ECLI:CZ:US:2019:2.US.4203.18.1
sp. zn. II. ÚS 4203/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. E., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem se sídlem Štěpánská 615/24, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2018, č. j. 61 Co 271/2018-561, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2018, č.j. 61 Co 270/2018-580, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 24 Nc 7403/2018 (dále také "usnesení soudu prvního stupně"), byl zamítnut návrh matky na zrušení výroku I. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 5. 2018, č.j. 24 Nc 7403/2018-187 (výrok I.) Dále byl zamítnut návrh matky na vydání českého cestovního pasu nezletilého, uloženého v soudní úschově na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2018, č.j. 24 Nc 7403/2018-51(303) (výrok II.). Také byl upraven styk stěžovatele s nezletilým a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
2. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 9. 2018, č.j. 24 Nc 7403/2018-462 (dále také "rozsudek soudu prvního stupně"), bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do péče matky (výrok I.) a byl upraven styk stěžovatele s nezletilým (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že místem bydliště nezletilého je Česká republika (výrok III.). Výrokem IV. soud stěžovateli stanovil výživné k nezletilému částkou 5 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2018. Výrokem V. pak soud nad nezletilým stanovil soudní dohled. Výroky VI., VII. a VIII. bylo rozhodnuto o nákladech spojených s vypracováním znaleckého posudku a o náhradě nákladů řízení.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 11. 2018, č.j. 61 Co 271/2018-561, Krajský soud v Plzni změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zrušil výrok I. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 5. 2018, č.j. 24 Nc 7403/2018-187, jímž bylo matce zakázáno s nezletilým odcestovat bez souhlasu soudu mimo území České republiky do doby pravomocného rozhodnutí ve věci péče a výživy nezletilého. Ve výroku II. Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil výrok III. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2018, č.j. 24 Nc 7403/2018-51 (303), a Okresnímu soudu v Karlových Varech uložil, aby matce nezletilého do tří dnů od právní moci usnesení vydal český cestovní pas nezletilého uložený u nadepsaného soudu. Dále Krajský soud v Plzni zrušil výroky III. a IV. usnesení soudu prvního stupně.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č.j. 61 Co 270/2018-580, Krajský soud v Plzni ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým jeden měsíc o letních prázdninách s tím, že náklady na přepravu nezletilého je povinen hradit stěžovatel matce. Dále je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým telefonicky, přes skype či e-mailem každou sobotu v týdnu v době mezi 16. a 18. hodinou místního času. Ve výroku III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bydlištěm nezletilého jsou Spojené státy americké. Ve výroku IV. Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen platit s účinností od 1. 4. 2016 do 31. 12. 2017 výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2018 ve výši 5 000 Kč měsíčně, a rozhodl o dlužném výživném. Ve výroku V. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že nad nezletilým se soudní dohled nestanovuje. Dále pak soud rozhodl o nákladech spojených s vypracováním znaleckého posudku a o náhradě nákladů řízení.
II.
5. Podle přesvědčení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Plzni porušena základní práva zaručená čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje za nezákonná, nepřezkoumatelná, nepředvídatelná a překvapivá. Odvolacímu soudu vytýká, že aniž by provedl zásadně jiné důkazy než soud prvního stupně, dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k diametrálně odlišným závěrům, čímž degradoval řízení v prvním stupni, fatálně omezil jeho rodičovská práva a nezvratně se dotkl jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel se domnívá, že před odvolacím soudem nebyl proveden jediný důkaz, který by ospravedlnil natolik zásadní obrat ve věci péče o nezletilého. Za takový důkaz podle něj není možno považovat ani výslech nezletilého, neboť předchozí znalecké zkoumání konstatovalo nezdravý vztah nezletilého s matkou a jeho názorové ovlivňování. Krajský soud však tyto závěry zcela opominul, provedené důkazy hodnotil odlišně od soudu prvního stupně a v rámci svého rozhodování uplatnil výhradně subjektivní názory, přičemž upřednostnil právo jednoho rodiče nad právem druhého a současně zájmy a práva matky, nikoliv však syna. Stěžovatel dále upozorňuje, že v řízení nebyl deklarován přínos života nezletilého ve Spojených státech amerických a poukazuje na to, že v České republice by měl nezletilý zajištěno širší rodinné zázemí. Namítá také, že po přesídlení nezletilého bude stěžovateli, který se do Spojených států amerických vrátit nemůže, znemožněno bránit svá rodičovská práva, a vyjadřuje pochybnosti o úmyslech matky respektovat napadená rozhodnutí poté, co bude mimo jurisdikci českých soudů.
7. Součástí ústavní stížnosti je také návrh, aby Ústavní soud přijal usnesení, jímž se odkládá vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby stížnost byla z důvodu naléhavosti projednána mimo stanovené pořadí.
III.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
11. Byť stěžovatel formálně ústavní stížností napadá i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2018, č. j. 61 Co 271/2018-561, fakticky jeho argumentace směřuje toliko proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2018, č.j. 61 Co 270/2018-580. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), na rozdíl od soudu prvního stupně, určil místo bydliště nezletilého ve Spojených státech amerických, čímž ve spojitosti se svěřením nezletilého do péče matky fakticky podstatným způsobem omezil možnost stěžovatele realizovat styk s nezletilým a podílet se na jeho výchově.
12. S přesvědčením stěžovatele, že krajský soud ve věci rozhodl bez odpovídající opory v provedeném dokazování, se ztotožnit nelze. Soud prvního stupně vycházel z výpovědí stěžovatele, matky nezletilého i samotného nezletilého, dále ze znaleckého posudku, výpovědi znalkyně, zpráv opatrovníka, zpráv základní školy a dalších listinných důkazů. Z těchto důkazů vycházel i krajský soud, který navíc zopakoval výslech rodičů nezletilého i samotného nezletilého a dokazování dále doplnil o vyjádření opatrovníka nezletilého, zprávu z ordinace klinické psychologie a psychoterapie, zprávu třídní učitelky nezletilého, zprávu psychologa a další listinné důkazy.
13. Krajský soud uvedl, že matka o svěření nezletilého do své péče usilovala od počátku řízení (zahájeného na začátku roku 2018), zatímco stěžovatel požadoval svěření nezletilého do své péče až v závěrečném návrhu. Připomenul, že matka je osobou, která v posledních několika letech výrazným způsobem zajišťovala potřeby nezletilého, který je na ni zásadním způsobem vázán, přičemž i sama znalkyně dospěla k závěru, že za současné situace by separace od matky byla pro nezletilého velmi náročná. Krajský soud proto stejně jako soud prvního stupně nezletilého svěřil do péče matky. V návaznosti na to se pak zabýval návrhem na určení místa bydliště nezletilého za situace, kdy stěžovatel navrhoval Českou republiku a matka Spojené státy americké. Rekapituloval důvody, které vedly soud prvního stupně k určení místa bydliště nezletilého v České republice, a řádně zdůvodnil, proč se s hodnocením situace soudem prvního stupně nemohl ztotožnit. Zdůraznil, že matka nezletilého žije již 18 let ve Spojených státech amerických, kde podniká a má své zázemí a do České republiky se dostavila, aby si zajistila úpravu práv a povinností k nezletilému. Ten má americké i české občanství, narodil se ve Spojených státech amerických, kde společně s matkou (a částečně i se stěžovatelem) prožil většinu svého života. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu pak dále vyplývá, že stěžovatel ve Spojených státech amerických dlouhodobě pobýval nelegálně, do České republiky se s ohledem na hrozící deportaci vrátil v roce 2015 a zpět se vrátit nemůže. Krajský soud dále konstatoval, že sám stěžovatel zájem o úpravu poměrů k nezletilému neprojevil a od roku 2015, kdy se vrátil do České republiky, žádné výživné pro nezletilého do Spojených států amerických neposkytl (byť měsíčně ukládal určitou částku na účet vedený v České republice), s nezletilým byl ve styku pouze přes skype a i poté, kdy byl po zahájení řízení upraven styk stěžovatele s nezletilým, nevyužíval svého práva v celém rozsahu. Následně krajský soud zdůraznil především to, že sám nezletilý konzistentně uvádí, že si přeje žít ve Spojených státech amerických, které považuje za svůj domov. Pokud soud prvního stupně uváděl, že nezletilý nebyl schopen dostatečně specifikovat jména svých kamarádů či výhody života a školní docházky ve Spojených státech amerických oproti České republice, krajský soud poukázal na věk nezletilého (9 let) a stresovost situace, ve které se nachází a konstatoval, že při slyšení před krajským soudem nezletilý odpovídal na otázky přiléhavě a znovu zopakoval, že si přeje žít ve Spojených státech amerických a s otcem se stýkat.
14. Vycházel-li krajský soud do značné míry právě z názoru nezletilého, je takový postup zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503), nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015], jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Současně však není možné, aby soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém posuzování dalších zájmů, komplexním zohlednění všech okolností a v kontextu učiněných skutkových zjištění.
15. Namítá-li stěžovatel, že vyjádření nezletilého neměla být přikládána taková váha, neboť ze znaleckého zkoumání vyplynula jeho tendence být názorově ovlivněn matkou, lze poukázat na to, že krajský soud vlastním výslechem ověřil schopnost nezletilého formulovat své názory a vyjádřit se k budoucímu výchovnému uspořádání. Nejednalo se přitom o ojedinělé vyjádření nezletilého, které by mohlo být důsledkem tendence nezletilého přejímat názory matky, ale o konstantní názor nezletilého, který v průběhu řízení vyjadřoval opakovaně (preference návratu do Spojených států amerických vyplývala z rozhovorů s opatrovníkem, ze znaleckého posudku, ze zprávy třídní učitelky, ze zprávy psychologa i z výslechů nezletilého soudem). Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku je navíc zřejmé, že nešlo o jediný argument, který by ovlivnil výsledné rozhodnutí - krajský soud nevycházel izolovaně pouze z názoru nezletilého, ale komplexně zohlednil podstatné aspekty případu a celkový vývoj situace v rodině a zdůvodnil, proč je podle jeho názoru v nejlepším zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče matky (což ostatně koresponduje i s názorem opatrovníka a soudu prvního stupně) a aby místem jeho bydliště byly Spojené státy americké.
16. Obecně platí, že v nejlepším zájmu nezletilých je péče obou rodičů a plnohodnotný kontakt s každým z nich. Rodinná situace stěžovatele a nezletilého je však poměrně specifická a pokud krajský soud při svém rozhodování zohlednil opakovaně vyslovené přání nezletilého (na rozdíl od soudu prvního stupně, který názor nezletilého poněkud relativizoval) a vyzdvihl zájem na stálosti výchovného prostředí a stabilitě doposud převládající každodenní životní reality nezletilého, Ústavní soud v tom, při zohlednění konkrétních okolností daného případu, stěžovatelem namítané porušení práv nespatřuje. Jakkoliv je přitom třeba jednoznačně ocenit nynější snahu stěžovatele rozvíjet svůj vztah s nezletilým, stěžovatel současně přehlíží, že to byl on, kdo opustil dosavadní bydliště nezletilého, který se ve Spojených státech amerických narodil a prožil tam také naprostou většinu svého života, jakož i to, že pro nezletilého bylo po dobu řízení poměrně obtížné adaptovat se na život v České republice (nezletilý opakovaně informoval o problémech při začlenění do školního kolektivu a přivykání na jiný způsob výuky).
17. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se překvapivosti a nepředvídatelnosti napadených rozhodnutí, lze uvést, že předmět řízení byl zcela zřejmý již ze samotného návrhu matky nezletilého a veškeré dokazování bylo vedeno ve vztahu k souvisejícím otázkám, tedy zejména k tomu, komu z rodičů svěřit nezletilého do péče, ve kterém státě určit bydliště nezletilého a jak upravit styk nezletilého s tím rodičem, kterému do péče svěřen nebude. Stěžovatel byl vyslechnut jak soudem prvního stupně, tak i krajským soudem, měl možnost vyjádřit se k veškerým návrhům matky a k odvolání matky, navrhovat důkazy a reagovat na všechny provedené důkazy, čehož v průběhu řízení také využil. Přestože tedy krajský soud rozhodl o některým otázkách jinak než soud prvního stupně, nelze těmto námitkám stěžovatele přisvědčit.
18. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení nelze v daném případě považovat za ústavně nekonformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, zohlednil jednotlivé okolnosti podstatné pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry krajského soudu bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl.
19. Nad rámec uvedené argumentace si pak Ústavní soud dovoluje apelovat na matku nezletilého, aby se v zájmu nezletilého oprostila od svého osobního postoje vůči stěžovateli, aby akceptovala důležitost role otce v životě nezletilého a i nadále podporovala prohlubování vztahu nezletilého a stěžovatele, který se v průběhu soudního řízení podařilo obnovit a postupně rozvinout.
20. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal a ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
21. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti pak Ústavní soud vyhověl fakticky, když od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc byla s ohledem na svou povahu projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu