ECLI:CZ:US:2019:2.US.623.19.1
sp. zn. II. ÚS 623/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Křečka, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem Čechyňská 361/16, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2017, č. j. 31 C 176/2016-92, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, č. j. 70 Co 26/2018-117, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 22 Cdo 4208/2018-137, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 90 až 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Žalobou na určení vlastnictví se stěžovatel domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku v k. ú. Tuřany. Na tomto pozemku stojí i rodinný dům, který je ve vlastnictví stěžovatele a ve kterém se svojí rodinou bydlí. Současně platí, že pozemek a rodinný dům jsou funkčně spojeny.
3. Pro rekapitulaci stěžovatel uvádí, že jeho prarodiče mu v roce 1983 darovali předmětný pozemek i rodinný dům, který na něm stojí, kdy darovací smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu. Od okamžiku darování (tj. od roku 1983) stěžovatel i jeho rodina vykonávali vlastnická práva v plném rozsahu. Za dobu užívání darovaných nemovitostí došlo nepochybně k jejich zhodnocení, kdy byla vybudována kanalizační a plynová přípojka, na pozemku byl vystavěn bazén, došlo i k terénním úpravám pozemku apod. Po celou tuto dobu stěžovatel z pozice vlastníka vstupoval do jednání s úřady a řádně odváděl z pozemku daň z nemovitosti. Vlastnické právo stěžovatele k předmětnému pozemku nebylo ze strany státních úřadů nikdy zpochybňováno. Stěžovatel proto neměl důvod se domnívat, že by snad neměl být vlastníkem předmětného pozemku. Nikdo se vůči stěžovateli až do roku 2012 nedovolával uplatnění jeho vlastnického práva. Teprve v roce 2012 se na stěžovatele obrátilo Statutární město Brno, které tvrdilo svoje vlastnictví k pozemku (nikoliv k rodinnému domu). V této návaznosti pak město Brno po stěžovateli žalobou uplatnilo bezdůvodné obohacení ve výši 33.960 Kč za neoprávněné užívání pozemku a zároveň nabídlo stěžovateli pozemek k odkoupení za částku 579.640 Kč, určenou znaleckým posudkem.
4. Stěžovatel namítá, že v dobré víře již od roku 1983 vykonává vlastnické právo k pozemku, zatímco domnělý vlastník Statutární město Brno více jak 30 let opomíjel povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Proto je stěžovatel přesvědčen, že jakkoliv vlastnické právo k pozemku na něj nemuselo být převedeno darovací smlouvou, došlo k vydržení pozemku, neboť stěžovatel jednal v dobré víře, že mu věc patří. Proto se také stěžovatel obrátil na soud s určovací žalobou.
5. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") však žalobu stěžovatele zamítl, neboť stěžovatel neosvědčil právní důvod, který je nezbytnou podmínkou pro řádné vydržení. Byť byly totiž v darovací smlouvě sepsané ve formě notářského zápisu použity nejasné formulace, součástí notářského spisu byly i další listiny, které jednoznačně osvědčovaly, že pozemek nebyl ve vlastnictví prarodičů stěžovatele a ti jej tak nemohli stěžovateli darovat. Na základě těchto okolností dospěl městský soud k závěru, že absence pozemku v nabývacím titulu vylučuje, aby byl držitel v dobré víře, přičemž v daném případě nebyl dán existující a ani domnělý právní důvod. Proti rozhodnutí městského soudu se stěžovatel odvolal, avšak Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadené rozhodnutí potvrdil. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
7. V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti bylo prokázáno, že prarodiče stěžovatele nabyli vlastnické právo k předmětnému domu, který je postaven na sporném pozemku, a následně tento dům darovací smlouvou ve formě notářského zápisu převedli na stěžovatele. Součástí převodu vlastnického práva se ovšem nestal sporný pozemek, neboť ten ani nebyl ve vlastnictví prarodičů stěžovatele. Stěžovatel se ujal držby domu (jako součásti výkonu svého vlastnického práva) i držby pozemku, o který se bezesporu staral jako o vlastní s péčí řádného hospodáře, o čemž svědčí i to, že jej postupem času zhodnocoval a odváděl za něj příslušnou daň. Na základě těchto skutečností stěžovatel tvrdí vydržení pozemku. Jak ale dovodil městský soud, ústřední podmínkou pro řádné vydržení je, aby se držba zakládala na právním důvodu. Pro řádné vydržení totiž není dostačující subjektivní přesvědčení držitele, že nakládá s věcí jako s vlastní. Jak přitom dovodily obecné soudy, při výkladu darovací smlouvy, jejíž výklad skutečně může působit jisté obtíže (viz str. 6 napadeného rozsudku městského soudu), je současně nutné brát v potaz i další listiny, které byly součástí notářského spisu. Z těchto ostatních dokumentů je pak zcela zřejmé, že předmětem darování byl pouze dům. Tyto další dokumenty, které byly součástí notářského spisu, přitom byly stěžovateli k dispozici, a okolnost, že se s nimi při podpisu darovací smlouvy údajně neseznámil, je nutné přičíst k jeho tíži, neboť nevyvinul náležitou opatrnost v momentě, kdy na něj byl dům převáděn.
8. Ke stejnému závěru dospěl i soud odvolací, který rovněž uzavřel, že stěžovatel při uzavírání darovací smlouvy nepostupoval s náležitou opatrností. Se zřetelem ke všem okolnostem nemohl být stěžovatel v dobré víře, že mu svědčí právní titul k užívání sporného pozemku (viz bod 9 napadeného rozsudku krajského soudu). Odvolací krajský soud se rovněž vypořádal i s argumentací, kterou stěžovatel opakuje též v nyní projednávané ústavní stížnosti, stran investic do pozemku, resp. ohledně vybudování přípojek a hrazení daně z nemovitosti (viz bod 13). Nadto pak krajský soud neměl pochybnosti ani o jednoznačném výkladu darovací smlouvy (viz bod 10).
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud nezjistil žádný rozumný důvod, pro který by měl jakkoliv relativizovat právní závěry obecných soudů. Tyto závěry se totiž opírají o výsledky provedeného dokazování, které ve svých důsledcích nezpochybňuje ani samotný stěžovatel, a pouze aspiruje na jejich odlišné hodnocení. Takový postup však není vlastní Ústavnímu soudu, jehož úkolem není a ani být nemůže odlišné hodnocení provedeného dokazování. Výjimkou z této zásady by byl pouze případ, kdy by v tomto hodnocení zjistil extrémní nesoulad, k čemuž však v nyní projednávaném případě zjevně nedošlo.
10. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, z dikce darovací smlouvy a dalších listin, které byly součástí notářského spisu, vyplývá, že na stěžovatele bylo převedeno vlastnické právo pouze k domu, nikoliv i k pozemku, který ostatně právní předchůdci stěžovatele ani nikdy nevlastnili. To, že se s těmito dokumenty stěžovatel v době podpisu darovací smlouvy neseznámil (stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se z jeho strany jednalo o "omluvitelný omyl"), jde k jeho tíži. Za těchto okolností stěžovatel podle závěru obecných soudů nemohl vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku, protože v důsledku vlastní neopatrnosti nemohl jednat v dobré víře, že mu svědčí právní titul k jeho užívání. Tento právní závěr Ústavní soud nehodlá zpochybňovat, jelikož pokud by tak učinil, ve svém důsledku by musel hodnotit přípustnou míru opatrnosti v kontextu dobré víry stěžovatele, což však přísluší zásadně pouze obecným soudům a nikoliv Ústavnímu soudu. Navíc, pokud by byla logika v této věci opačná, jak dovozuje stěžovatel, pak by bylo možno dospět k závěru, že i tehdy, kdy se smluvní strana řádně neseznámí s obsahem smlouvy, by byla oprávněna vydržet užívací či vlastnické právo i nad rámec této smlouvy. Takový závěr je však v rozporu se zásadami soukromého práva a též proto na něj nelze přistoupit.
11. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho zájmu a názoru, nýbrž je mu zajišťováno "pouze" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
13. Za této procesní situace, kdy Ústavní soud rozhodl okamžitě o samotné ústavní stížnosti (podané dne 19. 2. 2019), již pro nadbytečnost samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu