ECLI:CZ:US:2019:2.US.5.19.1
sp. zn. II. ÚS 5/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti, kterou podal F. H., zastoupený Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2018 č. j. 25 Co 275/2018-120 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. července 2018 č. j. 19 C 51/2017-111, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 51/2017, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (průtahy) a vydáním nezákonných rozhodnutí v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 4/98 a poté pod sp. zn. 36 C 201/2011, ve výši 798 000 Kč a 9 000 000 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 19 C 51/2017-75 zamítl návrh na spojení řízení s řízením vedeným pod sp. z n. 23 C 100/2007 (výrok I.), řízení co do požadavku na zaplacení peněžního zadostiučinění za průtahy v řízení ve výši 798 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.), žalobu požadující uložení povinnosti žalované na zaplacení nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím ve výši 9 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Proti rozsudku podal stěžovatel včasné dovolání, avšak na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 90 000 Kč nereagoval, a proto obvodní soud usnesením ze dne 17. 4. 2018 č. j. 19 C 51/2017-89 řízení o odvolání zastavil. Proti usnesení o zastavení odvolacího řízení podal stěžovatel včasné odvolání a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků z důvodu nemajetnosti a nepříznivé zdravotní situace.
Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť měl za to, že dostatečně věrohodně nerozkryl svoje majetkové poměry, neuvedl žádný svůj měsíční příjem, měsíční výdaje, kde žije, jakým způsobem bydlí, zda má nějaké dluhy, zkráceně vyjádřeno, stěžovatel tvrdil a prokazoval své poměry značně kuse, způsobem neumožňujícím soudu udělat si nepochybnou a hodnověrnou představu o jeho majetkových poměrech. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
Ze spisu obvodního soudu se dále podává, že městský soud usnesením ze dne 21. 1. 2019 č. j. 25 Co 358/2018-124 potvrdil jako věcně správné rozhodnutí obvodního soudu o zastavení odvolacího řízení. Toto usnesení stěžovatel napadl dovoláním, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel po krátké rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledků řízení vyjádřil přesvědčení, že svoji nepříznivou finanční situaci dostatečně prokázal. Poukázal na to, že je v důsledku zákroku Policie ČR v roce 1995 částečně invalidní, není schopen si sehnat dlouhodobé zaměstnání a nemá prostředky ani na vlastní obživu, natož na úhradu vysokého soudního poplatku. Stěžovatel nesouhlasil s úvahou městského soudu, že není zcela nemajetný, je-li zastupován advokátem na základě plné moci, a uvedl, že existují různé přístupy při poskytování a odměňování právních služeb, např. zastoupení pro bono, poskytnutí odměny podle výsledku sporu, či jiné alternativní způsoby úhrady. Za omezení práva na přístup k soudu stěžovatel označil i postup obvodního soudu při stanovení poplatku za podání odvolání v rámci řízení na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Uvedl, že po podání žaloby, ale ještě před vydáním rozhodnutí v prvním stupni, byl s účinností od 30. 9. 2017 novelizován zákon o soudních poplatcích, bylo zrušeno osvobození od soudních poplatků ve věcech tohoto typu řízení a návrhy byly nově zpoplatněny částkou 2 000 Kč. Poplatek za podání odvolání nebyl pravděpodobně opomenutím zákonodárce upraven, takže dochází k absurdní situaci, kdy je stanoven podle obecné úpravy pro výpočet poplatku u žalob na plnění. Nepoměr mezi relativně nízkou výší poplatku za podání žaloby a poplatkem za podání odvolání v jeho případě vyměřeným ve výši 90 000 Kč vede stěžovatele k úvaze, zda není na místě úpravu provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. zrušit; připouští však, že k odepření spravedlnosti nevede samotný poplatek za podání žaloby, ale nedostatečná zákonná úprava. Stěžovatel však v tomto směru žádný návrh Ústavnímu soudu nečiní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska jejich tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od jejich placení, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy z žádného ustanovení Listiny výslovně nevyplývá, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, interpretace §138 odst. 1 o. s. ř., jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, při zjištění stop svévole např. při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011(N 96/61 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
V posuzovaném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že se nejedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo zřejmé, že předmětem jejich posouzení byly majetkové poměry stěžovatele, kterého za tím účelem vyzvaly k doložení a prokázání skutečností, které by oprávněnost jeho požadavku odůvodnily. Informace, které stěžovatel uvedl v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, obvodní soud vyhodnotil jako nedostačující pro (úplné) osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel své aktuální poměry vyčerpávajícím způsobem nepopsal a svá tvrzení dostatečně nedoložil. Toto zjištění koresponduje se závěrem, že obvodní soud neměl možnost učinit si nepochybnou a hodnověrnou představu o stěžovatelových majetkových poměrech, a neshledal proto předpoklady, jež by odůvodňovaly stěžovatelovo osvobození od soudních poplatků. Na závěru obvodního soudu, že stěžovatel nesplnil svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní, nic nemění ani jistá pochybnost městského soudu o nemajetnosti stěžovatele, je-li zastupován advokátem, neboť i městský soud shodně s obvodním soudem uzavřel, že stěžovatel své osobní, majetkové a výdělkové poměry jednoznačně nerozkryl a nedoložil.
Napadená rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu Ústavní soud nepovažoval za přepjatě formální, či poznamenaná stopami svévole, neboť závěr o nedostatečném prokázání stěžovatelových poměrů je závěrem odůvodňujícím nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro nesplnění jedné z podmínek stanovených v §138 odst. 1 o. s. ř., navíc jde o závěr opírající se o příslušnou zákonnou normu přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodněný a nevykazující žádné známky extrémního rozporu s učiněnými zjištěními.
Jakkoliv tedy stěžovatel může pociťovat neosvobození od soudních poplatků za nepříznivý dopad do svého procesního postavení, nebylo možné považovat napadená rozhodnutí za způsobilá založit zásah Ústavního soudu, neboť požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu byly v posuzované věci dodrženy. Skutečnost, že stěžovatel se soudními rozhodnutími nesouhlasí, nečiní z věci záležitost ústavně právního charakteru.
Jen na okraj Ústavní soud uvádí, že se k otázce vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci podle položky 1 bodu 1 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., resp. k výkladu novelizovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích, vyjádřil v nálezech sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 a sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Ratio decidendi těchto nálezů je však namístě uplatnit v řízení ve věci samé.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu