ECLI:CZ:US:2019:2.US.589.19.1
sp. zn. II. ÚS 589/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. N., t. č. v Psychiatrické léčebně Bohnice, se sídlem Ústavní 91, Praha 8, zastoupeného Mgr. Lucií Martin Nešporovou, advokátkou se sídlem Plaská 5, Praha 5, proti zásahu Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře spočívajícímu v nezákonném omezení svobody stěžovatele ve Vazební věznici Praha Ruzyně v období od 19. 12. 2018 do 11. 1. 2019, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá určení, že postupem Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře (dále jen "okresní státní zastupitelství") v řízení vedeném pod sp. zn. ZT 89/2018 došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhl, aby mu byla podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přiznána náhrada nákladů řízení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, kterého se měl dopustit tím, že dne 20. 7. 2018 udeřil poškozenou D. Š. do tváře a vytrhl jí z ruky mobilní telefon, se kterým z místa utekl. Dne 26. 7. 2018 byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") č. j. 6 Nt 1254/2018-8 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 8. 2018 č. j. 14 To 489/2018-20, a to z důvodů podle §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Dne 29. 8. 2018 byl vyšetřen jeho duševní stav MUDr. Bořkem Jandou, soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který dospěl k závěru, že u stěžovatele přichází v úvahu tři možné diagnózy (paranoidní schizofrenie, luetické onemocnění a agravace až simulace) a doporučil stěžovatelovu hospitalizaci za účelem upřesnění diagnostického závěru. Usnesením okresního soudu ze dne 20. 9. 2018 č. j. 6 Nt 1201/2018-12 (právní moc dne 5. 10. 2018) bylo na základě znalcova doporučení nařízeno stěžovatelovo pozorování na psychiatrickém oddělení Nemocnice vězeňské služby Brno. Dne 18. 10. 2018 (právní moc dne 8. 11. 2018) okresní soud rozhodl o stěžovatelově ponechání ve vazbě z důvodu trvajícího důvodu vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Soud shledal, že přípravné řízení probíhá bez průtahů, nemůže být nicméně zatím skončeno z důvodu nařízeného pozorování stěžovatele na psychiatrickém oddělení.
4. Pozorování stěžovatele na psychiatrickém oddělení probíhalo od 30. 10. 2018 do 18. 12. 2018. Dne 10. 12. 2018 vypracoval přibraný znalec na základě lékařské zprávy ošetřující lékařky doplnění znaleckého posudku, ve kterém dospěl k závěru, že stěžovatel trpí rozvinutou paranoidní schizofrenií, přičemž tato duševní porucha byla u stěžovatele přítomna i v době páchání trestné činnosti, jeho osobnost byla zcela pod jejím patologickým vlivem a jeho schopnosti rozpoznávací i ovládací tím byly zcela vymizelé. Znalec rovněž shledal stěžovatele nebezpečným a doporučil uložení ochranné psychiatrické léčby ústavní formou. Dne 18. 12. 2018 byl stěžovatel převezen z psychiatrického oddělení Nemocnice vězeňské služby Brno zpět do Vazební věznice Praha - Ruzyně k dalšímu výkonu vazby po provedení znaleckého zkoumání.
5. Doplnění znaleckého posudku bylo policejním orgánům doručeno dne 13. 12. 2018. Obhájce stěžovatele obdržel doplnění znaleckého posudku dne 19. 12. 2018 a téhož dne zaslal okresnímu státnímu zastupitelství i okresnímu soudu návrh na zastavení trestního stíhání a propuštění stěžovatele z vazby, ve kterém uvedl, že vzhledem k závěrům znaleckého posudku nebyl stěžovatel pro duševní poruchu odpovědný za spáchání trestného činu, pro který byl stíhán. Okresní státní zastupitelství si dne 27. 12. 2018 za účelem posouzení žádosti vyžádalo spisový materiál, který obdrželo následující den. Stěžovatelově žádosti následně nevyhovělo a žádost dne 31. 12. 2018 postoupilo okresnímu soudu k rozhodnutí. Obhájce stěžovatele byl o nevyhovění žádosti ze strany okresního státního zastupitelství vyrozuměn přípisem ze dne 31. 12. 2018.
6. Dne 4. 1. 2019 bylo okresním soudem nařízeno na den 17. 1. 2019 vazební zasedání za účelem projednání stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby. Dne 11. 1. 2019 okresní státní zastupitelství na základě návrhu policejního orgánu ze dne 9. 1. 2019 rozhodlo o zastavení trestního stíhání a o propuštění stěžovatele z vazby. V odůvodnění rozhodnutí uvedlo, že vzhledem k duševní poruše stěžovatele přítomné v době spáchání trestné činnosti měl stěžovatel své rozpoznávací i ovládací schopnosti zcela vymizelé, není proto za trestný čin odpovědný. Dne 11. 1. 2019 byl okresním státním zastupitelstvím vydán příkaz k propuštění stěžovatele z vazby a k jeho převezení do Psychiatrické nemocnice Praha - Bohnice postupem podle §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů. Téhož dne bylo vazební zasedání nařízené na den 17. 1. 2019 zrušeno. Dne 24. 1. 2019 podalo okresní státní zastupitelství návrh na uložení ochranného léčení, kterému bylo okresním soudem dne 14. 2. 2019 vyhověno a stěžovateli uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nejpozději od 19. 12. 2018 bylo z doplnění znaleckého posudku zřejmé, že stěžovatel nebyl v době spáchání trestného činu, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, pro nepříčetnost trestně odpovědný. Okresní státní zastupitelství proto pochybilo, když neprodleně nezastavilo trestní stíhání a nepropustilo stěžovatele z vazby, nestalo se tak ani na žádost stěžovatelova obhájce. K zastavení trestního stíhání a propuštění stěžovatele z vazby došlo až dne 11. 1. 2019, tedy po 23 dnech. Podle §71 odst. 2 písm. a) trestního řádu musí být obviněný propuštěn z vazby neprodleně, jestliže pomine důvod vazby. Prodlení v délce 23 dnů je podle stěžovatele v právním státě nepřijatelné, tím spíše, že stěžovatel je osobou trpící závažnou duševní poruchou. V psychiatrickém zařízení, kam byl po propuštění z vazby převezen, se mu mohlo dostat odborné pomoci dříve, setrvání ve vazbě přitom ke zlepšení jeho zdravotního stavu nepřispělo. Stěžovatelova duševní porucha zasahuje samotné jádro jeho osobnosti, nemohl proto ani chápat důvod svého držení ve vazbě, byl situací stresován a ponižován, čímž se jeho zdravotní stav zhoršoval (stěžovateli se na končetinách vyskytly četné ekzémy). Období nezákonné vazby navíc připadlo na období vánočních svátků.
8. Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti shrnulo průběh řízení a konstatovalo, že státní zástupce nemůže ve věci rozhodnout, aniž by měl k dispozici kompletní vyšetřovací spis, znalecký posudek je pouze jeden z důkazů. Po doručení spisu musí státní zástupce spis náležitě prostudovat a posoudit, zda jsou provedené důkazy dostatečné. V posuzované věci okresní státní zastupitelství obdrželo spis od policejního orgánu dne 10. 1. 2019 a dne 11. 1. 2019 vydalo rozhodnutí o propuštění z vazby a zastavení trestního stíhání. Bezprostředně po propuštění byla nařízena eskorta stěžovatele do Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice.
9. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vymezení pravomoci a příslušnosti Ústavního soudu, jakožto základních procesních podmínek řízení, je odrazem základního strukturálního pravidla pro výkon moci v právním státu, jež je dáno čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh, k jehož posouzení není příslušný ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k vyslovení nezákonnosti omezení osobní svobody v období od 19. 12. 2018 do 11. 1. 2019 není za daného procesního stavu zákonem ani Ústavou oprávněn.
10. Omezení osobní svobody orgánem veřejné moci představuje zásah, proti němuž může stěžovatel, nemá-li k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svého práva, brojit přímo ústavní stížností. V takovém případě jí lze podat po celou dobu, kdy zásah trvá, přičemž Ústavní soud v rámci řízení o ní posuzuje, zda jsou k tomuto zásahu splněny zákonem stanovené podmínky. Dochází-li však k omezení osobní svobody na základě rozhodnutí, což bude s výjimkou případů zadržení v trestním řízení nebo převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče (s následným soudním přezkumem) pravidlem, pak je třeba se proti omezení osobní svobody bránit ústavní stížností proti tomuto rozhodnutí, a nikoli proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jak se stalo nyní. Podá-li navrhovatel ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, Ústavní soud pouze zkoumá, zda omezení osobní svobody je založeno rozhodnutím a zda je toto rozhodnutí pravomocné a vykonatelné, resp. zda jeho výkonu nebrání nějaká zákonná překážka [nález sp. zn. I. ÚS 111/12 ze dne 28. 11. 2013 (N 203/71 SbNU 399)].
11. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že naplnění podmínek odůvodňujících trvání vazby se v čase vyvíjí, a proto se i omezení osobní svobody, které bylo původně nařízeno zákonným způsobem, může stát plynutím času nezákonným a neopodstatněným. Obviněný proto musí mít možnost domáhat se v určitých přiměřených intervalech soudního přezkumu zákonnosti tohoto zásahu. Požadavek urychlenosti a periodicity soudního přezkumu omezení osobní svobody, vyplývající z článku 5 odst. 4 Úmluvy, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), má zajistit, že obviněný bude omezen na osobní svobodě pouze po nezbytně dlouhou dobu, kdy je takový zásah do jeho práv ještě ospravedlnitelný (srov. rozsudek ESLP ve věci Shishkov proti Bulharsku ze dne 9. 1. 2003, č. 38822/97, §88).
12. K naplnění tohoto ústavního požadavku promítnutého na zákonné úrovni do §71 trestního řádu byl do trestního řádu zakotven institut pravidelného a propadnou lhůtou sankcionovaného rozhodování o trvání vazby (§72 odst. 1 trestního řádu). Společně s právem obviněného kdykoli po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby podat žádost o propuštění z vazby, o které musí být rozhodnuto bez zbytečného odkladu (§71a trestního řádu), tvoří institut pravidelného rozhodování o trvání vazby mechanismus, pomocí něhož se může stěžovatel periodicky dožadovat soudního přezkumu (včetně přezkumu Ústavním soudem) zákonnosti svého omezení svobody z důvodu trvající vazby. Připuštění možnosti domáhat se naplnění ústavně garantovaného práva na periodický přezkum zákonnosti omezení osobní svobody nad rámec tohoto zákonného mechanismu ústavní stížností proti jinému zásahu orgánu veřejné moci by mělo potenciál zcela ochromit a rozvrátit smysl celého trestního řízení a s ním i samotného vzetí do vazby, jakož i systematiku úpravy řízení před Ústavním soudem. Je třeba připomenout, že vazba není samoúčelným prostředkem omezování svobody jednotlivce, ale procesním institutem, jehož smyslem je umožnit vyšetření trestného jednání a potrestání odpovědného pachatele, přičemž efektivní stíhání trestných činů a zajištění bezpečnosti ve společnosti je důležitým veřejným zájmem aprobovaným ústavním pořádkem.
13. V posuzované věci byl stěžovatel vzat do vazby rozhodnutím okresního soudu ze dne 26. 7. 2018, o dalším trvání vazby pak bylo rozhodnuto dne 18. 10. 2018. K propuštění stěžovatele z vazby došlo dne 11. 1. 2019, tedy před uplynutím tříměsíční propadné lhůty od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že samotné vypracování znaleckého posudku představuje právní důvod pro propuštění z vazby; o zastavení trestního řízení a propuštění z vazby musí být orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto. S ohledem na konstrukci zákonného ustanovení §73b odst. 2 trestního řádu státní zástupce v případě nevyhovění žádosti o propuštění z vazby nevydává rozhodnutí, nýbrž pouze ve lhůtě 5 pracovních dnů postoupí žádost k rozhodnutí soudu. Okresní státní zastupitelství stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby postoupilo soudu dne 31. 12. 2018, zákonná lhůta tedy byla zachována. Okresní soud dne 4. 1. 2019 nařídil na den 17. 1. 2019 veřejné zasedání za účelem projednání žádosti. Stěžovatel byl však dne 11. 1. 2019 z vazby propuštěn, veřejné zasedání proto bylo soudem zrušeno.
14. S ohledem na vše výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelovo omezení osobní svobody bylo po celou dobu jeho trvání řádně založeno vydaným a pravomocným rozhodnutím, jehož přezkumu se stěžovatel mohl v zákonné lhůtě domáhat u Ústavního soudu. Proti omezení osobní svobody se proto v posuzovaném případě nelze bránit ústavní stížností proti jinému zásahu orgánu veřejné moci.
15. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel svou ústavní stížností brojil proti již netrvajícímu zásahu. Z konstantní praxe Ústavního soudu vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci; pouze ve výjimečných případech lze ústavní stížností napadnout i již neaktuální zásah, a to v případě, že by rozhodnutí Ústavního soudu mělo konkrétní právní následky, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu nebo v případě nebezpečí opakování tohoto zásahu [nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004 (N 100/34 SbNU 61) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23) a usnesení sp. zn. I. ÚS 2760/17 ze dne 17. 10. 2017]. I v případě, že by Ústavní soud byl k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyslovení protiústavnosti již netrvajícího zásahu by muselo být odůvodněno velmi zásadními a výjimečnými okolnostmi.
16. Ohledně námitek týkajících se stěžovatelova strádání ve vazbě, Ústavní soud konstatuje, že špatné zacházení s obviněným ve vazbě může představovat jiný zásah orgánu veřejné moci (z důvodu porušení čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy), který je však třeba posuzovat samostatně od přezkumu zákonného důvodu omezení osobní svobody. V posuzovaném případě však stěžovatel ústavní stížností brojil výslovně pouze proti nezákonnému omezení osobní svobody z důvodu absence právního důvodu vazby, Ústavní soud proto s ohledem na vázanost soudu petitem ústavní stížnosti nemohl přezkoumávat jiný než napadený zásah. Nadto je třeba konstatovat, že pokud má zacházení spadat do působnosti práva na ochranu před nelidským a ponižujícím zacházením dle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti (poprvé vysloveno v rozsudku pléna ESLP ve věci Irsko proti Spojenému království ze dne 18. 1. 1978, č. 5310/71). Z předložených (a nijak nedoložených) tvrzení je zřejmé, že zacházení se stěžovatelem s ohledem na velmi krátkou dobu stěžovatelova pobytu ve vazbě po diagnostice psychiatrického onemocnění, jakož i s ohledem na minimální tvrzenou újmu, požadované úrovně závažnosti nedosáhlo (srov. obdobně rozsudek ESLP ve věci Novak proti Chorvatsku ze dne 14. 6. 2007, č. 8883/04, §46).
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
18. Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, nejsou splněny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj