ECLI:CZ:US:2019:2.US.466.19.1
sp. zn. II. ÚS 466/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018 č. j. 69 Co 400/2018-770, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 10. 4. 2018 č. j. 48 EXE 1284/2011-732 odmítl pro opožděnost dovolání stěžovatele podané proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 10. 2015 č. j. 69 Co 400/2014-376 ve věci exekučního řízení pro částku 7 800 Kč. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 5. 11. 2015, dovolání bylo podáno dne 17. 2. 2016, tedy po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty. V odvolání proti odmítnutí dovolání stěžovatel namítal, že obvodní soud nijak neprokázal, že mu bylo usnesení doručeno dne 5. 11. 2015. Rozhodnutí převzal 20. 1. 2016, dovolání proto bylo podáno včas.
3. Městský soud z obsahu spisu zjistil, že usnesení městského soudu č. j. 69 Co 400/2014-376 bylo doručeno tehdejší zástupkyni stěžovatele JUDr. Haně Marvanové prostřednictvím datové schránky dne 5. 11. 2015. Dovolání bylo proto podáno opožděně. Usnesení obvodního soudu proto potvrdil.
4. Stěžovatel ve velmi stručně pojaté ústavní stížnosti namítá, že v předcházejícím řízení proběhlo odvolací řízení bez nařízení ústního jednání a stěžovateli nebylo řádně doručeno rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, podle kterého musí obě strany s nenařízením ústního jednání souhlasit. V předchozím řízení si však odvolací soud souhlas účastníků nevyžádal. Neproběhlo elementární dokazování a soud si učinil nesprávný závěr ve věci pouze na základě tvrzení exekutora. Dále stěžovatel uvádí, že ve věci bylo nesprávně doručováno bývalé právní zástupkyni stěžovatele, která mu rozhodnutí soudu nepředala. Stěžovatel rovněž upozorňuje na rozsáhlost a nepřehlednost případu a souvisejícího spisového materiálu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
7. V posuzovaném případě bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu ve věci odmítnutí dovolání pro opožděnost. Námitky týkající se údajných vad předchozího řízení měl stěžovatel uplatnit dříve, v nynějším řízení je již Ústavní soud posuzovat nemůže. Nad rámec posuzované věci Ústavní soud konstatuje bagatelní povahu předchozího řízení. Co se týče otázky uplynutí lhůty k podání dovolání, městský soud ze soudního spisu ověřil, že rozhodnutí bylo tehdejší zástupkyni stěžovatele řádně doručeno prostřednictvím datové schránky. Stěžovatel proti tomuto závěru soudu nevznáší žádné důkazy, ani Ústavní soud jej nemá důvod zpochybňovat. Není ostatně rolí Ústavního soudu ověřovat skutková zjištění učiněná obecnými soudy. Ohledně údajného pochybení ve vztahu mezi předchozí zástupkyní a stěžovatelem odkazuje Ústavní soud na zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, který advokátům ukládá povinnosti, které mají mimo jiné zabezpečit průběh právního zastoupení. Zástupkyně byla povinna zastupovat zájmy stěžovatele a jednat v jeho prospěch. Ústavní soud, stejně jako jakýkoli jiný soud není primárně povolán vstupovat do vztahu mezi advokátem a klientem, zejména pokud advokát v případu vystupoval na základě plné moci. Hodnotit tyto vztahy bez dalšího by mohlo představovat nepřípustný zásah veřejné moci do práva na obhajobu.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu