ECLI:CZ:US:2019:2.US.661.19.1
sp. zn. II. ÚS 661/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. D., zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2019, č. j. 24 Co 197/2018-521, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2018, č. j. 0 Nc 2139/2016-358, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a výživových poměrů ve vztahu k nezletilým synům M./1 a M./2, jejichž otcem je M. D.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Hradci Králové ("okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o návrhu stěžovatelky na úpravu péče a výživy nezletilých pro dobu před i po rozvodu manželství tak, že nezletilého M./1 svěřil pro dobu před i po rozvodu do péče otce (výrok I) a stěžovatelku zavázal přispívat na jeho výživu částkou 4.500 Kč měsíčně (výrok II). Výrokem III byl upraven styk nezletilého M./1 se stěžovatelkou. Nezletilý M./2 byl svěřen do střídavé péče rodičů (výrok IV), přičemž stěžovatelce bylo určeno výživné ve výši 2.100 Kč měsíčně (výrok V) a otci ve výši 1.300 Kč (výrok VI).
4. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, ve kterém navrhla, aby odvolací soud oba nezletilé svěřil do její výlučné péče a určil na ně otci výživné.
5. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") o odvolání rozhodl tak (výrok I body 1-4), že oba nezletilé svěřil do výlučné péče otce, stěžovatelce určil výživné ve výši 4.500 Kč (na nezletilého M./1) a 3.000 Kč (na nezletilého M./2) a upravil její styk s nezletilými.
6. Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku zdůraznil, že předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí je zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Uvedl, že "střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte." Vzhledem ke konfliktním vztahům mezi rodiči, postoji stěžovatelky, která neumožnila styk otce s nezletilými, jež byli v její faktické péči od 1. 10. 2018, manipulovala nezletilého M./1 a zanedbávala jeho školní docházku, a dále vzhledem k postoji otce, který "se dle znalců jeví lepším a úspěšnějším pečovatelem mimo jiné i proto, že má podstatně větší pochopení a porozumění pro další zachování styků dětí s druhým rodičem", dospěl krajský soud k závěru, že v nyní projednávaném případě je nejvhodnějším modelem výchovy nezletilých jejich svěření do výlučné péče otce. Soud přihlédl ke skutečnosti, že nezletilí jsou na sebe silně fixovaní a jejich oddělování by nebylo vhodné, přičemž zohlednil i jejich názor: "Podle aktuálního stanoviska dětí se navíc nezletilý M./2 k otci těší a v době styku je u něj spokojený a i u nezletilého M./1 (který sice neustále mění svá přání a názory), lze důvodně očekávat budoucí spokojenost s péčí otce, která navíc v minulosti již dlouhodobě a bez jakýchkoliv potíží probíhala a kterou i dle svého aktuálního vyjádření ze dne 4. 1. 2019 je schopen si představit."
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a podrobně polemizuje s konkrétními důvody (zejména krajského soudu), na jejichž základě bylo rozhodnuto o svěření nezletilých do výlučné péče otce. Namítá, že obecné soudy vůbec nehodnotily variantu střídavé péče. Krajskému soudu vytýká, že "zcela ignoroval přání obou nezletilých, kteří se opakovaně před OSPOD a před orgány intervenčního centra NOMIA vyjádřili v tom směru, že chtějí být u matky, a pokud je otec nebude bít, tak budou k otci jezdit." Uvádí, že orgán sociálně-právní ochrany dětí, kolizní opatrovník město Nový Bydžov ("OSPOD"), nepostupoval nezávisle a nestranně a z "nepochopitelných důvodů" jednal v zájmu otce. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu zdejšího soudu, z níž vyplývá, že prvořadým zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů. Porušení vazby na matku, jako nejpřirozenější lidské vazby, může dle stěžovatelky nastoupit toliko jako ultima ratio prostředek v případech absolutní absence matčiny péče či její naprosté nedostatečnosti, kterýžto požadavek nebyl dle jejího názoru v nyní projednávaném případě naplněn.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým dětem, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro jejich svěření do výlučné péče matky, resp. neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládala v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jejích nezletilých synů, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), na který stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž odkazuje].
11. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá (což ovšem stěžovatelka při její citaci v ústavní stížnosti pomíjí), že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče, a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
13. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
14. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž však dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledal krajský soud předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých (přihlédl přitom k podstatné změně skutkového stavu, jež nastala v době od rozhodování okresního soudu), které svěřil do péče otce, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
15. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Krajský soud v prvé řadě odůvodnil, proč nepřistoupil ke svěření nezletilých do střídavé péče. Jak již bylo uvedeno výše, zohlednil konfliktní vztah rodičů a postoj stěžovatelky. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka neumožnila otci od 1. 10. 2018 styk s nezletilými, ačkoliv k tomu byla zavázána pravomocnými předběžnými opatřeními i dohodou s otcem (srov. bod 35 rozsudku krajského soudu). Poukázal též na stěžovatelčino zanedbávání školní docházky nezletilého M./1, který nenavštěvoval základní školu od 1. 10. 2018 až do doby rozhodování odvolacího soudu. Argument stěžovatelky, že nezletilý školu nenavštěvoval, jelikož se bál, že by jej odtud mohl otec odvést k sobě domů, odvolací soud vyhodnotil jako účelový (srov. bod 37 rozsudku krajského soudu).
16. V situaci, kdy krajský soud vyloučil možnost svěření nezletilých do střídavé péče, odůvodnil, proč rozhodl o výlučné péči otce. Odvolací soud vycházel ze znaleckých posudků, které s ohledem na větší pochopení pro potřebu styku s druhým rodičem (matkou) upřednostnily péči otce (srov. bod 39 rozsudku krajského soudu), což plně koresponduje i se závěry plynoucími z judikatury zdejšího soudu (srov. citované nálezy sp. zn. I. ÚS 1554/14 a I. ÚS 2482/13). Pro Ústavní soud je rovněž podstatné, že se krajský soud zabýval namítaným fyzickým trestáním nezletilého M./1 ze strany otce, přičemž uzavřel (srov. bod 39 rozsudku krajského soudu), že "u otce v řízení nevyšlo najevo, že by nad výchovnou míru fyzicky trestal kteréhokoliv ze synů (což ani v podrobnostech nikým tvrzeno nebylo)." Odvolací soud dále zohlednil aktuální stanovisko nezletilých (s přihlédnutím k tomu, že se stanovisko nezletilého M./1 v průběhu řízení neustále měnilo, což lze dle vyjádření znalce vysvětlit adaptační snahou nezletilého, který je zcela bezradný v tom, jak si udržet nekonfliktní vztahy k rodičům - srov. body 7 a 40 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud považuje za opodstatněný též závěr, že oba nezletilí, vzhledem ke vzájemné silné fixaci, nemají být rozdělováni, ale mají být svěřeni do péče jednoho z rodičů, tj. v tomto případě otce. Krajský soud se dostatečně vypořádal rovněž s námitkou podjatosti OSPOD (srov. body 25-26 rozsudku krajského soudu).
17. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatelky vůči právním závěrům obecných soudů (zejména soudu krajského), neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilé děti do výlučné péče jejich otce, přičemž podrobně zdůvodnily, proč u svěření nezletilých dětí do výlučné péče jednoho z rodičů upřednostnily otce před stěžovatelkou.
18. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení střídavé výchovy u nezletilých není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (např. přání dítěte, změna negativních vzájemných vztahů mezi rodiči). Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým nezletilým synům, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilých dětí spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
19. Ústavní soud též považuje za vhodné uvést, že shora uvedené závěry by neměly být vnímány jako "vítězství" otce či "prohra" matky. Nyní projednávaný případ totiž nebude mít nikdy svého vítěze, ale již nyní má své smutné poražené - děti. Nezbývá proto než doufat, že rodiče naleznou v zájmu svých synů společnou řeč a začnou konsensuálně spolupůsobit s cílem zajištění jejich všestranného budoucího rozvoje.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu