ECLI:CZ:US:2019:2.US.647.19.1
sp. zn. II. ÚS 647/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Krakovská 7, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018 č. j. 6 Cmo 269/2018-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jímž bylo zastaveno řízení ve věci stěžovatelčina návrhu na určení neplatnosti rozhodnutí přijatých na shromáždění vlastníků jednotek pro nezaplacení soudního poplatku. Vrchní soud k argumentaci stěžovatelky, že se zmýlila a soudní poplatek uhradila na účet jiného soudu, uvedl, že ve výzvě k úhradě poplatku bylo uvedeno přesně číslo účtu i variabilní symbol, stanovící, na který účet má být poplatek uhrazen. Poplatková povinnost tedy nebyla splněna řádně, a proto krajský soud nepochybil tím, že řízení o návrhu stěžovatelky zastavil.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že popsaný postup porušil její právo na přístup k soudu. Ve své ústavní stížnosti argumentuje, že ve věci již po podání žaloby proběhla prekluzivní tříměsíční lhůta, a tudíž stěžovatelka již nemá možnost podat novou žalobu. Namítá též, že jí sice uhrazený soudní poplatek byl vrácen na její účet, nicméně stěžovatelka si to uvědomila až na základě napadeného rozhodnutí vrchního soudu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti potvrzuje, že zaplatila soudní poplatek na účet věcně nepříslušného Okresního soudu v Liberci. Domnívá se však, že jí uhrazený poplatek neměl být vracen, ale že s ním mělo být naloženo dle §154 odst. 4 daňového řádu jako s přeplatkem, který měl být použit na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu jiného správce daně, u něhož je nedoplatek evidován, tj. na nedoplatek u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Stěžovatelka namítá, že při výkladu omezení jejího práva na přístup k soudu nebylo šetřeno podstaty a smyslu tohoto práva a nebyla zachována přiměřená rovnováha mezi nároky kladenými na celý systém organizace justice na straně jedné a právem na přístup k soudu na straně druhé.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud poukazuje na to, že Listina sice zaručuje právo na soudní ochranu, avšak výslovně stanoví, že se jí lze domáhat pouze "stanoveným postupem" (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka obdržela jasný pokyn, v jaké lhůtě a na jaký bankovní účet má svou poplatkovou povinnost splnit. Zákon o soudních poplatcích v §8 v souvislosti s §3 výslovně stanoví, že soudní poplatky se platí na účet zřízený u České národní banky pro soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Tento zákonný pokyn stěžovatelka nedodržela. Platbu na jiný než zákonem stanovený účet soudu nelze považovat za řádné zaplacení soudního poplatku, a proto nelze shledat jako porušení práva stěžovatelky na přístup soudu, pokud poté, co stěžovatelka uhradila poplatek na účet nepříslušného soudu, bylo soudní řízení o jejím návrhu zastaveno. Argumentace daňovými přeplatky na platbu soudních poplatků je nepřípadná, neboť zákon o soudních poplatcích obsahuje speciální právní úpravu, která stanoví postup placení soudních poplatků a důsledky jeho nedodržení.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na přístup k soudu či soudní ochranu napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu