ECLI:CZ:US:2019:2.US.523.19.1
sp. zn. II. ÚS 523/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Píska, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 33 Cdo 2431/2018-196, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2017, č. j. 12 Co 666/2016-150, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 5. 2016, č. j. 9 C 335/2014-118, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Litoměřicích ("okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalovanému (obdarovanému), Petru Mikovi, odvolání daru formou určení, že je vlastníkem ideálního podílu o velikosti 6/8 k souboru pozemků přesně označených ve výroku a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení, že mu obdarovaný ublížil tak, že zjevně porušil dobré mravy v intencích ustanovení §2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Tento rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., a současně zdůraznil, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
6. Stěžovatel v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání a odvolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci (např. tím, že odmítly vyslechnout stěžovatelem navrženého svědka) a z provedeného dokazování vyvodily nesprávné právní závěry. Uvádí, že jednání žalovaného, který "v průběhu měsíce července 2012 neoprávněně odvezl 3 valníky, dne 4. 7. 2012 odcizil žací lištu kombajnu, v prosinci 2012, 26. 4. 2013, 30. 10. 2013, 7. 12. 2013 a dne 3. 3. 2014 propichoval pneumatiky, kradl naftu a vytrhal kabely z vozidel a v době od 19. 1. 2013 do 23. 1. 2013 poškodil nakladač", zjevně a hrubě porušilo dobré mravy a mělo být obecnými soudy vyhodnoceno jako jednání odůvodňující vrácení daru.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup okresního a krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
10. Jak okresní, tak i krajský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti (jež však zcela postrádá ústavněprávní rozměr), se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry velmi podrobně zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovaným závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatele je považuje za přesvědčivé a nacházející oporu v provedeném dokazování.
11. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Okresní i krajský soud totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu podrobně vyložily, proč stěžovatelovu návrhu nevyhověly. Po provedení obsáhlého dokazování, které krajský soud označil za přesvědčivé a logické (srov. s. 6 rozsudku krajského soudu), okresní soud uzavřel, že se žalovaný vůči stěžovateli dopustil pouze ojedinělého skutku - poškození vrat, který však není dostačujícím důvodem pro odvolání daru. Další shora tvrzené poškozující jednání žalovaného nebylo stěžovatelem prokázáno. Okresní soud rovněž odůvodnil (srov. s. 17 rozsudku okresního soudu), proč nevyslechl navrženého svědka V. Tesaře (jednalo se pouze o nepřímý důkaz, který by byl vzhledem k již provedenému dokazování nadbytečný), čímž dostál ústavním požadavkům plynoucím z práva na řádné soudní řízení. Ústavní soud by opakování toho, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, považoval za nadbytečné; na tomto místě tedy postačí toliko odkázat na přesvědčivá rozhodnutí okresního a krajského soudu.
12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel spíše jen předkládal vlastní skutkové závěry a neuvedl žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. S postupem a závěrem Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci se Ústavní soud ztotožňuje.
13. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu