ECLI:CZ:US:2019:2.US.4327.18.1
sp. zn. II. ÚS 4327/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ALANTI, a. s., se sídlem Smetanovo nábřeží 1238/20a, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Denisem Mitrovičem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 23 Cdo 2423/2018-498 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017 č. j. 1 Cmo 220/2016-463, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") ze dne 29. 8. 2016 č. j. 1 Ecm 25/2011-428 bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 152 631 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývající části - ve výši 2 070 Kč - se žaloba zamítá (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 193 905, 32 Kč (výrok II.) a náhradu nákladů vzniklých státu ve výši 955 Kč (výrok III.). Předmětem sporu bylo zaplacení finanční částky za opravu strojního zařízení FRIŠPAK, kterého se žalobkyně nejprve domáhala z titulu smlouvy o dílo a následně z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Po provedení dokazování mimo jiné i znaleckým posudkem znalce z oboru strojírenství za účelem posouzení zvýšení užitné hodnoty předmětného stroje opravou nalézací soud žalobě ve výše uvedeném rozsahu vyhověl. Námitku, uplatněnou stěžovatelkou až v závěrečné fázi řízení, že nebyla vlastníkem příslušného stroje, nalézací soud posoudil jako účelovou. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, neboť se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že jí byla ze strany obecných soudů uložena povinnost zaplatit cenu za dílo, které si neobjednala. Obecné soudy nevzaly v potaz, že žalobkyně neprokázala podstatné náležitosti smlouvy o dílo, tedy zejména rozsah a cenu díla. Stěžovatelka dále brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který se její argumentací nezabýval a dovolání odmítl jako nepřípustné. V řízení tak dle stěžovatelky došlo k porušení zásady zákazu odepření spravedlnosti.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu