ECLI:CZ:US:2019:2.US.4186.18.1
sp. zn. II. ÚS 4186/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. E. H., zastoupeného Mgr. Michaelou Bauerovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 67 To 50/2018, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 Tdo 894/2018-70, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zahrnující zejména princip presumpce neviny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 41 T 63/2014, se zejména podává, že po kasačním zásahu Ústavního soudu provedeného nálezem sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853) rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 v záhlaví označeným rozsudkem tak, že stěžovatel byl shledán vinným zločinem křivého obvinění, kterého se - zjednodušeně řečeno - dopustil tím, že dne 6. 11. 2013 na Místním oddělení Policie ČR Ruzyně po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů, učinil trestní oznámení, kdy do protokolu záměrně nepravdivě uvedl, že dne 5. 11. 2013 poblíž tramvajové zastávky "Bílá hora", mu byl revizorem dopravního podniku, který u něj předtím prováděl přepravní kontrolu, po asi minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizen jeho diktafon a zároveň se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů značky LG, z nichž se snažili smazat data, a kdy tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté Místního oddělení Ruzyně. Dále se vytýkaného jednání měl stěžovatel dopustit tím, že dne 6. 11. 2013 na Generální inspekci bezpečnostních sborů, kam se zatím účelem z vlastního rozhodnutí dostavil, po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů učinil trestní oznámení, kdy do protokolu záměrně nepravdivě uvedl, že příslušníci Policie ČR, Místní oddělení Ruzyně, kteří se dne 5. 11. 2013 dostavili na konečnou zastávku tramvaje linky 22 k vyřešení konfliktu mezi ním a přepravními revizory, nečinně přihlíželi tomu, jak mu jeden z revizorů asi po půl minutu trvajícím kroucení ruky vytrhl jeho diktafon a tento mu sebral, a dále se revizoři zmocnili obou jeho mobilních telefonů a dohadovali se, jak z těchto vymazat záznam. Konečně se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tím, že dne 21. 11. 2013 na Generální inspekci bezpečnostních sborů v rámci pokračování již dříve podaného trestního oznámení záměrně nepravdivě uvedl, že mu dne 5. 11. 2013 v době předmětné události přepravní revizoři z jeho mobilních telefonů značky LG úmyslně bez jeho svolení vymazali fotky soukromého charakteru, které pocházely ze srpna až října roku 2013 a tomuto jednání nečinně přihlíželi přítomní policisté Místního oddělení policie ČR Ruzyně. To vše přitom stěžovatel činil ve snaze jak revizorům, tak policistům co možná nejvíce uškodit a způsobit jejich trestní stíhání, přičemž v důsledku těchto trestních oznámení byli zasahující policisté prověřováni pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a revizoři stran možného spáchání zločinu loupeže. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za dohledu probačního úředníka. Dále bylo stěžovateli uloženo podrobit se ve zkušební době vhodným programům psychologického poradenství.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze nyní napadeným usnesením tak, že toto odvolání zamítl. Následné dovolání stěžovatele pak bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání; Ústavní soud neprovádí instanční přezkum rozhodnutí nižších soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud tedy do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, například pokud skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
6. Takové mimořádné okolnosti a protiústavní pochybení vyžadující kasační zásah Ústavního soudu byly shledány u předchozích rozhodnutí obecných soudů ve věci stěžovatele, která byla zrušena nálezem sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016, citovaném výše. V něm Ústavní soud obecným soudům především vytkl, že stěžovatel byl odsouzen zčásti za jednání, které není trestným činem, že nebyla zkoumána věrohodnost svědeckých výpovědí, které byly zásadním důkazem proti stěžovateli, že celkově nebyla respektována zásada in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny. V rozhodnutích obecných soudů napadených nynější ústavní stížností ovšem Ústavní soud již žádná pochybení ústavněprávní relevance, jež by vyžadovala jeho kasační zásah, neshledal.
7. V napadených rozhodnutích tedy obecné soudy nevykročily z mezí ústavnosti, které je Ústavní soud povinen střežit, a za této situace Ústavní soud není oprávněn zasahovat do zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a vyvozování skutkových a právních závěrů ze strany obecných soudů. Napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu dostatečně odůvodněna, je v nich náležitě osvětleno, jaké důkazy byly provedeny, jak byly hodnoceny a jaké skutkové i právní závěry byly vyvozeny; a rovněž bylo řádně reagováno na námitky vznesené stěžovatelem v průběhu řízení a ty byly vypořádány (včetně námitek poukazujících na rozpory a nevěrohodnost svědeckých výpovědí). Ústavní soud neshledal extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů. V řízení po předchozím kasačním nálezu Ústavního soudu bylo doplněno dokazování a obecné soudy se blíže zaměřily též na zkoumání věrohodnosti klíčových svědeckých výpovědí. Ty pak nebyly jediným důkazem majícím svědčit o stěžovatelově vině, ale byly doplněny o další důkazy, z nichž vcelku potom podle obecných soudů bylo prokázáno, že stěžovatel spáchal trestný čin, za nějž byl odsouzen, o čemž podle obecných soudů nebyly přítomny důvodné pochybnosti; přitom v napadeném rozhodnutí obvodního soudu došlo k zúžení skutku spáchaného stěžovatelem oproti jeho vymezení v obžalobě. Nedošlo tedy k protiústavnímu postupu ani při provádění a hodnocení důkazů, ani soudy nepostupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, potažmo principem presumpce neviny. Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadená rozhodnutí poukazovala nepřípustným způsobem na trestní minulost a předchozí incidenty stěžovatele; naopak zvláště obvodní soud v napadeném rozhodnutí náležitě osvětlil, že proč a jak tyto skutečnosti mohou být relevantní, byť samozřejmě samy nemohou být důkazem o projednávaném trestném činu stěžovatele. Z postupu soudů - soudců a přísedících - a z napadených rozhodnutí tak ani nelze vyvozovat závěry o (ne)podjatosti rozhodujících členů soudního senátu, jak to činí stěžovatel.
8. Konečně Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani další stížnostní námitky. Odvolací soud v řízení po kasačním nálezu Ústavního soudu již protiústavně nepřekročil svá oprávnění soudu vyššího stupně v oblasti dokazování a zavazování soudu nižšího stupně svými pokyny. Rovněž napadené rozhodnutí dovolacího soudu obsahuje zcela ústavně konformní odůvodnění a z ústavněprávního pohledu mu není co vytknout.
9. Lze shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, včetně namítaných práv vyplývajících a odvozovaných z čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 1, čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu