ECLI:CZ:US:2019:2.US.4298.18.1
sp. zn. II. ÚS 4298/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Štampferové, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, směřující proti výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 2018, č. j. 34 Nc 5953/2008-70, v rozsahu, v němž byl zamítnut návrh na spojení řízení vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 42 Nc 2367/2009, 42 Nc 5231/2009, 42 Nc 5527/2009, 42 Nc 5545/2009, 42 Nc 5639/2009, 42 Nc 5640/2009, 42 Nc 5667/2009, 42 Nc 7066/2009, 42 Nc 7272/2009, 42 Nc 7609/2009, 42 Nc 7619/2009, 42 EXE 383/2010, 42 EXE 703/2010, 42 EXE 1915/2010, 42 EXE 1999/2010, 42 EXE 4810/2010, 42 EXE 5316/2010, 42 EXE 6119/2010, 42 EXE 6816/2010, 42 EXE 7272/2010, 46 EXE 2205/2011, 55 EXE 241/2015 a 55 EXE 1286/2015, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka ve shora vymezeném rozsahu domáhá zrušení v záhlaví citovaného výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen "obvodní soud" nebo "exekuční soud") pod sp. zn. 34 Nc 5953/2008 byl napadeným rozhodnutím (výrok I.) zamítnut návrh stěžovatelky na spojení tohoto řízení s dalšími exekučními řízeními vedenými u tohoto soudu, v nichž stěžovatelka vystupuje jako povinná. Výrokem II. napadeného rozhodnutí obvodní soud spojil ke společnému řízení věci vedené pod sp. zn. 55 EXE 1286/2015 a 55 EXE 7/2016.
3. Návrh stěžovatelky směřoval ke spojení celkem 30 řízení (ke spisovým značkám srov. napadené rozhodnutí). Obvodní soud však po prostudování obsahu dotčených spisů shledal, že 3 řízení nejsou řízeními exekučními. Zjistil, že ve zbývajících 27 řízeních, jež mají exekuční povahu, vystupují různí oprávnění, přičemž v jednom případě se jedná o společnost MONETA Money Bank, a. s. (právě v tomto řízení byl podán návrh na spojení řízení), ve dvou případech o Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, ve čtyřech případech o společnost Tessile ditta services, a. s. (dále jen "TDS"), a ve 20 případech o Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s. (dále jen "Dopravní podnik"). U všech posledně jmenovaných 20 řízení, zahájených v rozmezí let 2009 a 2010, byl provedením exekucí pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5. Dle zjištění obvodního soudu se tato řízení v době posuzování návrhu stěžovatelky nacházela v různých procesních fázích.
4. Exekuční soud dospěl k závěru, že spojí pouze dvě výše označená řízení. Ve zbývajících 28 řízeních spojení zamítl s odůvodněním, že se nejedná o řízení exekuční (celkem 3 řízení), resp. že se tato řízení týkají pohledávek různých oprávněných, jež jsou případně vymáhány prostřednictvím různých soudních exekutorů (celkem 5 řízení). V jednom případě spojení zamítl s odůvodněním, že řízení již bylo skončeno (sp. zn. 42 Nc 2367/2009). Obvodní soud dále uvedl, že "exekuční řízení proti povinné zahájené před 31. 12. 2012 není na místě spojit s exekučními řízeními zahájenými po uvedeném datu, neboť exekuční řízení zahájené do konce roku 2012 a exekuční řízení zahájená později podléhají odlišným procesním pravidlům." [Poznámka Ústavního soudu: dne 1. 1. 2013 nabyla účinnost novelizace zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád") provedená zákonem č. 396/2012 Sb.]. Ve vztahu k řízením zahájeným do 31. 12. 2012, tj. zejména k řízením, v nichž jako oprávněný vystupuje Dopravní podnik, soud uvedl, že "řízení se již v současné dobé nacházejí každé v jiném stádiu řízení a jejich spojení by bylo v tuto chvíli v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, jelikož by to mohlo vést ke zmatečnosti a nepřehlednosti, jejich spojení by tak mohlo způsobit zcela zásadní a jen obtížné překonatelné komplikace jednak z hlediska evidence vymáhaných pohledávek a jednak z hlediska samotného provádění jednotlivých exekucí." Soud závěrem zdůraznil, že stěžovatelka měla možnost o spojení svých řízení zažádat již daleko dříve, čímž by zamezila rozdílu v řízeních.
5. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obvodního soudu zpochybňuje a namítá, že výrokem I. napadeného rozhodnutí došlo k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 36 Listiny. Nesouhlasí s tím, že by nešlo spojit řízení zahájená před 31. 12. 2012 s řízeními zahájenými po tomto datu. Uvádí, že současný právní rámec spojení exekučních řízení, zařazený do ustanovení §37 exekučního řádu výše zmíněnou novelou účinnou od 1. 1. 2013, lze odvodit z obecného ustanovení §112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Odkazuje rovněž na judikaturu zdejšího soudu [nález ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609)], dle které "podle §112 o. s. ř. může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Toto ustanovení občanského soudního řádu je podle názoru Ústavního soudu třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu." Stěžovatelka rozporuje (byť současně vyjadřuje určité pochopení), že by překážkou spojení řízení měla být skutečnost vedení exekuce prostřednictvím různých exekutorů, případně též mnohost věřitelů. Za nepřípadný považuje argument, že se mohla dovolat spojení řízení dříve. Gros stížnosti shledává v odmítnutí spojení 20 věcí, v nichž jako oprávněný vystupuje Dopravní podnik. Stěžovatelka zcela odmítá závěr, že ke spojení v těchto řízeních, u nichž je exekuce prováděna stejným exekutorem, nemůže dojít s ohledem na skutečnost, že se nacházejí v různých procesních fázích.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obvodního soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Úvodem je nutno konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř. a exekutorského řádu - tedy podústavního práva - obvodním soudem. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obvodní soud aplikoval nesprávným způsobem ustanovení o. s. ř, případně též exekutorského řádu, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení některého základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To však v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by byl v procesu interpretace a aplikace podústavního práva obvodním soudem obsažen excesivní prvek libovůle či dokonce svévole. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem v nyní projednávaném případě zjištěno nebylo.
9. Ústavní soud musel zohlednit rovněž skutečnost, že napadené usnesení se týká vedení řízení a není proto přezkoumatelné v odvolacím a ani v dovolacím řízení. Jakkoliv proto teoreticky nelze zcela vyloučit, že jím v konkrétním případě dojde k porušení ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud ve své dřívější judikatuře a priori připustil možnost meritorního přezkumu i těchto rozhodnutí, je současně s ohledem na jejich povahu nutno důsledně trvat na absolutní výjimečnosti případných kasačních zásahů v těchto věcech. V opačném případě by se totiž dostal Ústavní soud do paradoxní situace, kdy by běžně přezkoumával rozhodnutí, u nichž zákonodárce s ohledem na jejich povahu, význam a časové účinky neshledal, že by byly "hodny" přezkumu (třeba i jen) v odvolacím řízení, a Ústavní soud by tak v podstatě nahrazoval odvolací řízení, což je však role, která mu zcela zjevně nenáleží.
10. Jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti, stěžovatelka se domáhá spojení celkem 23 řízení (oproti 30 řízením uváděným v návrhu předloženém obvodnímu soudu). Mezi tato řízení je ovšem zařazena rovněž věc projednávaná pod sp. zn. 42 Nc 2367/2009, která však již byla ukončena (srov. s. 2 usnesení obvodního soudu) a logicky tak zde není co spojovat. Co se týká zamítnutí spojení dalších tří v ústavní stížnosti uváděných řízení (sp. zn. 46 EXE 2205/2011, 55 EXE 241/2015 a 55 EXE 1286/2015, kteréžto je výsledkem spojení s řízením vedeným pod sp. zn. 55 EXE 7/2016), plyne dle názoru Ústavního soudu opodstatněnost závěru obvodního soudu z kombinace tří faktorů zmíněných v napadeném rozhodnutí. Předně, tato řízení se týkají odlišného oprávněného (tj. společnosti TDS), na čemž nic nemění ani skutečnost, že tato společnost vystupuje jako postupník pohledávek Dopravního podniku. U dvou řízení (sp. zn. 46 EXE 2205/2011, 55 EXE 241/2015) je exekuce prováděna prostřednictvím odlišných exekutorů (Mgr. Zuzana Sobíšková, resp. JUDr. Dalimil Mika, LL.M.). U posledně uvedeného řízení (sp. zn. 55 EXE 1286/2015), v němž jako exekutor vystupuje JUDr. Podkonický, Ph.D., svědčí v neprospěch spojení rovněž hledisko časové (níže uvedená řízení byla zahájena v letech 2009 a 2010, tj. o pět až šest let dříve). Závěry obvodního soudu jsou tedy odůvodněné, tj. neplynou z pouhé neakceptovatelné nahodilosti [srov. body 20-21 nálezu ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 3699/14 (N 78/77 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Sama stěžovatelka uvádí, že podstata ústavní stížnosti spočívá v nespojení zbývajících 19 řízení (budiž upřesněno, že stěžovatelka hovoří o 20 řízeních, nicméně přehlíží výše zmíněnou skutečnost, že řízení vedené pod sp. zn. 42 Nc 2367/2009 již bylo ukončeno), v nichž jako oprávněný vystupuje Dopravní podnik a u nichž je exekuce prováděna soudním exekutorem JUDr. Podkonickým, Ph.D.
12. Ve vztahu k těmto řízením Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že použitelný právní rámec spojování tvoří pouze ustanovení §112 o. s. ř. Jak totiž plyne z předchozí judikatury zdejšího soudu, právní úpravu spojování přímo a jen v exekučních řízeních zakotvenou v ustanovení §37 odst. 3, odst. 4 exekučního řádu lze použít jen na řízení zahájená dnem nabytí účinnosti citované novely exekučního řádu, tj. dnem 1. 1. 2013 (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3317/14 či usnesení ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 3318/14). Jak již bylo zmíněno výše, předmětná řízení byla zahájena v rozmezí let 2009 a 2010.
13. Ke spojování věcí dle ustanovení §112 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v minulosti opakovaně, přičemž ve své judikatuře [počínaje nálezem ze dne 21. 1 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125)] připomíná, že ustanovení §112 o. s. ř., podle něhož může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků, je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že obecné soudy musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty, na něž ostatně odkazuje rovněž stěžovatelka, by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí. Tento výše citovaný právní závěr byl vyjádřen v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 sice toliko formou obiter dicti, následně byl nicméně do řady nálezů začleněn již jako jejich ratio decidendi [srov. např. nálezy ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609), ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2013/10 (N 154/62 SbNU 347) a ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 247/11 (N 180/63 SbNU 91)].
14. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2013/10 Ústavní soud dále konstatoval, že za situace, kdy se justiční informační systémy neustále zdokonalují, je vždy nutné zvažovat, zda skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, které k příslušnému soudu nebo soudnímu exekutorovi napadnou, z důvodů procesní ekonomie nespojit. Přestože totiž soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení i z důvodu výše zmiňované minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí. Pro posouzení nyní projednávaného případu je podstatný závěr, že k individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný.
15. Posledně uvedený požadavek, tj. rozumné odůvodnění, jež vylučuje nahodilost, byl zdůrazněn rovněž ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3699/14. V dané věci totiž přistoupil Ústavní soud ke zrušení napadeného usnesení právě z důvodu, že v něm zcela absentovala odpověď na otázku, proč nedošlo ke spojení souběžně probíhajících exekucí.
16. Obdobný deficit, jemuž, jak plyne z výše uvedeného, přiznává judikatura zdejšího soudu ústavněprávní význam, však v nyní projednávané věci nebyl shledán, neboť obvodní soud v napadeném rozhodnutí rozvedl, byť relativně stručně, proč za dané situace nemohl přistoupit ke spojení zmíněných exekučních řízení, v nichž jako oprávněný vystupuje Dopravní podnik. Na závěrech exekučního soudu, že se tato řízení nacházejí v různých procesních fázích, nehodlá Ústavní soud s přihlédnutí k výše zmíněným východiskům, tj. minimalizaci zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci a procesnímu charakteru napadeného rozhodnutí, cokoliv zpochybňovat.
17. Opodstatnění má rovněž stanovisko obvodního soudu, že stěžovatelka mohla o spojení svých řízení zažádat již daleko dříve. Zdejší soud totiž ve věcech týkajících se spojení řízení [srov. např. nález ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13 (N 129/78 SbNU 51)] v minulosti zdůraznil klasickou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (nechť každý si střeží svá práva). V tomto rozhodnutí Ústavní soud nicméně zohlednil konkrétní okolnosti případu a nedostatek bdělosti stěžovateli, který byl nemocný, vyššího věku a nacházel se v bědných životních podmínkách, takže jeho schopnost účinně se právně hájit byla nepochybně oslabena, prominul. Zranitelnost stěžovatelů je zohledňována rovněž v případech nezletilých [typicky spory týkající se jízdy načerno - srov. např. nález ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1765/14 (N 248/83 SbNU 875)]. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud tyto "zvláštní okolnosti" neshledal. Nic v napadeném rozhodnutí, resp. v ústavní stížnosti totiž nenaznačuje, že by stěžovatelka byla ve srovnatelně zranitelném postavení. Nelze ani přehlédnout, že v době zahájení exekučních řízení, v nichž jako oprávněný vystupuje Dopravní podnik, měla stěžovatelka již 26 let. S procesní aktivitou účastníka řízení ostatně počítá rovněž komentářová literatura (srov. JIRSA, J. Spojení věcí. In: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 197) vztahující se k ustanovení §112 o. s. ř., dle které "i když ze zákona nevyplývá pro účastníka právo na spojení věcí, [...] je vhodné vždy soudu naznačit, že vedle jednoho řízení probíhá jiné, souvisící. S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že zdůraznění nedostatku náležité bdělosti na straně stěžovatelky má své opodstatnění.
18. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným usnesením obvodního soudu nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu