ECLI:CZ:US:2019:2.US.4273.18.1
sp. zn. II. ÚS 4273/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. Č., zastoupené Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 9. 2018, č. j. 70 Co 208/2018-1361, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil k odvolání otce, J. B., rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále též jen "okresní soud") ze dne 21. 12. 2017, č. j. 0 P 940/2010-1251, o úpravu výživného. Okresní soud svým rozsudkem zastavil řízení o úpravu výživného pro nezletilé dítě stěžovatelky za období od 1. 12. 2016 do 15. 12. 2016 (výrok I.). Výrokem II. zamítl návrh otce, aby výživné, stanovené mu naposledy v roce 2016 částkou 8.500 Kč měsíčně, bylo sníženo na částku 2.295 Kč měsíčně s účinností od 16. 12. 2016. Výrokem III. uložil otci nahradit státu náklady řízení ve výši 235 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle výroku IV. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné stanovil na částku 7.000 Kč měsíčně.
4. Stěžovatelka shora citované rozhodnutí krajského soudu, jímž došlo ke snížení výživného ve prospěch nezletilé dcery z původní částky 8.500 Kč měsíčně na částku 7.000 Kč měsíčně, napadá nyní předkládanou ústavní stížností. Uvádí, že "je v rozporu se zákonem a ústavní ochranou práv a zájmů nezletilého dítěte, aby vyživovací povinnost povinného rodiče byla nahrazována vyživovací povinností pečujícího rodiče." Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že "částka, o kterou se sníží výživné otci s ohledem na jeho kvalifikovaně změněné poměry, nebude nezletilé na újmu, protože ji může saturovat stěžovatelka."
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu (a jeho prostřednictvím též soudu okresního) nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv.
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka v zásadě jen brojí proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo a skutkové okolnosti jejího případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
8. Ústavní soud toliko stručně podotýká, že krajský soud poměrně obsáhle vysvětlil, z jakých důvodů přistoupil v projednávaném případě ke snížení výživného. Zohlednil věk otce, jeho odchod do důchodu a rovněž skutečnost, že stěžovatelka potenciálně může přispívat k výživě nezletilé vlastní prací. V souvislosti s posledně uvedeným aspektem zdejší soud připomíná vlastní judikaturu, z níž plyne, že vyživovací povinnost, na kterou mají děti právo, se vztahuje zásadně na oba rodiče [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 257/05 ze dne 26. 1. 2006 (N 26/40 SbNU 211)]. Na úvahách odvolacího soudu proto Ústavní soud neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
9. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatelky nedosahují ústavního rozměru, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček
předseda senátu