ECLI:CZ:US:2019:2.US.4269.18.1
sp. zn. II. ÚS 4269/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kutílkem, advokátem, sídlem Sládkova 159/1, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018 č. j. 4 Tdo 1140/2018-25, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2018 č. j. 6 To 64/2018-872 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. ledna 2018 č. j. 6 T 80/2017-850, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 12. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 7 k Úmluvě").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 1. 2018 č. j. 6 T 80/2017-850 byl stěžovatel uznán vinným spácháním pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb ve výši 1 000 Kč (celkem 70 000 Kč). Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Zároveň mu byl uložen trest propadnutí věci, a to částky 30 304 Kč, zajištěné na v rozsudku uvedeném účtu stěžovatele vedeného u mBank S.A., a dále povinnost nahradit škodu poškozeným ČSOB pojišťovna, a.s. ve výši 24 500 Kč, Generali pojišťovna a.s. ve výši 49 600 Kč a Allianz pojišťovna, a.s. ve výši 59 500 Kč.
3. Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěný den v době od 18. 8. 2014 do 30. 8. 2014 uzavřel v Ch. prostřednictvím J. V. pět smluv o životním pojištění, z nichž každá byla uzavřena s jinou pojišťovnou jako pojistitelem (ČSOB pojišťovna, a.s., Pojišťovna České spořitelny, a.s., Wüstenrot, životní pojišťovna, a.s., Generali pojišťovna a.s., Allianz pojišťovna, a.s.). V případě čtyř z těchto smluv šlo o smlouvy uzavřené rovněž s bratrem stěžovatele. Při uzavírání těchto smluv stěžovatel svým podpisem návrhů smluv stvrdil, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem (trvalé následky úrazu, denní odškodné) a zamlčel tedy jednotlivým pojišťovnám, že na stejný pojistný zájem sjednal v týž den více pojistných smluv, když kromě výše uvedených uzavřel ještě 5 smluv s jinými pojišťovnami. I tyto smlouvy byly ve čtyřech případech uzavřeny rovněž s bratrem stěžovatele. S výjimkou pojišťoven Generali pojišťovna a.s. a Allianz pojišťovna, a.s. stěžovatel pojišťovnám zatajil, že na stejný pojistný zájem měl uzavřenu i další smlouvu se společností UNIQA pojišťovna, a.s. Při uvedení pravdivých údajů o dalších pojistných smlouvách by přitom pojistitelé tyto smlouvy vůbec neuzavřeli. Následně stěžovatel u všech pěti pojišťoven uplatnil nároky na pojistné plnění, a to dne 23. 1. 2015 z pojistné události ze dne 2. 11. 2014, dne 29. 6. 2015 z pojistné události ze dne 21. 2. 2015 a dne 6. 11. 2015 z pojistné události ze dne 8. 8. 2015. Na základě těchto uplatněných nároků mu bylo neoprávněně vyplaceno pojistné plnění společností ČSOB Pojišťovna, a.s. v celkové výši 24 500 Kč, společností Pojišťovna České republiky, a.s. v celkové výši 36 750 Kč, společností Wüstenrot, životní pojišťovna, a.s. v celkové výši 45 500 Kč, společností Generali pojišťovna a.s. v celkové výši 49 600 Kč a společností Allianz pojišťovna, a.s. v celkové výši 14 200 Kč. Stěžovatel tak v souvislosti s uzavíráním pojistných smluv uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel a způsobil uvedeným činem větší škodu.
4. Současně byl stěžovatel uvedeným rozsudkem zproštěn obžaloby v části, v níž mu bylo kladeno za vinu, že zjednodušeně řečeno sjednal pojistnou smlouvu se společností UNIQA pojišťovna, a.s. a následně uplatnil několik pojistných událostí, při nichž zatajil podstatnou skutečnost pro vyplacení pojistného plnění spočívající v existenci dalších 10 smluv uzavřených s jinými pojišťovnami, u nichž byla uvedená pojistná událost rovněž uplatněna. V tomto jednání byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 4 trestního zákoníku.
5. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2018 č. j. 6 To 64/2018-872 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu. Jeho následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 4 Tdo 1140/2018-25 odmítnuto.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, který nesplňuje alespoň minimální požadavky pro závěr, že jeho jednání bylo trestným činem. K tomu, aby mohl být uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 trestního zákoníku, by obecné soudy musely mít za dostatečně prokázaný úmysl podepsat pojistné smlouvy v srpnu 2014 v místě kanceláře makléře J. Vo. s vědomím, že obsahují dotazníky s dotazem, zda stěžovatel má či měl na stejný pojistný zájem uzavřené jiné pojistné smlouvy. Takovýto úmysl však prokázán nebyl.
7. Mezi J. V. a stěžovatelem byl blízký vztah jako mezi přáteli, mezi trenérem a jeho svěřencem a zejména mezi pojistným makléřem a jeho klientem. Stěžovatel byl z jeho strany ujištěn, že smlouvy jsou v pořádku, aniž by byl upozorněn na dotaz pojišťoven na jiné pojistné smlouvy se stejným pojistným zájmem. Rovněž dané formuláře na přihlášení škody měl předpřipravené od zprostředkovatele a pouze je podepsal. Za této situace nelze stěžovateli přičíst vědomí o důležitosti či samotné existenci tohoto dotazu. Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, je tím porušen princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. V nedostatečném reagování krajského soudu na své námitky spatřuje stěžovatel také porušení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jež mu zaručuje možnost nechat přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně.
8. Porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že v rámci trestních řízení s klienty stíhaných zprostředkovatelů, jež jsou vedeny u okresního soudu a posléze u krajského soudu, dochází tyto soudy na stejných skutkových základech k různým rozhodnutím. V této souvislosti poukazuje na rozsudek okresního soudu ze dne 6. 8. 2018 č. j. 2 T 26/2018-596, jímž měl být bratr stěžovatele zproštěn obžaloby pro ten samý skutek, pro který byl stěžovatel uznán vinným.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele bylo tvrzení, že v jeho trestní věci nebylo prokázáno, že při sjednávání předmětných pojistných smluv úmyslně uvedl nepravdivé údaje či úmyslně zamlčel podstatné údaje. Tato obhajoba byla nicméně v napadených rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu podrobně vyvrácena. Zejména v odůvodnění rozsudku okresního soudu, s nímž se v plném rozsahu ztotožnil krajský soud, bylo přesvědčivě vysvětleno, že přímý úmysl stěžovatele lze vyvozovat především z nestandardního množství smluv, které uzavřel, způsobu placení pojistného, způsobu uplatnění pojistného plnění a pohybů finančních prostředků směřujících jednak k zaplacení pojistného, jednak k vyplacení pojistného plnění za úrazy pojišťovnami. Jak uvedl ve svém usnesení krajský soud, stěžovatel ze všech skutečností, které mu v souvislostech s uzavíráním pojistných smluv a s výplatami pojistného plnění musely být známy, musel vědět o tom, že pojistné smlouvy byly uzavřeny za účelem zisku, nikoli ke krytí rizik obžalovaného souvisejících s nahodilým úrazem.
13. Ústavní soud považuje způsob, jakým se s uvedeným tvrzením stěžovatele vypořádaly okresní soud a krajský soud, za dostatečný a přesvědčivý, mající oporu v provedeném dokazování, a tudíž není třeba, aby v podrobnostech opakoval jejich argumentaci. Námitky stěžovatele v tomto ohledu jsou pouhou polemikou či nesouhlasem se skutkovými zjištěnými uvedených soudů, jenž samotný však není s to zpochybnit tato zjištění z ústavněprávního hlediska. Ve věci stěžovatele nebyl dán prostor pro použití principu in dubio pro reo, neboť jeho úmysl byl jednoznačně prokázán.
14. Pakliže v trestní věci bratra stěžovatele, který rovněž uzavřel některé z pojistných smluv uvedených ve výroku napadeného rozsudku okresního soudu, došlo k odlišnému posouzení jeho jednání z hlediska zavinění a ke zproštění obžaloby, tato skutečnost sama o sobě nezakládá neudržitelnost skutkových zjištění obecných soudů, k nimž dospěly v napadených rozhodnutích. Některé důkazy, na jejichž základě byl učiněn závěr o vině stěžovatele, se vztahovaly pouze k stěžovateli, což lze znázornit například na použití jeho bankovních účtů sloužících k obhospodařování některých pojistných smluv i zasílání pojistných plnění. Nejde o případ, kdy by byly dvě totožné trestní věci rozhodnuty na základě stejných důkazů odlišným způsobem.
15. Postačí tak konstatovat, že napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, ani jiné ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Stejně tak nedošlo k porušení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Stěžovateli nebyl odepřen přezkum rozsudku, jímž byl uznán vinným přečinem pojistného podvodu a odsouzen k peněžitému trestu. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu.
16. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu