady nulla poena sine lege (není trestu bez zákona) zaručené čl. 39 Listiny a konečně porušení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny.
Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť státní moc byla uplatněna mimo meze vymezené jí pro určité orgány zákonem, rozhodnutí jsou založena na nesprávné aplikaci právních norem a vychází z nezákonně získaných podkladů a důkazů.
Stěžovatel rozsáhle polemizuje s napadenými rozhodnutími, podrobně se zabývá jednotlivými skutky, které jsou mu kladeny za vinu, a z velké části opakuje argumentaci, kterou již předložil obecným soudům.
Stěžovatel tvrdí, že je postihován trestní represí, ač se nedopustil jednání, které by bylo trestné. Jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu, pro který byl uznán vinným. Tvrdí, že k jeho tíži je užita retroaktivita předpisů o prokazování původu a značení exemplářů.
Podle stěžovatele důkazy nebyly hodnoceny správně, nedošlo k pečlivému uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnocení důkazů je dle stěžovatele značně subjektivní, nelogické a v řadě ohledů nepřezkoumatelné. Závěry učiněné znalcem považuje stěžovatel za neprůkazné, nepřesné a nepoužitelné.
Podle stěžovatele měly být exempláře papoušků, které byly celními orgány zabaveny při domovní prohlídce, po skončení trestního řízení stěžovateli vráceny, nikoli předány České inspekci životního prostředí, neboť tento postup byl v dané době v rozporu s trestním řádem. Přesto bylo o takto předaných exemplářích vedeno správní řízení a rozhodnuto o jejich propadnutí. V této souvislosti stěžovatel namítá rozpor §34 zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, v platném znění (dále jen "zákon o obchodování s ohroženými druhy"), týkající se propadnutí (zabavení) exempláře s nařízením Rady (ES) 338/97 a ústavním pořádkem ČR. Stěžovatel považuje zabavení exemplářů za rozporné s čl. 11 a 39 Listiny.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně uvádí, že s argumentací stěžovatele se v odpovídající míře již vypořádaly obecné soudy, zejm. pak dovolací soud. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti pak nejsou způsobilé závěry dovolacího soudu zpochybnit.
Pokud jde o námitku nezákonnosti postupu obecných soudů, resp. porušení čl. 39 Listiny, připomíná Ústavní soud, že trestného činu se podle §299 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí ten, "kdo v rozporu s jiným právním předpisem [...] přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím". Jiným předpisem je zákon o obchodování s ohroženými druhy, který v §24 odst. 1 mj. zakotvuje povinnost prokazovat původ exemplářů ohrožených druhů živočichů při jejich držení či chovu.
Ve věci stěžovatele bylo prokázáno, že nebyl schopen doložit hodnověrným způsobem původ předmětných exemplářů papoušků, čímž porušil zákon o obchodování s ohroženými druhy a v důsledku toho se dopustil trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami. Z pohledu ústavních záruk čl. 39 Listiny (nullum crimen sine lege, resp. nulla poena sine lege) pak Ústavní soud neshledává v postupu obecných soudů jakékoli pochybnosti.
Stěžovatel dovozuje, že se nedopustil trestného činu, neboť neporušil "jiný právní předpis", konkrétně zákon o obchodování s ohroženými druhy. Stěžovatel vychází z teze, že držitel či vlastník nemusí prokazovat legální původ exempláře, naopak nelegální původ musí prokázat kontrolní orgán. Tato otázka však již byla v rozhodovací praxi správních soudů opakovaně řešena, Ústavní soud vůči níže uvedeným závěrům nemá z ústavního pohledu jakékoli výhrady a odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013 č. j. 4 As 79/2013-43, který uvádí: "Povinnost prokázání původu zvlášť chráněného živočicha dle §54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu (zde papoušek kakadu palmový). Individualizace exemplářů je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením v souladu s právními předpisy. V případě ptáků čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení Komise (ES) č. 1808/2001 stanoví povinnost označení jedinců čipy (nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry), ve výjimečných případech nezbytných z důvodu ochrany těchto jedinců je možné označení nesnímatelnými kroužky s jedinečným kódem složeným z písmen a číslic. Nejsou-li ptáci takto označeni, není zpravidla možné ověřit, zda se předložené doklady o původu vztahují k zadrženým jedincům nebo k jiným jedincům".
K otázce prokazování původu pak Nejvyšší správní soud dále uvedl, že "žalobce jako držitel papoušků podléhajících ochraně dle Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES, vyhlášena pod č. 572/1992 Sb.) a předpisů Evropské unie, byl povinen na výzvu ČIŽP prokázat zákonný původ konkrétních jím držených exemplářů. Důkazní břemeno ohledně prokazování původu těchto exemplářů zákon výslovně ukládá žalobci jakožto jejich držiteli". Podle Nejvyššího správního soudu naopak platí, že "pokud by bylo na správním orgánu, aby prokázal, že zadržené exempláře nebyly získány v souladu s právními předpisy, znamenalo by to rezignaci na účinnou kontrolu chovu a dispozic s jedinci chráněných druhů. V praxi by totiž zpravidla bylo velmi obtížné až nemožné prokázat takový nelegální původ, pokud by se nepodařilo obchodníky přistihnout přímo při pašování exemplářů chráněných druhů". Ústavní soud neshledává v uvedeném výkladu jakékoli pochybení a pro úplnost dodává, že ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu byla usnesením sp. zn. II. ÚS 3218/13 ze dne 30. 10. 2013 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž tvrzenou protiústavnost výše uvedeného výkladu (body 20 až 26 citovaného rozsudku NSS) Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část argumentace stěžovatele, která se zabývá hodnocením důkazů ze strany trestních soudů, zejm. pak zpochybňováním závěrů znalce, připomíná Ústavní soud, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V napadených rozhodnutích nelze spatřovat jakýkoli exces v hodnocení důkazů, který by připustil intervenci Ústavního soudu. Obecné soudy své závěry náležitě odůvodnily a s tvrzeními stěžovatele zpochybňující zjišťování skutkového stavu a právní závěry v rovině podústavního práva se dostatečně vypořádal již dovolací soud a Ústavní soud na jeho závěry pro stručnost odkazuje.
Námitky porušení principu presumpce neviny a principu subsidiarity trestní represe je založena pouze na odlišném výkladu právních předpisů, resp. odlišném hodnocení důkazů. Jak ostatně uvedl již Nejvyšší soud, trestní postih byl v minulosti shledán nutným i při nepovoleném dovozu jednoho kusu neživého preparovaného exempláře karety obrovské (usnesení sp. zn. 7 Tdo 207/2015ze dne 18. 3. 2015), tudíž trestněprávní odpovědnost při přechování několika kusů chráněných exemplářů ohrožených druhů papoušků bez prokázání jejich původu nelze zpochybnit.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, ani pokud jde o tvrzenou retroaktivitu aplikovaných právních předpisů. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny platí, že "trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější". Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí a při jejich konfrontaci s argumentací stěžovatele nemůže stěžovateli přisvědčit, že bylo uvedené právo ve vztahu ke stěžovateli porušeno. V době spáchání činu ze strany stěžovatele byla platná i účinná jak právní úprava týkající se trestnosti skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit (§299 trestního zákoníku), tak zákon o obchodování s ohroženými druhy, tedy "jiný právní předpis", na který trestní zákoník odkazuje. Stěžovatel tedy nebyl odsouzen za jednání, které v době, kdy se ho dopustil, nebylo trestné. Soudy navíc poměrně přesvědčivě zdůvodnily, že všech svých povinností plynoucích z platné právní úpravy si musel být stěžovatel jako dlouholetý chovatel vědom.
Soudy dospěly k tomu, že žádný z exemplářů papoušků nemohl být jednoznačně identifikován a tím pádem nemohl být ani prokázán jeho zákonný původ. Soudy jasně dovodily, že k porušení pravidel týkajících se označování exemplářů chráněných živočichů a prokázání jejich původu došlo, když jeden exemplář nebyl označen vůbec, jiné pak snímatelnými kroužky, které nemohly zajistit jednoznačnou identifikaci exempláře. Soudy se dostatečně vypořádaly s obhajobou stěžovatele (např. s tvrzením o sejmutí identifikačního kroužku u papoušků ze zdravotních důvodů) a Ústavní soud neshledal v jejich závěrech jakýkoli exces. Postup soudů, resp. napadená rozhodnutí nijak nevybočují z mezí zákona, resp. z mezí článků Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá.
Celá část argumentace stěžovatele, která se týká zabavení exemplářů papoušků, resp. tvrzeného nezákonného postupu České inspekce životního prostředí a s tím souvisejícím tvrzením o protiústavní aplikaci §34 zákona o obchodování s ohroženými druhy (body 87-116 ústavní stížnosti), není z hlediska nyní napadených rozhodnutí jakkoli relevantní. Soudy v nyní posuzovaném případě uložily stěžovateli podmíněný trest odnětí svobody, tedy sankci, která je v souladu s čl. 39 Listiny stanovena zákonem, přičemž do majetkových práv stěžovatele nijak napadená rozhodnutí soudů nezasáhla. Uvedená rozhodnutí se též nijak nezabývají postupem České inspekce životního prostředí a správním řízením. Rozhodnutí správních soudů ve věci zabavení exemplářů papoušků nejsou předmětem tohoto přezkumu a Ústavní soud se k nim nemůže jakkoli vyjadřovat.
Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu