ECLI:CZ:US:2019:2.US.4202.18.1
sp. zn. II. ÚS 4202/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č.j. 1 KZV 168/2018-401 ze dne 10.12.2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, napadeným rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Národní protidrogové centrály SKPV, odbor Praha (dále jen "policejní orgán") č. j. NPC-318-176/TC-2018.2200PR ze dne 22. 9. 2018 (dále jen "prvoinstanční rozhodnutí"), jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stíhané trestné činnosti se měl dopustit tím, že společně s ostatními obviněnými, veden úmyslem získat majetkový prospěch a aniž by disponoval patřičným povolením, se podílel na neoprávněném nakládání s chemickou látkou metamfetamin, přičemž jednal s vědomím, že se jedná o psychotropní látku a nakládání s ní bez patřičného povolení je nezákonné; stěžovatel měl působit jako kurýr dodavatele. K zahájení trestního stíhání došlo na podkladě výsledků provedených operativních pátracích úkonů, domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, které jsou součástí vyšetřovacího spisu, a obvinění, resp. jejich obhájci se s nimi mohou seznámit. S ohledem na závěry z uvedených zjištění plynoucí považuje státní zastupitelství zahájení trestního stíhání za zcela důvodné. Porušení zásad trestního řízení nebylo zjištěno a výrok a odůvodnění usnesení policejního orgánu jsou tak zákonné a důvodné a splňují všechny zákonné náležitosti. V průběhu dalšího vyšetřování bude prověřována obhajoba obviněných, a to zejména s ohledem na subjektivní stránku jejich jednání.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí, jakož i prvoinstanční rozhodnutí nemají zákonné náležitosti, zejména neobsahují popis konkrétních skutkových okolností ve vztahu ke stěžovateli. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí není dle stěžovatele seznatelné, z čeho je obviněn; chybí především jakékoli konkrétní vymezení skutku jako trestného činu, zejména jeho objektivní a subjektivní stránky.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Povinnost ústavněprávní argumentace není naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
8. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pouze v obecné rovině rozporuje podrobnost odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí ve vztahu ke své osobě. Se stěžovatelovými argumenty se vypořádalo již Městské státní zastupitelství v napadeném rozhodnutí, přičemž jeho závěry nejsou neudržitelné; na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadeným rozhodnutím nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k dotčení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu