ECLI:CZ:US:2019:2.US.54.19.1
sp. zn. II. ÚS 54/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kupčíka, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2018, č. j. 62 C 372/2017-142, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2018, č. j. 71 Co 169/2018-180, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na ochranu tělesné a duševní integrity zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); porušena měla být též zásada závaznosti vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel dne 13. 2. 2015 upadl na zamrzlé kaluži nacházející se na chodníku ve vlastnictví města Ostrava. Při pádu si způsobil vážná zranění dolní končetiny, vyžadující operační zákrok a následné léčení a rehabilitaci v délce přesahující 18 měsíců. Stěžovatel měl za to, že město jako vlastník chodníku nesplnilo své povinnosti a nepostaralo se o jeho zimní údržbu, čímž způsobilo (právně vyjádřeno) tzv. závadu ve schůdnosti ve smyslu §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Dle §27 odst. 3 téhož zákona je vlastník povinen škodu vzniklou v příčinné souvislosti se závadou schůdnosti nahradit. Celkovou škodu, skládající se ze soukromých výdajů na léčbu a rehabilitace spolu s bolestným, stěžovatel vyčíslil na 44.369 Kč.
3. Jelikož žalovaný (statutární město Ostrava) požadavek na náhradu škody odmítlo, stěžovatel jej zažaloval u Okresního soudu v Ostravě. Nalézací soud však napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Po provedeném dokazování totiž dospěl k závěru, že stěžovatel při chůzi nepostupoval s dostatečnou pozorností, neboť zmrzlá kaluž byla částečně viditelná a mohl se jí proto na širokém chodníku vyhnout. Naopak město Ostrava dostálo svým povinnostem, zimní údržba nebyla v daný okamžik a na předmětném místě bezprostředně nutná, neboť již několik dní nesněžilo a chodník byl až na kaluž bez sněhu, ledu či zmrazků. K odvolání stěžovatele rozsudek nalézacího soudu následně potvrdil odvolací soud.
4. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž námitky rozděluje do dvou okruhů. První z nich spočívá v nesprávném skutkovém i právním výkladu zmiňovaného pojmu "závada ve schůdnosti", provedeného obecnými soudy. Dle něj právě za situace, kdy chodníky byly bez sněhu a suché, nedává smysl dbát nějaké zvýšené opatrnosti. Zamrzlá kaluž se stala nepředvídatelnou překážkou, navíc se nacházela za rohem chodníku a byla ukryta keři živého plotu. Město jako vlastník naopak mělo zajistit odstranění závady zejména proto, že chodníky byly jinak v dobrém stavu. Je nelogické a popírá rovnost účastníků sporu, aby stěžovatel měl jako chodec preventivně postupovat se zvýšenou pozorností, neboť chodník může být vždy v zimě nebezpečný, zatímco vlastník je omluven díky tomu, že zimní údržbu neprováděl z důvodu dobrého počasí. Druhý okruh námitek má procesní charakter a spočívá v nesprávném hodnocení svědeckých výpovědí, které byly údajně vytrhávány z kontextu, potažmo přejímány ve smyslu právního posouzení prevenční povinnosti bez dalších důkazů.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50.000 Kč, jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 44.369 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze přitom v tomto ohledu považovat za bagatelní (také např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10).
9. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je výjimečně oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra subjektivního dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich osobní situaci (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 262/16). U stěžovatele nicméně podobná intenzita v daném řízení nenastává, resp. ani nebyla tvrzena. Z rozsudku nalézacího soudu a v něm rekapitulované výpovědi stěžovatele lze totiž sice vyčíst, že se úraz dotkl jeho dříve dosahovaných výdělků a že musel nakonec odejít do předčasného důchodu, což Ústavní soud nehodlá jakkoliv relativizovat a je si plně vědom všech negativních dopadů, které daná událost v životě stěžovatele způsobila. V ústavní stížnosti nicméně jakýkoliv potenciální zásadní dopad do majetkové sféry stěžovatele není tvrzen a ani Ústavní soud, s ohledem na žalovanou výši částky, proto neshledal shora požadovanou intenzitu zásahu do osobní sféry stěžovatele. Na jiné důvody překonání překážky bagatelnosti věci přitom stěžovatel nepoukazuje ani nepřímo.
10. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele, a to z dále uvedených důvodů.
11. První skupina námitek je sice zdánlivě propojena s údajně nesprávným výkladem ustanovení podústavního práva, v zásadě ovšem směřuje proti posouzení skutkových otázek obecnými soudy. Ústavnímu soudu ovšem skutkové okolnosti s ohledem na jeho již vymezenou pravomoc přezkoumávat nepřísluší. I tak ale Ústavní soud považuje za vhodné uvést, že názor nalézacího soudu, popírající povinnost města jako vlastníka v zimních měsících v rámci údržby i při příznivých povětrnostních podmínkách aktivně odstraňovat či zabezpečovat všechny zamrzlé kaluže na chodnících a zároveň dovozující povinnost chodce věnovat odpovídající pozornost případným překážkám při chůzi, nepostrádá elementární logiku a nelze jej považovat bez dalšího za ústavně vadný.
12. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele ani ve vztahu ke druhé skupině námitek. Stěžovatel přitom nerozporuje obsah výpovědí obou svědků podaný v rozsudku nalézacího soudu, napadá pouze některé části interpretace výpovědí. I v tomto případě tedy platí, že jde o skutkovou otázku, přičemž posouzení výpovědí nalézacím soudem nepůsobí jednostranně v neprospěch stěžovatele. V neposlední řadě svědecké výpovědi měly na zamítnutí žaloby pouze mizivý vliv (s. 10 rozsudku nalézacího soudu).
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu