ECLI:CZ:US:2019:2.US.586.19.1
sp. zn. II. ÚS 586/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Dobrovského 25, Olomouc, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, č. j. 54 Co 300/2018-287, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 6. 2018, č. j. 50 P 251/2016-265, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a výživného ve vztahu k nezletilému synovi J., jehož matkou je M. T.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na změnu výlučné matčiny péče na výlučnou péči otce, popřípadě na střídavou péči obou rodičů (výrok I.) a počínaje dnem 1. 9. 2016 zvýšil stěžovatelovu vyživovací povinnost z částky 6.000 Kč měsíčně na částku 12.000 Kč měsíčně (výrok II.). Obvodní soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit nedoplatek na zvýšeném výživném od 1. 9. 2016 v celkové výši 126.000 Kč (výrok III.) a o nákladech řízení (výroky IV., V. a VI.).
4. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze ("městský soud") shledal ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem částečně důvodné, když rozhodnutí okresního soudu změnil ve výroku týkajícím se nedoplatku na zvýšeném výživném (odvolací soud rozhodl, že nedoplatek ve shora vymezeném období stěžovateli nevznikl) a nákladovém (V.) výroku. Ve zbývajících částech, a tedy i ve výroku týkajícím se změny péče o nezletilého, městský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř.").
5. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, který doplnil o nově prokázané skutečnosti (zejména přestěhování se matky s nezletilým z P. do K.), přičemž neshledal důvody, které by ve smyslu ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ("o. z.") zakládaly změnu poměrů, a tedy i změnu péče o nezletilého. Odvolací soud přihlédl ke znaleckému posudku PhDr. Aleny Michalové, podpořenému její výpovědí, stanovisku kolizního opatrovníka a především přání samotného nezletilého. V podrobnostech pak odkázal na rozsudek soudu I. stupně, jenž stanovisko nezletilého vyjádřil následovně: "Nezletilý se vyjádřil, že chce bydlet u matky, možnost střídavé výchovy by mu nevadila, pokud by mohl i nadále chodit do stejné školy a nemusel k otci dojíždět takovou dálku." Obvodní soud proto uzavřel, že střídavá péče není v zájmu nezletilého z důvodu značné vzdálenosti bydlišť rodičů.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů, týkajícími se výchovy nezletilého, nesouhlasí, přičemž zejména namítá (s odkazem na nález zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13), že "jedná-li se o svěření dítěte do střídavé výchovy, je třeba vycházet z toho, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů." Uvádí, že "nyní přednáší argumentaci, na které setrvává celé řízení a byla rovněž stěžejní pro odvolání." Je toho názoru, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily všechna skutková tvrzení a provedené důkazy, resp. přecenily skutečnost, že mezi bydlišti stěžovatele a nezletilého je v současné době velká vzdálenost. Soudy navíc dle názoru stěžovatele pominuly, že "tuto vzdálenost svým jednáním vytvořila jen a jen matka nezletilého", které nadto vytýká, že "se znalostí toho, že stabilní prostředí je pro nezletilého s ohledem na jeho chování a vývoj vhodné, toto prostředí [přestěhováním do K.] zničehonic změnila." Stěžovatel setrvává na názoru, že v projednávaném případě došlo ke změně poměrů, která zakládá důvod pro změnu výchovy. Závěrem ústavní stížnosti uvádí, že soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, resp. v řízení před obvodním soudem docházelo k průtahům, což má nevratné důsledky pro jeho vztah s nezletilým.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému dítěti, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, předkládal v obdobném znění již v řízení před obvodním i městským soudem, což ostatně v ústavní stížnosti potvrzuje. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), na který stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje].
10. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. A právě v tomto aspektu rozhodování obecných soudů v nyní projednávaném případě pak stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, neboť je toho názoru, že obecné soudy tuto premisu nerespektovaly (stěžovatel v ústavní stížnosti navíc poukazuje na výchovné potíže, které jsou dle jeho názoru do jisté míry spojeny s laxní výchovou matky).
11. S hodnocením stěžovatele se nicméně Ústavní soud neztotožňuje, neboť je jednak založeno na velmi zjednodušeném a z pohledu stěžovatele do značné míry subjektivním výkladu závěrů judikatury Ústavního soudu ohledně rozhodování obecných soudů o stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, když v něm pomíjí konkrétní specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které v současnosti střídavou výchovu nezletilého vylučují, a to pro její rozpor se základním postulátem řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
12. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá (což ovšem stěžovatel při její citaci v ústavní stížnosti pomíjí), že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
13. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
14. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilého, kterého ponechaly v péči matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
15. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilému, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy svěření nezletilého do střídavé výchovy odmítly jako nevhodné a v rozporu s jeho nejlepším zájmem, což také s oporou v provedených důkazech (znalecký posudek PhDr. A. Michalové a doporučení kolizního opatrovníka) a dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem odůvodnily. Pro zdejší soud je podstatné vyjádření samotného nezletilého, jemuž bylo v době řízení před obvodním soudem 9 let. Názor nezletilého, jehož rozumová a emocionální vyspělost nebyla v řízení před obecnými soudy jakkoliv zpochybňována, tudíž lze považovat za relevantní kritérium [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645), v němž zdejší soud obecným soudům vytknul, že odmítly připustit, že i nezletilý (v té době 7-8letý) může mít vlastní názor a činit vlastní rozhodnutí a úsudky]. Jak vyplývá ze zprávy kolizního opatrovníka, Městské části Praha 13 (srov. bod 10 rozsudku obvodního soudu), nezletilý uvedl, že chce bydlet u matky, nicméně souhlasil by i se střídavou péčí, pokud by ovšem "mohl i nadále chodit do stejné školy a nemusel k otci dojíždět takovou dálku." Obecným soudům proto nelze vytýkat, že posledně uvedený aspekt v napadených rozhodnutích zohlednily, nikoliv však přecenily, jak předkládá stěžovatel, a to již z toho důvodu, že na velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů, jako překážku rozhodnutí o střídavé péči, poukázal sám nezletilý. Z vyjádření nezletilého dále vyplynulo, že by mu nevadilo, ani kdyby měl navštěvovat jinou školu (srov. bod 12 rozsudku obvodního soudu), k čemuž vzhledem k přestěhování do K. skutečně došlo. Ústavní soud přihlédl k tomu, že se nezletilý v novém školním kolektivu sžil (srov. bod 19 rozsudku městského soudu), přičemž souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že matce přestěhování do K. nelze klást k tíži (srov. bod 21 rozsudku městského soudu), a to již z toho důvodu, že z řízení před obecnými soudy nevyplývá, že by jejím záměrem bylo překažení či ztížení styku stěžovatele s nezletilým (srov. usnesení III. ÚS 1652/18 ze dne 5. 6. 2018).
16. Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje na údajně nepřiměřenou délku řízení, resp. průtahy v řízení před obvodním soudem, Ústavní soud konstatuje, že tato okolnost není v daném případě významná, jelikož ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí obecných soudů, nikoliv tzv. jiný zásah, pod který za určitých okolností mohou spadat právě i namítané průtahy v řízení. Nedává totiž žádný rozumný smysl, pokud by Ústavní soud (i v případě, že by dané řízení skutečně shledal nepřiměřeně dlouhým či konstatoval průtahy, k posuzování čehož nicméně není v této věci oprávněn) z tohoto důvodu rušil napadená rozhodnutí (jinou výrokovou možnost totiž nemá), což by totiž ve svém výsledku neznamenalo nic jiného, než opětovné otevření celého řízení a tedy i jeho další prodloužení. Takový výsledek, jenž by jistě nebyl v zájmu nezletilého, by navíc byl kontradikcí stěžovatelovy námitky, neboť sám uvádí, že řízení ve věcech péče o nezletilé má probíhat ve vší rychlosti.
17. Ústavní soud považuje za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, závěrem připomenout, že možnost stanovení střídavé výchovy u nezletilého není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (např. prosté plynutí času, v němž došlo kupříkladu ke změně postoje samotného nezletilého dítěte vůči úpravě výchovných poměrů). Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilého nevyžadují změnu jeho výchovných poměrů.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu