ECLI:CZ:US:2019:2.US.4311.18.1
sp. zn. II. ÚS 4311/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., advokáta, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2018, č. j. 12 Co 175/2018-835, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 3. 2018, č. j. 99 P 437/2016-574, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 99 P 437/2016-630, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů, výživného a styku stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilé dceři E., jejíž matkou je Z. P.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud Plzeň - město (dále též jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů (výrok I.) a upravil styk stěžovatele s nezletilou (včetně způsobu jejího předávání) tak, že je oprávněn se s ní stýkat každý lichý týden v době od čtvrtka od 15:00 hodin do sudého úterý do 8:00 hodin, kdy nezletilou E. převezme ve školním zařízení, kde jí po skončení styku předá zpět, přičemž prázdninové styky a velikonoční a vánoční svátky byly upraveny přibližně v jedné polovině pro každého z rodičů ve výroku specifikovaným způsobem (výrok II.). Okresní soud stěžovatele zavázal přispívat na výživu nezletilé s účinností od právní moci tohoto rozsudku částkou 20.000 Kč měsíčně (výrok III.). V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud uvedl, že "znalkyně [PhDr. M. Kopárková] střídavou péči v současné době nedoporučila, a to s ohledem na aktuální v podstatě konfliktní vztahy rodičů. Za současné situace není střídavá péče v zájmu nezletilé E. Znalkyně však doporučila minimálně zachování současných kontaktů otce a dcery, raději sloučeného do uceleného bloku. Proto soud zahájil řízení o úpravě styku otce a nezletilé E." a oproti předchozímu stavu umožnil stěžovateli styk širší, čemuž odpovídala rovněž adekvátní úprava výživného sníženého z původních 30.000 Kč měsíčně na částku 20.000 Kč měsíčně. S ohledem na tyto závěry zamítl soud doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 5. 2018 návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilou na částku 60.000 Kč měsíčně.
4. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podali odvolání jak matka nezletilé, tak i stěžovatel. Zatímco matka nesouhlasila pouze se stanovenou výší vyživovací povinnosti stěžovatele a požadovala s ohledem na majetkové poměry stěžovatele a odůvodněné potřeby nezletilé částku ve výši 40.000 Kč měsíčně, stěžovatel se domáhal svěření nezletilé do střídavé výchovy s frekvencí jednoho týdne, která se mu s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu jevila jako jediné správné řešení, zcela v souladu se závěry judikatury Ústavního soudu, s nimiž jsou právní závěry okresního soudu údajně v rozporu. Konkrétně stěžovatel poukázal na to, že konfliktní vztahy mezi rodiči nemohou být překážkou střídavé výchovy za předpokladu, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí. Soud prvního stupně nevzal dle stěžovatele do úvahy, že "z podstatně větší části života nezletilé o ni pečoval a řádně dbal o citovou, rozumovou a mravní výchovu."
5. Krajský soud v Plzni ("krajský soud") shledal ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem jako částečně důvodné pouze odvolání matky nezletilé, když rozsudek okresního soudu změnil ve výroku týkajícím se výživného (stěžovatel byl zavázán počínaje dnem 1. 9. 2018 platit na výživu nezletilé částku 25.000 Kč měsíčně). Ve výroku o styku stěžovatele s nezletilou provedl odvolací soud pouze technickou změnu (doba předání nezletilé byla z praktických důvodů vázána na počátek a ukončení vyučování). Ve zbývajících částech krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř.").
6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o posudek navrhovaný a zajištěný stěžovatelem, při jehož hodnocení poznamenal, že "jej neodmítá jako celek s tím, že by byl jednostranný, jak namítali ostatní účastníci řízení. Posudek podává osobní charakteristiku otce a nezletilé [...] Problematické stránky předloženého posudku vidí odvolací soud tam, kde se závěry znalců neshodují", přičemž odvolací soud poukázal na vnitřní rozpornost posudku v částech týkajících se přání dítěte (srov. bod 14 cit. rozsudku). Krajský soud proto v ohledu zjišťování přání dítěte přiložil váhu stanovisku opatrovníka, který byl s rodinou v kontaktu, a mimo jiné zjišťoval i názor nezletilé (opatrovník uvedl, že nezletilá projevuje přání být ve výhradní péči matky a mít s otcem kontakt). Na základě takto zjištěného skutkového stavu se krajský soud ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu o zamítnutí návrhu otce na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, vycházejícím zejména z výše citovaného znaleckého posudku PhDr. M. Kopárkové, který stran vhodnosti střídavé péče dospívá ke stejnému (nedoporučujícímu) závěru jako opatrovník, a s výjimkou zmíněné technické změny potvrdil rovněž formát úpravy styků nezletilé a stěžovatele. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud mimo jiné konstatoval, že tato "úprava nevede k výraznému upřednostnění pouze jednoho z rodičů, nejde proti přání nezletilé, tak jak je prezentoval její opatrovník." Krajský soud proto na základě konkrétních skutkových okolností nyní projednávaného případu dospěl k názoru, že pro nevhodnost nařízení střídavé péče svědčí především fakt, že "od poslední úpravy péče o nezletilou se z rozhodných skutečností změnilo podstatným způsobem pouze to, že se zhoršil vztah mezi rodiči nezletilé, kteří již spolu nedokážou efektivně komunikovat, a to ani ohledně běžných záležitostí týkajících se výchovy dcery [...] Odvolací soud proto neshledává důvod, aby zhoršený vztah rodičů, jako jediná podstatná změněná okolnost, vedl ke změně upraveného režimu péče o nezletilou; naopak má za to, že tato skutečnost střídavou péči vylučuje."
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a podrobně polemizuje s konkrétními důvody (zejména krajského soudu), na jejichž základě bylo odmítnuto stanovení střídavé výchovy nezletilé. Je toho názoru, že v zájmu nezletilé naopak střídavá výchova je, a pokud ji soudy vyloučily za situace, kdy oba rodiče stejnou měrou splňují všechna kritéria, vymezená v judikatuře Ústavního soudu, aniž by pro takový postup uvedly relevantní důvody, porušily jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů, že problémová komunikace mezi rodiči je klíčovým důvodem vylučujícím stanovení střídavé výchovy nezletilé. Nadto zpochybňuje objektivitu samotného postoje nezletilé, když poukazuje na zjevné ovlivnění (indoktrinaci a programování) ze strany matky. Rovněž napadá hodnocení provedených důkazů, zejména jím zajištěného revizního posudku. Odmítá, že by byl tento posudek vnitřně rozporný a dovozuje z něj jednoznačné přání nezletilé nečinit mezi rodiči rozdíly. Naopak napadá nelogičnost znaleckého posudku PhDr. M. Kopárkové. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy v rámci své rozhodovací činnosti nezohlednily skutečnost, že o nezletilou vždy řádně pečoval a dbal o její citovou, rozumovou a mravní výchovu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému dítěti, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), na který stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje].
11. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. A právě v tomto aspektu rozhodování obecných soudů v nyní projednávaném případě pak stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, neboť je toho názoru, že obecné soudy tuto premisu nerespektovaly, navzdory skutečnosti, že oba rodiče dle názoru stěžovatele tato kritéria splňují přinejmenším stejnou měrou (stěžovatel v ústavní stížnosti navíc uvádí, že "výchovné prostředí u matky je dokonce i právně závadové").
12. S tímto hodnocením stěžovatele se nicméně Ústavní soud neztotožňuje, neboť je jednak založeno na velmi zjednodušeném a z pohledu stěžovatele do značné míry subjektivním výkladu závěrů judikatury Ústavního soudu ohledně rozhodování obecných soudů o stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, když v něm pomíjí konkrétní specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které v současnosti střídavou výchovu nezletilé vylučují, a to pro její rozpor se základním postulátem řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
13. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá (což ovšem stěžovatel při její citaci v ústavní stížnosti pomíjí), že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
14. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
15. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilé, kterou ponechaly v péči matky, přičemž přistoupily k rozšíření úpravy styku nezletilé se stěžovatelem, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy svěření nezletilé do střídavé výchovy odmítly jako nevhodné a v rozporu s jejím nejlepším zájmem, což také s oporou v provedených důkazech (znalecký posudek PhDr. M. Kopárkové a doporučení kolizního opatrovníka) a dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem odůvodnily. Pro zdejší soud je rovněž podstatné upozornění kolizního opatrovníka, že nezletilá ve svých vyjádřeních projevuje přání být ve výhradní péči matky a mít s otcem kontakt (srov. bod 4 rozsudku krajského soudu). S ohledem na výše předestřené úvahy (citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14) nelze obecným soudům vytýkat ani to, že při zamítnutí návrhu střídavé péče zohlednily výrazně konfliktní vztahy rodičů. Přehlédnout rovněž nelze skutečnost, že stěžovatel se svým návrhem před obecnými soudy částečně uspěl, jelikož ve srovnání s předchozím stavem úpravy výchovných poměrů mu byl umožněn styk s nezletilou dcerou v širším rozsahu, čemuž odpovídalo i přiměřené snížení částky výživného.
17. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto ponechaly nezletilou ve výlučné péči její matky, ovšem s důrazem na to, aby byly zachovány vzájemné citové vazby mezi ní a stěžovatelem. Tomuto požadavku také obecné soudy přizpůsobily i způsob a rozsah úpravy styku se stěžovatelem.
18. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení střídavé výchovy u nezletilé není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (přání dítěte, změna negativních vzájemných vztahů mezi rodiči). Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilé nevyžadují změnu jejích výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke své nezletilé dceři, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilých dětí spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu