ECLI:CZ:US:2019:2.US.639.19.1
sp. zn. II. ÚS 639/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2018 č. j. 51 Co 160/2018-295 a výrokům III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 2. 2018 č. j. 14 Nc 7037/2016-192, 61 P a Nc 183/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ve výroku I. rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o běžném výživném mění tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé dcery počínaje 1. 12. 2013 částkou 8 000 Kč měsíčně, z toho částkou 6 000 Kč k rukám matky a částkou 2 000 Kč na definovaný účet a počínaje dnem 1. 9. 2016 částkou 12 000 Kč měsíčně, z toho částkou 9 000 Kč k rukám matky a částkou 3 000 Kč na definovaný účet, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem; ve výroku II. rozhodl tak, že se ve výroku IV. o nedoplatku na výživném rozsudek mění tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 12. 2013 do 30. 11. 2018 činí 473 000 Kč. Otec je povinen zaplatit částku 326 000 Kč k rukám matky nejpozději do 30. 6. 2019 a částku 147 000 Kč na definovaný účet nejpozději do 31. 12. 2019; ve výroku III. rozhodl, že je matka nezletilé povinna vždy nejpozději k 31. 1. toho kterého roku předložit otci a opatrovníkovi nezletilé roční výpis z definovaného účtu. Rodiče nezletilé nejsou oprávněni s peněžními prostředky na tomto účtu disponovat bez souhlasu druhého rodiče nebo soudu; ve výroku IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. U soudu prvního stupně probíhalo od prosince 2016 řízení, ve kterém se matka domáhala určení, že otcem nezletilé je stěžovatel, a úpravy poměrů k nezletilé včetně stanovení výživného stěžovateli, a to i tři roky nazpět. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že otcem nezletilé je stěžovatel, svěřil nezletilou do péče matky a stanovil stěžovateli povinnost hradit na výživu nezletilé počínaje dnem 1. 12. 2013 částku 6 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2016 částku 9 000 Kč měsíčně, to vše vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, s tím, že nedoplatek na výživném za období 1. 12. 2013 až 7. 2. 2018 ve výši 326 000 Kč je stěžovatel povinen splácet ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným. Ohledně určení otcovství stěžovatele soud prvního stupně dospěl k závěru, že domněnka otcovství svědčí stěžovateli, neboť z důkazů předložených klinikou PRONATAL vyplývá, že stěžovatel podepsal souhlas s umělým oplodněním jeho spermiemi, umělé oplodnění z tohoto materiálu na klinice proběhlo a matka následně otěhotněla a porodila nezletilou v odpovídajícím počtu týdnů po umělém oplodnění. Nezletilou soud prvního stupně svěřil do péče matky z důvodu, že o ni matka výlučně pečovala, naproti tomu stěžovatel nezletilou dosud nikdy neviděl a nezletilá k němu nemá vybudován žádný osobní vztah. Výživné soud prvního stupně stěžovateli uložil uhradit i zpětně s odůvodněním, že pro zpětné přiznání výživného není relevantní, kdy se stěžovatel o existenci nezletilé dozvěděl; výši výživného pak soud prvního stupně odůvodnil v zásadě tím, že majetkové poměry a tím i životní úroveň stěžovatele je lepší než životní úroveň matky nezletilé.
4. Přestože v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden test DNA a bylo prokázáno, že v době umělého oplodnění matka žila s JUDr. M. P., stěžovatel odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně určení svého otcovství nenapadl, když vycházel z toho, že k umělému oplodnění pravděpodobně došlo. Stejně tak stěžovatel odvoláním nenapadl ani svěření nezletilé do péče matky. Stěžovatel se odvolal pouze do výroků rozsudku soudu prvního stupně ohledně stanovení výživného, a to jak ohledně jeho výše, tak stanovení povinnosti jej hradit zpětně od 1. 12. 2013, když soud prvního stupně podle jeho názoru nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Odvolací soud na základě odvolání matky výživné stěžovateli zvýšil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům obou stupňů vytýká porušení zásady rovnosti stran a tím i práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně neprovedl žádný z jím navržených důkazů a naopak ve všem vycházel vstříc matce nezletilé, ačkoliv sám v odůvodnění konstatoval, že soudu neuváděla pravdu, přičemž odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Stěžovatelem navržené důkazy byly přitom klíčové pro rozhodnutí soudů o výši výživného a jeho zpětného stanovení. Obecné soudy nedostatečně hodnotily zejména majetkové poměry stěžovatele, které jsou výrazně horší než dosud prokázaný majetek matky.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
9. Stěžovatelem rozporované určení počátku vyživovací povinnosti obecné soudy posoudily shodně tak, že otec je povinen hradit výživné tři roky zpětně od podání návrhu na zahájení řízení ve smyslu §922 odst. 1 občanského zákoníku. Zabývaly se tvrzením otce, že jednání matky v tom, že jej informovala o narození dcery až v roce 2016, bylo v rozporu s dobrými mravy. Podle závěru obou soudů však takové tvrzení není způsobilé odůvodnit nepřiznání výživného, a to ani kdyby bylo prokázáno. Výživné není určeno pro matku nezletilé, ale pro samotnou nezletilou, a podle soudní praxe je nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy v zásadě vyloučeno u výživou oprávněného nezletilého dítěte, které ještě nedovršilo věku patnácti let. Soud prvního stupně zvážil majetkové poměry matky, odůvodněné potřeby nezletilé a zejména majetkové poměry, schopnosti a možnosti a při stanovení výživného přihlédl k tomu, že potřeby nezletilé odpovídají potřebám dítěte jejího věku. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně neprovedl řadu jím navrhovaných důkazů, je třeba uvést, že se tak stalo s odůvodněním, že jejich provedení vzhledem k již dostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci považuje za nadbytečné. V případě odvolacího soudu, který projednával odvolání stěžovatele výlučně do výroku o výživném, pak provedení důkazů navrhovaných v řízení před soudem prvního stupně zejména k tvrzením týkajících se určení otcovství bylo rovněž nadbytečné.
10. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu