ECLI:CZ:US:2019:2.US.4285.18.1
sp. zn. II. ÚS 4285/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Manhattan Development s. r. o., se sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti výroku II a III usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 Co 1057/2017-89 ze dne 2. října 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil výrok I usnesení Okresního soudu v Písku, kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná žalobkyní UNIMEX-INVEST s. r. o., ve věci, v níž jako žalované vystupovaly stěžovatelka a další společnost. Krajský soud napadeným výrokem II uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 6 029,32 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení pro druhou žalovanou společnost. Napadeným výrokem III uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 963,14 Kč.
2. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že při výpočtu náhrady nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost by měl vycházet z tarifní hodnoty předmětu původního sporu. Původní spor se týkal určení neexistence věcného břemene, jež bylo ocenitelné penězi, přičemž tarifní hodnota předmětu původního sporu tak činila 16 000 000 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že při výpočtu náhrady nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost je "vhodné a ústavně konformní určit jako tarifní hodnotu částku 10 000 Kč, jak plyne z §9 odst. 1 [vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]". V řízení o žalobě pro zmatečnost se totiž projednává pouze otázka, zda došlo k závažným procesním vadám, a předmět řízení o žalobě pro zmatečnost je tedy zcela odlišný od předmětu řízení o meritu věci. Podle krajského soudu tak pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost nezáleží na tom, jak byl vyjádřen předmět původního sporu. Na podporu svého závěru krajský soud odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12 ze dne 26. 4. 2012 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2902/10 ze dne 4. 11. 2010.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá, že napadenými výroky II a III o náhradě nákladů řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Řízení o žalobě pro zmatečnost je dle stěžovatelky řízením o opravném prostředku. Jelikož advokátní tarif nestanoví rozdílnou tarifní hodnotu sporu podle toho, zda jde o řízení v prvním stupni nebo o řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku, je při stanovení tarifní hodnoty sporu i v případě žaloby pro zmatečnost třeba vycházet z předmětu původního řízení. Ten byl v projednávaném případě penězi ocenitelný, a to na částku 16 000 000 Kč. Ústavní soud stížnost proti náhradě nákladů řízení takto vypočtené v původním řízení odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 2752/11 ze dne 10. 11. 2011 (jako zjevně neopodstatněnou - pozn. Ústavního soudu). Podle stěžovatelky nebyl důvod se od tohoto výpočtu odchylovat v řízení o žalobě pro zmatečnost. Na podporu svého názoru stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 a namítá, že v usneseních Ústavního soudu, na které odkázal krajský soud, se Ústavní soud předmětnou problematikou "vůbec nezabýval". Stěžovatelka v závěru uvádí, že rozdíl mezi výší náhrady nákladů řízení, kterou obdržela, a požadovanou částkou přesahuje 750 000 Kč. Stěžovatelka zmiňuje, že i druhá společnost, které byla přiznána náhrada nákladů napadenými výroky, podala ústavní stížnost a že "by v rámci hospodárnosti řízení bylo možné [obě věci] spojit".
III. Hodnocení Ústavního soudu
4. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení přistupuje zdrženlivě a zasahuje pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení; v případech, v nichž by byl v rozhodnutích obecných soudů obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239), bod 20]. O takový výjimečný případ se v projednávané věci nejedná.
6. Ústavní soud se obdobným případem, jako je nyní projednávaná věc, zabýval v usnesení sp. zn. II. ÚS 2902/10 ze dne 4. 11. 2010, na něž odkazuje i krajský soud. V odkazovaném případě obecné soudy při určení výše náhrady nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost vycházely z tarifní hodnoty určené dle §9 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv z tarifní hodnoty původního sporu o zaplacení 5 000 000 Kč. Ústavní stížnost byla citovaným usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť námitky proti uvedenému posouzení představovaly pouze polemiku s výkladem podústavního práva. Tvrzení stěžovatelky, že usnesení sp. zn. II. ÚS 2902/10 se vůbec nezabývá problematikou určení výše tarifní hodnoty sporu v řízení o žalobě pro zmatečnost, je tedy nepravdivé. V projednávané věci krajský soud v řízení o žalobě pro zmatečnost rovněž vyšel z tarifní hodnoty dle §9 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 10 000 Kč, a nikoliv z tarifní hodnoty předmětu původního sporu, i když ten byl ocenitelný penězi, a to konkrétně částkou 16 000 000 Kč. Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od hodnocení provedeného v usnesení sp. zn. II. ÚS 2902/10. Argumenty stěžovatelky, podle nichž by se mělo i v řízení o žalobě pro zmatečnost vycházet z tarifní hodnoty předmětu původního sporu, jsou tak pouze polemikou s výkladem podústavního práva.
7. Pro úplnost je třeba dodat, že v usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12 ze dne 26. 4. 2012, na něž krajský soud odkazuje, bylo usnesení sp. zn. II. ÚS 2902/10 souhlasně citováno a byl učiněn obdobný závěr ve vztahu k výpočtu náhrady nákladů v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Odkaz na toto usnesení ze strany krajského soudu byl tedy také namístě a vztahoval se k projednávané věci.
8. Stěžovatelka se odvolává na nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017, který se naopak projednávané věci netýká. Citovaný nález se totiž zabývá tím, jak mají obecné soudy přistupovat ke stanovení hodnoty předmětu sporu v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem (bod 2 citovaného nálezu), avšak nikoliv v řízení o žalobě pro zmatečnost.
9. Ústavní soud tak shrnuje, že námitky stěžovatelky jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva. V této situaci by nijak nepřispělo k hospodárnosti řízení, pokud by věc stěžovatelky byla spojena s ústavní stížností druhé společnosti, která rovněž brojí proti výrokům o náhradě nákladů řízení v totožném usnesení krajského soudu.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu