ECLI:CZ:US:2019:2.US.4302.18.1
sp. zn. II. ÚS 4302/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem Radlická 2000/3, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018 č. j. 15 Co 483, 484/2018-1725 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 8. 2018 č. j. 6 P 352/2018-1593, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na rodinný život [čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], právo na péči o děti a jejich výchovu (čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Dále namítá porušení ustanovení čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 16 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 7. 2017 č. j. 14 Nc 357/2015-379 byly nezletilé svěřeny do střídavé péče obou rodičů s intervalem střídání každých 14 dnů. Dne 7. 12. 2017 byl v návaznosti na odvolání matky vydán rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 500/2016-1006, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že nezletilé byly svěřeny do výlučné péče matky. Své rozhodnutí soud odůvodnil vyostřenými vztahy mezi rodiči vedoucími až k fyzickým potyčkám a podávání trestných oznámení. V řízení, ve kterém v mezidobí došlo ke změně místně příslušného soudu z důvodu přestěhování nezletilých k matce na Prahu 9, byla následně podána řada návrhů na předběžné opatření týkající se úpravy péče o nezletilé či dokonce volby školního zařízení pro nezletilé, přičemž většina návrhů byla zamítnuta.
3. Dne 27. 8. 2018 rozhodl k návrhu otce na vydání předběžného opatření Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou A. a nezletilou K. v každém sudém týdnu v kalendářním roce od čtvrtka od 15.00 hod do bezprostředně následujícího pondělí do 8.00 hod s převzetím a předáním ve školním zařízení (výrok I.). Návrhy otce na uložení povinnosti matce zdržet se jakýchkoli psychiatrických či psychologických vyšetření či intervencí nezletilých bez souhlasu stěžovatele a zabránit kontaktu nezletilých s PhDr. Alenou Uváčikovou obvodní soud zamítl (výroky II. a III.). Dále zamítl i návrh na vydání předběžného opatření proti PhDr. Aleně Uvačikové o uložení povinnosti zdržet se jakéhokoli kontaktu s nezletilými (výrok IV.). V odůvodnění uvedl, že péče byla soudem předběžně upravena s ohledem na neschopnost rodičů dohodnout se na podmínkách péče a s ohledem na přání nezletilých a jejich časových možnostech. Obvodní soud rovněž doplnil, že otec se od března 2018 s nezletilými nestýká nikoli pouze z důvodů na straně matky.
4. Proti usnesení obvodního soudu podali stěžovatel i matka nezletilých odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že potvrdil výroky týkající se psychiatrických a psychologických vyšetření a kontaktu nezletilých s PhDr. Alenou Uváčikovou (výroky II. až IV.) a změnil výrok I. týkající se úpravy styku stěžovatele s nezletilými tak, že rozsah styku omezil na dobu od pátku v každém sudém týdnu od 17:00 hod. do bezprostředně následujícího pondělí do 7:50 hod. V odůvodnění uvedl, že úprava rozsahu péče o nezletilé děti musí zohledňovat nejlepší zájmy dítěte; právní úprava preferuje dohodu mezi rodiči před direktivním rozhodnutím soudů. U dětí, které jsou svědky či oběťmi násilí mezi rodiči, mohou vznikat různé vývojové či psychické poruchy. Institut předběžného opatření v opatrovnickém řízení neslouží ke komplexní úpravě péče o nezletilé, nýbrž pouze k úpravě poměrů do vydání rozhodnutí ve věci samé tak, aby otec nebyl z kontaktu s dětmi vyloučen. V posuzované věci by postačila úprava ve výrazně menším rozsahu. Nicméně vzhledem k tomu, že matka souhlasila s úpravou styku v rozsahu celého víkendu v každém sudém týdnu, soud změnil rozhodnutí obvodního soudu dle návrhu matky a více styk neomezoval.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí městského soudu je svévolné a v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ve věcech úpravy zatímních poměrů v řízení o péči o nezletilé (zejména nález sp. zn. I. ÚS 618/05). Porušení práva na rodičovskou péči a práva na soukromý život stěžovatel spatřuje v minimalistické úpravě styku (jeden víkend za čtrnáct dní), i když pro takovou úpravu není žádný důvod s ohledem na věk nezletilých. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že v řízení bylo zcela opomenuto přání a hledisko nezletilých, přestože jsou s ohledem na svůj věk a intelekt schopny formulace vlastního názoru. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud opomenul vypořádat námitky stěžovatele, nezohlednil stěžovatelem odkazovanou judikaturu Ústavního soudu a v řízení zmiňuje skutečnosti, které jsou v hrubém rozporu se skutkovým stavem i spisem. Obecné soudy rovněž v odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec nereflektovaly pravomocné odsouzení matky nezletilých za trestný čin křivé výpovědi spáchaný v přímé souvislosti s úpravou styku stěžovatele s nezletilými. Stěžovatel rovněž namítá, že v řízení došlo k porušení zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, neboť mu byla jako oběti křivého obvinění způsobena sekundární újma. Závěrem stěžovatel žádá Ústavní soud, aby přehodnotil svůj zdrženlivý přístup k přezkumu předběžných opatření. Předběžná opatření v opatrovnických věcech mohou dle stěžovatele výrazně ovlivnit výsledek řízení, neboť dosavadní úprava péče je často používána jako důvod pro svěření nezletilého do péče matky. V případě dlouho trvajících řízení mohou rovněž případné škody napáchané na psychice dítěte a na jeho vztazích s rodičem být nenapravitelné.
6. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že postupoval v souladu s judikaturou vrcholných soudů a v zájmu nezletilých a své závěry řádně odůvodnil. Ve zbytku odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Matka nezletilých se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
7. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Ústavnímu soudu naopak nenáleží posuzovat správnost aplikace podústavního práva či hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních.
10. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Rozhodování o úpravě péče o nezletilé je nicméně doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé.
11. Zároveň se v nyní projednávané věci nejedná o konečnou úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, nýbrž o úpravu zatímní, a to formou předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního proto nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16).
12. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatel nijak nezpochybnil ani zákonný podklad k vydání předběžného opatření, ani pravomoc obecných soudů toto předběžné opatření vydat, ani svévoli při tomto vydání. Stěžovatel toliko nesouhlasí s výsledkem tohoto řízení. Má jen za to, že obecné soudy měly při rozhodování o nařízení předběžného opatření přisoudit jinou váhu jím tvrzeným skutečnostem.
13. Stran námitky nedostatečného posouzení skutkového stavu a vypořádání všech stěžovatelových námitek týkajících se chování matky Ústavní soud opakuje, že řízení o vydání předběžného opatření je třeba posuzovat se zřetelem ke specifickému účelu tohoto institutu, jímž je ne-li okamžitá, pak přinejmenším urychlená prozatímní úprava poměrů do doby rozhodnutí o věci samé. Rozsah dokazování se proto omezuje pouze pro potřeby naplnění tohoto účelu. V době vydání předběžného opatření již proběhla dvě ústní jednání a spisový materiál obsahoval tři svazky vzájemných podání rodičů, jejich emailové a jiné komunikace, zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí, psychologických posudků a v neposlední řadě protokol o výslechu obou nezletilých, obecné soudy již proto měly řádné povědomí o vývoji rodinné situace. Pro účely vydání předběžného opatření tak další zkoumání skutkového stavu či provádění dalších důkazů nebylo třeba; v tomto typu řízení ostatně zákon ani konání ústního jednání nepředpokládá.
14. Rozsah styku stěžovatele s nezletilými není Ústavní soud při přezkumu předběžného opatření oprávněn přezkoumávat. Lze pouze podotknout, že rozhodnutí nebylo v tomto směru ani excesivní, ani svévolné. Předběžné opatření bylo vydáno s ohledem na předchozím pravomocným rozsudkem odvolacího soudu zrušenou střídavou péči a svěření nezletilých do výlučné péče matky. Bude na posouzení obecných soudů v řízení o věci samé, aby znovu podrobně posoudily vývoj rodinné situace, jakož i vzájemný vztah stěžovatele a nezletilých. Je nicméně třeba vytknout městskému soudu jeho konstatování, že by v posuzovaném případě postačovala úprava styku v rozsahu podstatně menším, které se hrubě příčí judikatuře Ústavního soudu, který konzistentně zdůrazňuje rovnost v právech a povinnostech obou rodičů při výchově a péči o nezletilé děti. Navzdory tomuto konstatování však výsledné řešení mezitimní úpravy styku excesivní nebylo, nebyl proto dán důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
15. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci (nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017). V posuzované věci však byl názor obou nezletilých zjištěn při ústním jednání dne 21. 7. 2017. Pro účely vydání předběžného opatření tak bylo tomuto požadavku ze strany obecných soudů dostáno.
16. Ústavní soud považuje za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, závěrem připomenout, že předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem a ne z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé "kvazidefinitivním" rozhodnutím. Nepřiměřeně dlouhé soudní řízení vskutku harmonii v životě nezletilých nepřispívá. V posuzovaném řízení lze jeho délku z části vytknout obecným soudům, zejména Krajskému soudu v Ostravě, u kterého řízení o odvolání trvalo více než rok a půl, přičemž ústní jednání bylo, aniž by k tomu byl dán jakýkoli důvod, odročeno a konáno s téměř půl roční prodlevou. Ústavní soud však nemůže přehlédnout, že neshody mezi rodiči zjevně přerostly v lítý "boj o dítě", ve kterém bylo zapomenuto na primární účel celého řízení, a to nalezení řešení, které by nezletilým zajistilo péči obou rodičů a možnost dále vyrůstat v harmonickém a láskyplném prostředí. Posuzovaný případ však nemůže mít svého vítěze, nýbrž pouze své smutné poražené - A. a K. Nezbývá proto než doufat, že rodiče naleznou v zájmu svých dětí společnou řeč a začnou konsensuálně spolupůsobit s cílem zajištění jejich všestranného budoucího rozvoje.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu