ECLI:CZ:US:2019:2.US.4336.18.1
sp. zn. II. ÚS 4336/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Černice, se sídlem Velešín, Černice 1, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 2354/2018-199, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 3 Co 55/2017-165, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2017, č. j. 11 C 36/2016-101, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo porušeno její legitimní očekávání na zmnožení majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že citovaným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na nahrazení rozhodnutí státního pozemkového úřadu tak, aby stěžovatelce byly vydány pozemky v katastrálním území Rájov - Černice, blíže identifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tento rozsudek potvrdil Vrchní soud v Praze a následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť vrchní soud se při posuzování případu neodchýlil od relevantní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Spornou se v nyní projednávané věci jevila interpretace ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), podle něhož povinná osoba (tzn. stát, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období, "pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních."
6. Již Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení vysvětlil, že v řízení, z něhož vzešla shora citovaná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, nebyla redukována funkční souvislost ve smyslu právě citovaného ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. na možnost uplatňování vlastnictví k nemovitosti jiné (tzn. takové, kterou oprávněná osoba - zde stěžovatelka - již vlastní anebo jí má být vydána podle citovaného zákona). Jakým způsobem musí být naplňována zmíněná funkční souvislost, přitom podrobně a přesvědčivě vysvětlil především nalézací soud (str. 7-9 napadeného rozsudku), který za tím účelem uváděl i řadu konkrétních příkladů. Nutno přitom vyjít z toho, že pozemky, jejichž vydání se stěžovatelka s odkazem na funkční souvislost s jinými pozemky v jejím vlastnictví domáhá, svoji funkci (zjednodušeně řečeno: zejména napomáhání přirozené cirkulaci vody v krajině) nenaplňují jen k nemovitému majetku stěžovatelky, nýbrž k celé oblasti. Stěžovatelka přitom ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by na její nemovitý majetek mělo jakýkoliv negativní vliv, že sporné pozemky přímo nevlastní.
7. Závěry obecných osudů, spočívající na úvaze, že zákonem zmiňovaná funkční souvislost není dána pouhou prostorovou souvislostí (tzn. přímým sousedstvím) pozemků a ani shodným způsobem jejich obhospodařování, jednotným využitím a účelem, nýbrž teprve tím, že jednu věc bez druhé není možno využívat buď vůbec, anebo pouze ztíženě či omezeně, proto považuje Ústavní soud za logické a ústavně konformní. Podstatná je totiž také okolnost, že právě nemožnost vydat majetek z důvodu chybějící funkční souvislosti kryje finanční náhrada podle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb. Jak se totiž podává z důvodové zprávy k tomuto zákonnému ustanovení, "suma finančních náhrad určených pro všechny tyto církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 a nemá být těmto církvím a náboženským společnostem podle tohoto zákona vydán."
8. Na těchto závěrech nic podstatného nemůže změnit ani odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, týkající se obrazu "Madony z Veveří" a jeho funkční souvislosti s kaplí Matky Boží na Veveří. Tento odkaz stěžovatelky neobstojí již proto, že v nyní projednávané věci nebyla podstatnou otázka sakrální povahy obrazu, z níž byla funkční souvislost dovozena (ta nebyla zpochybněna). Není tedy možné na tento obraz nahlížet jako na "pouhou" věc, byť třebas vysoké muzeální či umělecké hodnoty; k takové "myšlenkové redukci" ovšem ale stěžovatelka svojí argumentací a odkazem na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve svých důsledcích směřuje. Žádný nemateriální či spirituální rozměr funkční souvislosti přitom v právě projednávaném případě zcela zjevně dán není.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo ústavně nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu